Nevím, co si mám o Ashtonovi myslet. Nemůžu se zbavit pocitu, že tomu klukovi něco, nebo někdo chybí. Přijde mi opuštěný a tak se chová jako hajzl, aby od sebe všechny odehnal, protože chce být sám, jelikož je na to zvyklý...nedává to smysl? Nic v mém životě nedává smysl.
Taktéž se nemůžu zbavit pocitu, že bych mu měla pomoct. Neznám ho, znám ho jen strašně málo, nevím nic o jeho rodičích, o tom, kde dřív bydlel a proč přišel sem, ale musím mu i tak pomoct. Vím, že to nepřizná, ale on tu pomoct potřebuje. Jak dopadne, když mu někdo nepomůže? Může dopadnout špatně a to já nechci, protože vím, že bych si vyčítala, že jsem mu mohla pomoct, ale nic jsem neudělala. Vyčítala bych si to do konce svého života a s tím bych žít nemohla.
Když Ashton zastaví před budovou, kde jsme byli předtím v noci na střeše, tak se na něj podívám a stejně jako on vystoupím. Spolu vejdeme do budovy a já se podívám na Ashtona. Jak chce tudy projít, když je den a všude tu běhá spousta lidí? Ashton se na mě pouze jen ušklíbne a přejde k recepci, kde stojí blonďatá kráska, se kterou určitě něco měl, soudě podle toho, když zahlédna Ashton, jak se napnula a našpulila rty. Pouze nad tím převrátím očima, ale zůstanu stát na místě. Neslyším, co si říkají, protože po celém tomhle patře je nehorázný rachot. Slyším plno hlasů, zvonění mobilů, sem tam zaslechnu i hlasité cinknutí výtahu.
„Pojď se mnou," promluví na mě Ashton, když si prohlížím všechny ty lidi, kteří se za celou dobu na mě ani nepodívali. Všichni chodí v černém oblečení. Muži mají obleky a ženy zase šaty, dávají tím tak najevo, že jsou něco víc.
„Co je tohle za budovu?" Zeptám se. Vím jistě, že jsem tady nikdy nebyla a mám strach, že je tohle budova, kde dělá moje matka. Nikdy jsem v budově kde matka dělá nebyla a o to víc se bojím.
„Budova právníků? Co já vím." Pokrčí rameny a já zalapám po dechu.
„Musíme odtud hned vypadnout!" Vyhrknu a chytím Ashtona za zápěstí. Nejdřív se podívá na mou ruku a pak na mě jako bych byla nějaký blázen. Nemůžeme tu zůstat, určitě tu někde bude moje matka a já s ní nechci mluvit a ani nechci, aby mě viděla, protože vím, že by to, že nejsem ve škole, nenechala jen tak i když bydlím bez ní.
„Co blbneš?" Uchechtne se a vytrhne se mi z mého slabého sevření.
„Musíme-"
„Thereso?!" Zazní mi písklavý hlas mé matky v uších. Hlasitě polknu a otočím se ke vchodu do budovy kde stojí má matka v bílých upnutých šatech. Vždycky musela vyčnívat z davu aby na ni každý zíral. Všichni chodí v černých šatech, jen ona v bílých nebo v úplně jiných barvách než ostatní tady.
„Dobrý den, paní Gomezová." Pozdraví ji Ashton, protože já nejsem schopná jediného slova. Jen tak tu stojím a zírám na matku jako na zjevení.
„Ahoj Ashtone," odsekne mu a podívá se zpátky na mě. „Proč nejste ve škole?!" Křikne na nás a Ashton přistoupí ke mně.
„Já-"
„Byl to můj nápad, chtěl jsem, aby vás Tessa navštívila," řekne Ashton a tak se na něj nechápavě podívám. Nemohl si vymyslet něco jiného a lepšího?
„Oh, tak pojďte ke mně do kanceláře." Falešně se usměje a já si představím jak Ashtonovi skočím po krku a rozcupuju ho.
Oba tedy následujeme matku k výtahu, který si přivolá a dveře se hned otevřou, všichni vlezeme dovnitř a já si zalezu úplně dozadu do rohu, Ashton přistoupí ke mně a matka zmáčkne na nějaké tlačítko, nevím které, protože jsem - dá se říct v šoku.
„Nemohl jsi vymyslet něco lepšího?" Zeptám se potichu Ashtona a dávám pozor, aby to matka neslyšela. Vím, že se s ní dneska pohádám a nejsem na to připravená.
„Je to tvoje matka, měla bys ji navštívit tak jako tak," usměje se na mě a já ho praštím do ramena. Je vidět, že o mém vztahu s matkou neví vůbec nic.
„Jak jde škola?" Zeptá se najednou matka. „No, jak vám jde?" Zeptá se znovu, čímž mě absolutně překvapí.
„Všechno je v pohodě," řeknu jednoduše.
„Skvělé," poví a když výtah zastaví, tak všichni vylezeme z výtahu a míříme ke dveřím, které jsou mahagonové s matčiným jménem. Matka kancelář se svým jménem odemkne a pustí nás před sebe. Oba s Ashtonem vejdeme. Mám z toho tak moc špatný pocit.
