Bylo pochmurné odpoledne. Nebe bylo úplně šedé, ztratilo veškeré náznaky modři. Kolem něj byl dav lidí, neznámých, neurčitých tváří, které truchlily spolu s ním. Věděl, že musí jít vpřed. Nechtěl, ani v nejmenším nechtěl, ale přesto vykročil doprostřed volného prostranství. Někde brečela Sellie.
Nohy ho proti jeho vůli zavedly až k černé rakvi s odklopeným víkem. