Procházím se Chicagem, lidi na mě divně zírají a já se ani nedivím. Na čele mám zalepenou bouli, která mi praskla, mé tváře smáčejí slzy a celkově musím vypadat jako blázen. Navíc to ještě ke všemu vypadá, že každou chvílí začne pršet. Měla bych se otočit a jít domů, ale nechce se mi tam.
„Tesso?" Osloví mě klučičí hlas a tak k tomu dotyčnému zvednu hlavu a hned jak před sebou uvidím Austina, tak zalapám po dechu.
„Uh..ahoj." Pozdravím ho. Od toho, co mě málem znásilnil jsem ho neviděla, je zvláštní ho zase vidět.
„Jsi v pořádku?" Zeptá se.
„Myslíš tohle?" Ukážu na své čelo. „Je to v pohodě." Pokrčím rameny a pousměju se.
„Já mysles spíš emocionálně. Proč pláčeš?" Zeptá se starostlivě.
„Chris zase odjíždí," povzdechnu si. Jasně, že mu neřeknu pravdu, nemůže to vědět ani on, ani Kendall a ani nikdo jiný.
„Um..nechceš zajít na kafe? Řekneš mi o tom víc." Navrhne. Nevím, jestli je to zrovna dobrý nápad.
„No, já nevím." Samozřejmě, že to není dobrý nápad, ale třeba ho to vážně zajímá a nebude se chovat jako předtím.
„Tess, prosím, chci s tebou o něčem mluvit." Přistoupí blíž ke mně.
„Tak dobře." Přikývnu. Vím, že dělám chybu, ale vyčítala bych si kdybych s ním nešla, třeba je to důležité.
„Děkuju, zajdeme do Starbucks?" Zeptá se a ukáže přes ulici na onu kavárnu. Pouze s malým úsměvem přikývnu, oba se rozejdeme ke kavárně, Austin mi otevře dveře, které mi podrží a počká než projdu.
„Děkuju." Pousměju se a projdu kolem něj dovnitř kavárny. I tohle malé gesto mě potěšilo, protože se takhle předtím nikdy nechoval.
Oba dojdeme k paní za pultem a oba si objednáme naše oblíbené nápoje. Počkáme než nám je žena podá a poté si sedneme do boxu k oknu. Sednu si naproti Austinovi a čekám, co z něj vypadne.
„O čem jsi chtěl mluvit?" Zeptám se a sundám si bundu, kterou si položím vedle sebe.
„Chtěl jsem se ti omluvit. Nebyl jsem to já, Tess. Omlouvám se, byl jsem opilý a druhý den jsem toho litoval, ale tak trochu jsem měl strach s tebou mluvit. Nechápu, jak jsem ti to mohl udělat." Složí obličej do dlaní. „Vůbech bych se nedivil, kdybys to nahlásila na policii," zašeptá do svých dlaní.
Nahlásit to jako pokus o znásilnění? Ani mě to předtím nenapadlo a ani bych mu to udělat nemohla, vím, že byl opilý, no, možná, že ho to neomlouvá, ale já bych mu to udělat nemohla. Jenže, on se mi omluvil a já nevím, co mám dělat anebo říct. Mám mu to prominout?
„To mě ani nenapadlo, Austine," zašeptám a Austin se na mě nechápavě podívá. „Nemohla bych tě nechat zavřít, to bych ti neudělala." Zavrtím hlavou.
„Já si tě vůbec nezasloužil. Akorát jsem tě ničil," povzdechne si a já z jeho tónu hlasu slyším výčitky.
„Ale prosímtě." Zavrtím hlavou a napiju se ze svého kelímku, ve kterém mám moje nejoblíbenější čokoládové kafe. Má pravdu, ničil mě, ale nemůžu mu to říct takhle do očí, možná, že právě to, je můj problém a moje vinna, že jsme měli vztah takový, jaký byl.
„Je to tak, Tess. Byl jsem debil, že jsem si to neuvědomil," povzdechne si a chytí mou ruku, kterou mám položenou na stole, trochu ucuknu, ale nechávám to tak. „Vždycky jsi pro mě byla něco víc, jen jsem to sám sobě nechtěl přiznat, ale teď si to přiznávám. Vždyť já tě miluju, Tess." Hned jak to řekne, tak mě to překvapí.
Nikdy mi neřekl, že mě miluje, když jsme spolu chodili, teď to řekl a já přísahám, že tímhle si mě získal zpátky. Tohle slovíčko jsem od něj chtěla slyšet tak dlouho a teď mi to konečně řekl. Miluju já jeho? Jasně, že ano. Ale jsem schopná mu to odpustit? Nevím.
„Austine, já -"
„Ne, počkej, Tess." Skočí mi do řeči a pousměje se. „Dej mi ještě jednu šanci prosím, změnil jsem se, uvědomil jsem si, koho jsem ztratil. Přísahám, že na tebe nebudu tlačit jako minule."
„Ale co ty holky?" Pozvednu obočí.
„Už tě nikdy nepodvedu, slibuju Tess." Stiskne mou ruku o něco víc.
„Dobře, Austine, poslední šance." Pousměju se. Vím, že se v něm můžu zase zklamat, ale co když to myslí vážně? Věřím mu, věřím, že už mě nebude podvádět a třeba náš vztah bude lepší.