„Tak se posaďte." Ukáže matka na dvě židle před jejím stolem a když se Ashton posadí tak ho probodnu pohledem a posadím se vedle něho.
„Měli bychom jít," zašeptám směrem k Ashtonovi. „Prosím," zaprosím. Zatím je matka klidná, ale vždycky když je klid, tak pak přijde bouřka. Je klid před bouří.
„Ne." Vyplázne na mě jazyk. Někdy se chová vážně jako dítě.
Jenže já tu sakra nechci být. Nedopadne to dobře, vím, že se s matkou pohádám, buď teď nebo později, ale vím, že to přijde a já se nechci hádat ani za nic. Až odtud vylezeme tak přísahám bohu, že Ashtona zabiju.
„Co táta?" Zeptám se, když se matka posadí za svůj stůl a podívá se na mě tázacím pohledem.
„Je u Chrise." Falešně se na mě usměje a já překvapeně zamrkám. Proč mi neřekl, že je u něj? „Jel ho navštívit a o víkendu za ním jedu taky."
„Oh." Na nic víc se nezmůžu.
„Chris vyhrál zápas, takže máme co slavit." Vytáhne si z kabelky mobil a ukáže mi fotku na které je Chris, je vidět, že je šťastný. V jedné ruce drží míč a ve druhé pohár, šťastně se usmívá a v jeho očích jsou vidět hvězdičky, které na něm zbožňuju. „A našel si přítelkyni." Pyšně se usměje, stáhne k sobě ruku s mobilem, něco na něm najde a poté mi ukáže další fotku. Na fotce je roztomilá brunetka se zelenýma očima, vlasy má dlouhé po ramena, na tváři ji pohrává úsměv. Podívám se na Chrise, který ji dává pusu na tvář. Jsou spolu roztomilý. „Jmenuje se Mia a je strašně milá, těším se až ji víc poznám," řekne a mobil stáhne zpátky k sobě.
Proč mi do háje táta nic neřekl? Proč mi Chris nedal vědět, že vyhrál další zápas a proč nevím, že má přítelkyni?! Vždycky jsme si tohle říkali. Vím, je na mě zřejmě pořád naštvaný, ale tohle mě bolelo. Znamená to, že mě od sebe odřízli? Že už nepatřím do jejich rodiny?
„Aha." Pokývám hlavou a zaženu slzy, které se mi derou do očí.
„A co ty, Ashtone?" Otočí se na Ashtona a já si rychle setřu slzu, která mi nechtěně ukápla z oka.
„Co já?" Zeptá se zmateně.
„Máš přítelkyni?" Zeptá se matka. Jsem zvyklá, že se o mě nezajímá.
„Ne," odpoví Ashton a podívá se na mě. Odvrátím od něj pohled.
„Omluvte mě," zašeptám a rychle se zvednu. Vyběhnu z její kanceláře a mířím na dámské záchody kam se rychle dostanu a opřu se rukama o umyvadlo. Podívám se na sebe do zrcadla a rozpláču se. Doslova mě matka od sebe a její rodiny odřízla. Už k nim nepatřím. I táta se na mě vykašlal a to bolelo asi nejvíc. Vždyť mi říkal, že jede na pracovní cestu, proč mi neřekl, že jede navštívit Chrise?
Sáhnu po mobilu a vytočím číslo na tátu. Musím to vědět, musím vědět jestli mi lhal. Pokud je to pravda a on mi lhal, tak mě to bude bolet, já vím, ale udělat to musím.
„Ahoj Tess," pozdraví mě táta.
„Ahoj tati, kde právě jsi?" Zeptám se.
„Na pracovní cestě," odpoví zaskočeně a já vím, že mi lže. Poznám to.
„Já vím, že jsi u Chrise. Proč jsi mi to neřekl?" Pláču.
„Chris nechtěl, abys to věděla, říkal, že se s ním nebavíš."
„Já?" Řeknu překvapeně. Takže to všechno shodil na mě? Vždyť on se se mnou nebaví. Co se to sakra právě teď děje?! „Musím jít." Hovor položím, mobil si zastrčím do kapsy a rozpláču se ještě víc. Nikdy mi tak mizerně jako teď nebylo.
Co je na mně špatného, že mi všichni lžou?
***
Tak tohle by šlo, dneska už druhá část. Tahle část se mi psala strašně dobře, měla jsem ji napsanou asi tak do hodiny a něco, jindy píšu jednu část půl dne, docela smutný:D Je strašně úžasný jak čísla u votes a přečtení každým dnem stoupají víc a víc😍 Strašně moc vám děkuji!!😍😍
Jste ti nejlepší čtenáři ever🙊❤❤
Ještě jednou moc děkuji a děkuji taktéž za dokonalé komentáře, které mě dokážou motivovat a vždycky mě tak potěší❤❤
S láskou a tak podobně vaše Carrie❤❤