Selena se krčila na svém koštěti. Hnala se nocí pár metrů za Dracem, který pořádně nevěděl, kam letí, ale byl přesvědčený, že má správný směr. Nehádala se. Očima černýma jako půlnoc mžourala do tmy a následovala téměř bílé vlasy, které byly na tmavé obloze nejlépe viditelné.
Letěli už dlouho, mnohem déle, než když se vydali na ostrov Drear. A také letěli na jih – nebo to aspoň tušila podle zvlněné krajiny hluboko pod sebou, která nevypadala, že by se během pár desítek kilometrů měla změnit v moře. Draca se na nic nevyptávala, stejně ji téměř nevnímal. Měl u sebe Bezovou hůlku a Kámen vzkříšení, zatímco Neviditelný plášť ukrývala ve své kabelce.
Hlavou se jí honilo tolik zběsilých myšlenek, fantazie jí předkládala všemožné scénáře, jeden nepravděpodobnější než druhý. Byla jimi tak zaujatá, že si málem nevšimla, že Draco začal prudce klesat. Rychle všechny představy zaplašila a sklonila koště k zemi.
Nohy se jí třásly, když z něj konečně sesedla. Opatrně následovala Draca do nedalekého lesa. Působil nevlídně už od pohledu, ale jakmile za ním vešla mezi stromy, bylo to ještě horší. Po zádech jí přeběhl mráz. Cítila to, cítila něco strašného a odporného. Jestli se Draco nechal vést tímhle pocitem celou dobu, bylo s podivem, že nespadl z koštěte.
Obezřetně vytáhla hůlku. Draco pokračoval dál do lesa, rozhlížel se, jakoby něco hledal, ale ani v nejmenším nevypadal znepokojeně. Zato ona měla pocit, že je co nevidět něco sežere. Sám les působil, že by je nejraději pohřbil zaživa.
„Tady to je."
Málem vyletěla z kůže, když Draco z ničeho nic promluvil. Štíty mezi nimi nechávala raději zvednuté, stále z něj cítila přítomnost Věčné, takže si nevšimla, že se nalevo od ní zastavil před jakýmsi vykotlaným stromem.
„A co tam je?" obezřetně protáhla.
„Nevím, ale musím to... Ty to musíš zničit. Dračím ohněm, jako... Jako diadém Roweny z Havraspáru," zamračil se.
„To ne," vydechla zděšeně. „Myslíš...? Nechceš mi tvrdit, že udělal další?"
„To musíme zjistit," pronesl až znepokojivě klidně, ustoupil od stromu a pokynul jí.
Selena schovala hůlku a neochotně se přiblížila ke kmeni. Rozhodně měl pravdu alespoň v jedné věci – cokoli, co hledali, bylo tady. Jako kdyby se ze samotného stromu šířilo zlo.
„Draconian ignis," špitla. Na ruce se jí objevil plamen. Mimoděk si ho změřila pohledem a v myšlenkách se zatoulala k létu. Ke chvílím, kdy málem nesnesla ani zapálený krb.
Rázně zatřepala hlavou. Tohle už dávno překonala. Teď nebyl čas myslet na takové hlouposti, teď musela zničit strom.
Ohnivou kouli mrskla přímo do díry v kmeni. Netrvalo ani vteřinu, než se z ní vyvalila oblaka odporného kouře a ozval se křik tak hrůzný, že jí pronikal snad až do morku kostí. S vlastním jekem klesla na kolena a přitiskla si ruce k uším, hned na to ucítila, jak ji Draco objal. Odmítala se hnout, ten odporný zvuk nedokázala vyhnat z hlavy, měla pocit, že ji kouř zadusí... a pak najednou obojí zmizelo.
Neodvažovala se narovnat. Ticho kolem bylo příliš velké, klid téměř neúnosný. V hlavě pořád slyšela ten řev.
„Sel," špitl Draco a přivinul ji k sobě těsněji. „Je po všem. Věčná tu už není. Je spokojená. Zničila jsi to."
„Bylo to to, co si myslím?" zašeptala roztřeseným hlasem a schoulila se Dracovi v náručí. Pořád ji mrazilo v zádech.
„Ano. Voldemort vytvořil nový viteál... a ona mě dovedla přímo k němu."
...
V ředitelně vládlo hrobové ticho. Dokonce ani Queenie usazená na Selenině rameni nevydala jediný zvuk, pouze na přítomné poulila žlutá očička. Byla to už hodná chvíle, co Draco vylíčil, proč je najednou Věčná přinutila vyrazit do noci, a od té chvíle nepadlo jediné slovo.
Všichni byli sinalí a ve tvářích se jim zračilo zoufalství. Ještě před pár hodinami zbývalo jenom zabít znovu smrtelného Pána zla. Teď se museli vypořádat s dalšími viteály bez nejmenšího tušení, kolik jich od bitvy Voldemort vytvořil – a kolik jich ještě vytvořit může.
Na kolik kousků je vůbec možné roztříštit duši?
...
„Vy vůbec nic nejíte," zaškaredila se Martha Hastingsová na šest Zmijozelů, kteří seděli vedle sebe u dlouhého stolu a svorně se nimrali v talířích.
Selena pouze trhla rameny. Naprostou většinu své energie vynakládala na to, aby hlavou neskončila v míchaných vejcích. Skoro celou noc strávili na nohou – nejen přípravou lektvarů, ale i boji nedaleko Glasgow a následným jednáním Řádu, ze kterého se odplazili jen chvíli před svítáním. Marně se snažili přijít na to, proč Smrtijedi podnikají tak zoufalé a nelogické útoky. Ti, kteří byli zajati, vypověděli jen to, že dostali rozkaz od Pána zla. Ani Veritasérum z nich nevytáhlo lepší odpověď. Sami nevěděli, co má jejich pán v plánu.
Nejpravděpodobnější variantou bylo, že chce oslabit Řád, roztříštit jeho pozornost a narušit snahy dát se po bitvě dohromady, ale povaha útoků tomu vůbec neodpovídala. Nikdy neútočilo víc než dvacet Smrtijedů najednou, z čehož se většinou alespoň čtvrtina vzdala. Neměli nikoho, kdo by je vedl, žádné přesnější pokyny než zaútočit na nějaké město. V podstatě vždycky útočili jenom na jednom místě a tahle místa spolu pravděpodobně vůbec nesouvisela. Většinou ani žádný strategický význam – nenacházeli se tam studenti, členové Řádu, cely... nic. Nedokázali se shodnout, jestli je Voldemortův plán šíleně složitý a geniální, nebo prostě jenom šílený. Nebo jestli má vůbec nějaký plán. Cala totiž přišla s informacemi, že na Malfoy Manor se věci vyvíjejí velmi zajímavým směrem. Pán zla začínal být paranoidní, vlastní Smrtijedy vraždil málem denně a nikomu se s ničím nesvěřoval. Ani své věrné Bellatrix.
...
Selena s Dracem mlčky kráčeli k Velké síni. Zrak měli sklopený k zemi a pokoušeli se tvářit nanejvýš nenápadně, jelikož Hastingsovi, kteří je doprovázeli, nebyli zrovna v nejlepším rozpoložení. Poté, co se provalilo, že Smrt navedla Draca k dalšímu viteálu, požadovali vysvětlení. A koncept viteálů, roztříštěné duše, relikvií smrti, Smrtonoše, krále a Princezny dvojí krve se jim vůbec nezamlouval. Jako kdyby si to s Dracem vybrali... Nehodlali však nic říkat, všichni byli podráždění i bez toho.
Ve špatném rozpoložení byli i Theo s Blaisem. U Blaise byly podivné nálady už normou, přestože nevítanou, ale rozladěný Theodor byla přece jenom novinka. Před pár dny se pustil do nějakého projektu, o kterém jim odmítl říct půl slova, a zjevně se mu zrovna nedařilo. Trávil hromady času v knihovně a laboratoři, ale hlavně v malé nepoužívané učebně daleko ve sklepení, kam jim zakázal vstup. Když jim vynadal potřetí, že nemají čenichat kolem, raději to vzdali a nechali Notta, ať dělá cokoli, pro co se rozhodl. Větší starosti jim stejně působil Blaise, který se připojil k jedné z hlídek, které se střídaly nedaleko Malfoy Manor.
Mlčící procesí, za ním se ploužili dva Zmijozelové, se už blížilo k Velké síni, když se zpoza rohu vynořila lady Malfoyová. Dracovi se na tváři objevil úsměv, ale než stihl pozdravit, objevil se i Lucius. Primus strnul.
„Co tady dělá?!"
„Já nevím," odvětila neslyšeně Selena, „ale nemá hůlku, takže..."
„Ta vypadá, jak kdyby ji po sto letech našli na dně jezera a oživili," nechal se slyšet Anthony. Selena zděšeně vytřeštila oči. Málem ji skolila srdeční příhoda, když Timothy pobaveně přikývl. K jeho smůle ho však Narcissa zaslechla.
Výraz lady Malfoyové byl chladnější než led, když přistoupila k Tonymu a změřila si ho pohledem.
„Velmi vřele ti doporučuji zamyslet se nad svým chováním, mladý muži," pronesla povýšeným tónem. „Nikdy nevíš, koho urazíš, a jaké by to pro tebe mohlo mít důsledky. Navíc mě to nutí myslet si, že jsou tví rodiče stejní nevychovanci," zabloudila pohledem k Timothymu. „Oba vás musím upozornit, že podobné poznámky nebudu trpět. Ještě jednou, a bude to pro vás mít neblahé důsledky."
Lady Malfoyová si ještě pár vteřin měřila vyjeveného Timothyho pohledem. Tohle bylo snad poprvé, kdy Selena zažila, že na něco neměl odpověď, na druhou stranu se nebylo čemu divit. Dracova matka ve svých dlouhých bledě modrých šatech vypadala jako dokonalá aristokratka. To, že se jedná o mocnou a nebezpečnou ženu z ní sálalo na kilometry daleko. Dokonce natolik, že se Hastingsovi nepatrně stáhli.
Zrovna, když se David nadechl, pravděpodobně k omluvě, pohled lady Malfoyové zjihl.
„Draco, drahoušku," vlídně se usmála. Hastingsovi zalapali po dechu. Selena se musela zakousnout do tváře, aby se nezačala uculovat, když viděla, jak blednou.
Draco však využil příležitosti. Přistoupil ke své matce a vtiskl jí polibek na tvář: „Omlouvám se, že jsem se odpoledne nezastavil, mami. Měl jsem práci."
„To je v pořádku," poupravila klopy synova saka, přestože to nebylo potřeba. Poté se zadívala na Zmijozelku: „Jak se má Severus?"
„Je na tom o něco lépe, protijed zabírá," odvětila. „Ale pořád nevíme, jestli to bude stačit. A asi bych vás měla představit. Tohle jsou manželé Malfoyovi," zadívala se na Hastingsovy, aby následně představila i je.
Jakmile bylo představovací kolečko u konce a Dracovi rodiče pokračovali tam, kam mířili před pár minutami, přitočil se k Seleně pobledlý dědeček: „To nebyl nejlepší začátek."
„Nebyl," přitakala. Nehodlala jim povědět, jak špatný začátek vlastně proběhl před šestnácti lety. Alespoň prozatím ne.
...
S tichým povzdechem se Nikolaj usadil na židli v nemocničním křídle. Sedával na ní tak často, že už ji považoval za svou, mohl si ji klidně podepsat. Vůbec mu to nedělalo radost, nejraději by tu zpropadenou židli už nikdy neviděl. A přesto se vracel v každé volné chvíli, posedět na ní alespoň pár minut.