„Děkuju, zlato, přísahám, že nebudeš litovat." Zaculí se. Nahne se ke mně a políbí mě. Chyběly mi jeho rty, ale pořád to není takový ten polibek jako když mě políbí Ashton. Stop! Tesso, drž hubu!
„A teď mi řekni jak se ti to stalo." Ukáže na mé čelo.
„No.." Zasměju se. „Šla jsem po chodbě, přemýšlela jsem a Kendall na mě zařvala až jsem se lekla a napálila do zdi, okamžitě mi vyběhla boule a pak praskla. Mám to zašitý a vypadám s tím jako debil." Směju se. Nevím proč, ale přijde mi to strašně vtipné.
„Tess." Směje se i Austin. „Jsi doufám v pořádku." Přestane se smát a starostlivě se na mě podívá.
„Jasně že ano." Usměju se. Takhle jako teď, jsem se nikdy s Austinem necítila, třeba náš vztah bude opravdu lepší, než posledně, doufám v to.
„To jsem rád." Usměje se. „Nepůjdeme se projít?" Navrhne a já s úsměvem přikývnu. Zvednu se, přehodím přes sebe bundu, vezmu si do ruky kelímek s kafem a společně s Austinem vyjdeme z kavárny. „Můžu tě potom doprovodit domů?" Zeptá se.
„No.." Odmlčím se, když si se mnou Austin proplete prsty, usměju se. „Já bydlím jinde," řeknu.
„Oh, kde?" Podívá se na mě.
„Hned támhle." Ukážu na panelák, který je od nás pár metrů.
„Bydlíš sama?" Zeptá se.
„Jo, sama." Pousměju se. To mi připomíná, že bych si mohla pořídit psa nebo kočku, ale radši bych brala psa.
„Nebydlí tam ten novej?" Zeptá se Austin, když jsme nedaleko paneláku kde bydlím.
„Uh..Jo, bydlí," řeknu nejistě. Proč mi to, že jsem dala Austinovi šanci přijde vůči Ashovi špatné? Řekl mi, že chce být pro mě dobrý, ale jak to myslel?
„Tak asi půjdu." Usměje se Austin, když se zastavím před hlavním vchodem paneláku.
„Pozvala bych tě nahoru ale-"
„Je moc brzy, já vím, Tess, a jsem s tím v pohodě. Jsem rád, že jsi mi dala šanci." Přitáhne si mě za pas blíž k sobě a podívá se mi do očí.
„Jen doufám, že nebudu litovat." Spojím své ruce za jeho krkem.
„Nebudeš, slibuju." Usměje se a dlouze mě políbí, samozřejmě, že s ním spolupracuji. „Miluju tě." Vydechne, když se ode mě odtáhne. „Dobrou noc, Tess." Políbí mě na líčko.
„Dobrou, Austine." Usměju se a zalezu do paneláku. Vydám se k výtahu do kterého nastoupím, nemůžu skrýt přiblblý úsměv na mé tváři. Nedokážu popsat mé pocity, ale jsem vážně ráda, že se mi Austin omluvil a já doufám, že nebudu litovat, že jsem mu dala šanci.
Výtah zastaví a dveře se otevřou v patře kde bydlím. Vyjdu z výtahu a právě když odemykám dveře do svého bytu, tak uslyším za sebou dveře od toho Ashtonova bytu.
„Musím s tebou mluvit, Tesso." Ozve se za mnou Ashton.
„O čem?" Zeptám se a otočím se na něj.
„Nechci, aby sis myslela, že jsem to udělal schválně, já-"
„Teď už je to stejně jedno." Skočím mu do řeči a pokrčím rameny. Je to jedno, protože Chris je pryč, nemám ani nejmenší šanci, že se mnou někdy promluví.
„Tess, počkej prosím." Vydá se směrem ke mně, ale já o krok odstoupím.
„Ne, Ashtone." Zavrtím hlavou a nahmatám kliku od svých dveří, které otevřu. „Nechci nic slyšet." Znovu zavrtím hlavou.
„Kurva, já se ti tu snažím omluvit!" Zařve. A je to tu zas.
„Nestojím o to. Vlastně bude nejlepší, když se od sebe budeme držet dál, já.." Odmlčím se. Nechci to říkat, nechci se od něj držet dál, ale musím. „Jsem zase s Austinem." Řeknu a právě v tu chvíli se Ashton zastaví, úplně vidím, jak se mu zúží oči.
„Jsi?" Vydechne a o krok odstoupí.
„Ano, jsem." Řeknu a zadržuji slzy, které se mi derou do očí. Tenhle pohled na Ashtona mě děsí, ale zároveň bolí. Už jsem říkala, že mu nerozumím?
„Oh." Prohrábne si vlasy a tentokrát už bez jediného slova vejde do svého bytu a hlasitě zabouchne dveře. Napodobím ho a vejdu do svého bytu a taktéž hlasitě zabouchnu dveře, o které se opřu.
„Sakra!" Zaječím. Jsem tak blbá. Tak totálně blbá, ale možná, že když se s Ashtonem nebudu stýkat, tak to bude lepší. Všechno bude lepší a třeba se už nebudu kolem Ashtona cítit tak dobře a začnu s Austinem od znova a všem bude líp.