„Ahoj, Seve," zašeptal a opatrně sevřel studenou ruku svého partnera. Selena pořád dokola tvrdila, že Severus vypadá zdravěji, ale jemu to tak nepřišlo. Podle něj stále připomínal mrtvolu – až příliš. „Promiň, že jsem se nestavil dřív. Měl jsem toho docela hodně. Smrtijedi zase začali útočit, a často směřují na Londýn. Poslední útok se odehrál jenom kousek od domu mých rodičů... Požádal jsem Minervu, aby jim poskytla útočiště. Vyhověla, ale to tě určitě napadlo. Minerva je skvělá žena. Nina pozítří odlétají do Ameriky na tu stáž, jak jsem ti o ní kdysi říkal. Vyšlo to skvěle, jenom doufám, že se nic nestane do té doby. Anika už balí kavárnu. Stejně... Už dřív měla potíže platit nájem a teď jí ho ještě zvedli, takže jí to vlastně ani moc nevadí. Těší se na vás na všechny a je nadšená, že jí ukážeme Bradavice. Jinak jsme s Dracem dovařili další dávku protijedu. Kluci se postarali o zbytek lektvarů a Sellie odešla za rodinou, po tom, co... Pořád se mi to nelíbí, ale Poppy tvrdí, že protijed zabírá. A Sellie mě pořád ujišťuje, že je všechno v pořádku... takže asi je? Jasně, že není, ani zdaleka není nic v pořádku, ale ty mě chápeš."
Dlouze si povzdechl a palcem jemně přejel po hřbetu studené dlaně. Už zase měl na krajíčku. Před očima se mu míhala noční můra, která se mu v posledních dnech stále vracela. S každou další nocí měl pocit, že je realitě blíž a blíž.
„Chybíš mi," pronesl roztřeseně a svěsil hlavu. „Já se vážně snažím být silný, být tu pro Sellie a kluky kdykoli budou potřebovat... ale je to těžké. Zatraceně těžké, těžší, než jsem si dokázal představit. Mám pocit, že to přestávám zvládat. Potřeboval bych na chvíli vypnout, ale nemůžu je tady nechat! Já vím, že mají Minervu, Poppy a teď jsou tu i Hastingsovi a Cissa, ale prostě nemůžu. Sellie už to na mně poznala. Po tom, co mi jedna ženská vysvětlila, že jí ubližuju, protože ti bráním najít jí náhradní mámu. Prý jí nemůžu dát všechno, co dívka v jejím věku potřebuje. A přitom jsem měl do té chvíle pocit, že se zvládnu vypořádat se vším, co by si na mě mohla nachystat. Jako ty. Taky na to byls tehdy sám. Jenomže teď uvažuju nad tím, jestli jí opravdu něco nechybí. Ale ona by se ozvala, ne? Určitě by se ozvala. Vždycky se ozve, když něco potřebuje."
Frustrovaně si volnou rukou promnul obličej. Opravdu měl pocit, že se pomalu blíží k bodu, kdy už nebude moct dál, a to ho děsilo. Musel se přece postarat o jejich smráďata, nemohl se jenom tak vypařit. To už udělali Draco i Severus a v obou případech trvalo hodnou chvíli, než se vše urovnalo. A teď, když byla válka horší než kdy dřív? Po tom, co Selena a chlapci pohřbili svého kamaráda? Co málem zemřeli v bitvě? To jednoduše nemohl.
A také nemohl být ten smutný a zlomený. Takových bylo v Bradavicích mraky a každý jeden z nich potřeboval trochu optimismu, nějaký ten úsměv. A on byl přece ten věčně veselý, že?
„No, a teď k něčemu míň depresivnímu," prohlásil, pohodlně se zapřel do židle a upřel pohled z okna. „Grace sice ztratila paměť, což je smutné, ale zbytek tvých hadů se ji rozhodl zásobovat historkami z minulosti. To už jsem ti říkal. Ale teď se drž. Vytasil se s ní Cox. Prý to bylo v jejich druhém ročníku. Věděls, že se kamarádili už tehdy? Asi jo. No, nevadí, pokračujeme. Prý jste tehdy poprvé pitvali žábu. Grace to podle Ala nejdřív obrečela, ale pak se rozhodla se ti za tu žábu pomstít. Takže si po vánočních prázdninách přivlekla nějaké mudlovské nesmysly o magii a pokusila se tě pomocí bylinek a nějakých nesmyslných zaříkadel proklít tak, abys zvracel pokaždé, když se koukneš na žábu. No věřil bys...?"
Přerušilo ho tiché, pobavené odfrknutí.
Nikolaj se prudce narovnal. Nemohl se mýlit, slyšel to! V duchu vyslal prosbu k Merlinovi, než se odvážil pootočit hlavu. Byl si naprosto jistý, že kdyby teď zjistil, že se mu to jenom zdálo...
Jenomže si nic nevymyslel. Opravdu ho pozorovaly unavené černé oči.
„Pane bože," vydechl, čímž přiměl Severuse nepatrně povytáhnout obočí.
V první chvíli nebyl schopný pohybu. Bylo to tak neuvěřitelné! Severus byl stále na smrt bledý, na krku nejmíň kilometr obvazů. Ruce měl ledové jako mrtvola a vypadal, že oči už neudrží ani pootevřené, a stejně na něj vytahoval obočí.
„Poppy," hlesl. Jako kdyby tím sám sebe probral. V mžiku vyletěl na nohy a zavřískal na celé Bradavice: „POPPY!"
Těch pár vteřin, které zabralo, než se lékouzelnice objevila, mu připadalo jako věčnost. Celou tu dobu málem poskakoval kolem postele, neustále se přesvědčoval, že se mu to nezdá. Ale Severus jej opravdu pozoroval, a to se směsicí pobavení, nedůvěry a obrovské únavy.
Nemusel říct ani půl slova, když se přiřítila Poppy. Lékouzelnice na vteřinku strnula a nevěřícně vykulila oči. Poté se vrhla k ležícímu lektvaristovi a začala nad ním horečnatě mávat hůlkou, což okomentoval nepatrně protaženým obličejem.
Pozorujíc Poppy se několikrát štípl do ruky. Teprve poté si dovolil se nepatrně pousmát, začít věřit, že nesní. Nepotřeboval kouzelnou formuli, stačilo jen mávnout hůlkou a objevil se zářivý netopýrek, který se odtřepotal předat vzkaz.
O pár vteřin později se ozvalo hromové prásknutí. Selena se rozbíhala, ještě se ani plně nezhmotnila. Málem se přerazila, jak se hnala k Severusovu lůžku. Musel ji zachytit, aby nebohé Poppy nepřistála na zádech.
Po tvářích se jim kutálely slzy jako hrachy, když lékouzelnice konečně ustoupila. Otřela si tváře a spěšně zamířila do své komůrky, zatímco popotahující Selena se opatrně usadila na krajíček postele. Severus, stále sotva mžourající na svět kolem sebe, jí drobným gestem nabídl náruč. Nikolaj se zeširoka usmíval, zatímco sledoval, jak se opatrně sehnula, aby mohla svého tátu obejmout. Snad nikdy nebyl šťastnější.
Mlčky pozoroval, jak Severus s námahou zvedl ruku, aby mohl Seleně schovat za ucho pramen neposlušných vlasů. Snažil se zapamatovat si každý detail, každičkou drobnost. I tu zbloudilou slzu, co se skutálela po Severusově tváři. Trpělivě vyčkával, přestože po ničem netoužil víc, než aby mohl svého netopýra umačkat v náruči. Jenomže pro tu chvíli mu nebylo přáno, Severus během několika minut usnul.
Nastalou paniku spěšně zažehnala Poppy, když jim po další důkladné kontrole jeho zdravotního stavu oznámila, že opravdu pouze spí. Teprve v tu chvíli se dokázal zase volně nadechnout.
Selena nakonec odběhla potvrdit to, co už celému hradu vyžvanil Draco. Nikolaj se usadil zpět na svou židli, tentokrát však nesrovnatelně šťastnější. Poupravil přikrývku a znovu jemně sevřel Severusovu ruku. Nebyl si jistý, zda si to jenom nenalhává, ale přišla mu o malinko teplejší. A také mu připadalo, že ta smrtelná, nezdravá sinalost pomalu ustupuje Severusově zdravé bledé barvě. Někde vzadu, na pozadí toho všeho štěstí, však stále kroužily ty nejčernější scénáře. Co když to byl jenom poslední záchvěv?
Do večera se stihlo na ošetřovně vystřídat snad půl hradu v čele s jejich netopýřaty a Minervou. Slunce už dávno zapadlo, pomalu dočítal knížku, kterou mu pro ukrácení dlouhé chvíle přinesla Selena, než ji nahnal spát, když ucítil, že mu Severus jemně stiskl ruku.
V tu chvíli se vytratily všechny obavy. I když stále unavené, černé oči byly plné života, když ho zkoumavě pozorovaly. Znovu se začal culit jako nějaké náctileté pako. Měl pocit, že patron se vedle něj zjeví sám od sebe, jak byl šťastný.
„Vypadáš hrozně," zachraptěl tiše Severus.
Nikolaj se okamžitě zřítil z obláčku. Nespokojeně protáhl obličej: „To je to první, co mi řekneš?! Já tě...!"
Lektvarista na lůžku nepatrně pozvedl koutek a drobně trhnul rameny.
Pod Nikolajem se znovu začal tvořit pohádkový obláček. Vždyť přesně tohle byl ten Severus, do kterého se před lety beznadějně zamiloval. Jedovatý, sarkastický, odměřený jako přísady do lektvarů. Ale pod tím vzezřením věčně nabručeného netopýra...
„Chtěl jsem ti to říct strašně dlouho," zašeptal a přisedl si na postel, „ale nechtěl jsem, aby to vypadalo, že tě do něčeho tlačím. Chtěl jsem ti to říct před bitvou, ale vždycky mě něco přerušilo a..."
Hlas se mu zlomil. Znovu měl před sebou tu otřesnou chvíli, kdy ta slova, která se chystal vyslovit, slyšel od Severuse.
Nezaváhal ani na vteřinku. Sehnul se a vtiskl svému nabručenému netopýrovi dlouhý polibek. Čekal na to tak dlouho!
„Miluju tě," zašeptal, když se odtáhl. „Jsem si jistý, žes to celou dobu věděl, ale potřeboval jsem ti to říct nahlas. Od teď ti to budu říkat už pořád. Miluju tě... a právě proto teď budu ten zlý a zajdu pro Poppy, aby tě trápila svou péčí."
„Počkej," zachraptěl a popadl ho za rukáv. Jemně, jako kdyby neměl víc síly, si Nikolaje přitáhl k sobě, aby si vymohl další polibek. „Byl jsem přesvědčen, že to nepřežiji," upřel na něj skelné černé oči. „Že už vás nikdy neuvidím."
„Nemluv o tom. Nic takového se nestalo a nestane."
Severus se nadechl k odpovědi, ale ústa zase zavřel. Nikolaj sledoval, jak se mu po tváři kutálí jediná slza, až nakonec stekla na polštář. Severus v tu chvíli vypadal tak... křehce, zranitelně. Jako kdyby kolem sebe neměl ani jednu ze svých obranných zdí, pro jednou neměl za co schovat čiré emoce.
Nejistě nabídl Severusovi ruku a poté, co ji přijal, mu nanejvýš opatrně pomohl do sedu. Bez jediného slova si ho přitáhl do náruče, obličej zabořil do černých vlasů, zatímco ho Severus křečovitě objal.
Neexistovala slova, která by přesně popsala, co v tu chvíli cítil, bylo toho jednoduše příliš. Rozhodl se tím nezaobírat a naprosto sobecky si užít ty chvíle čirého štěstí, kterých se mu dostalo. To nejdůležitější už stejně bylo vyřčeno.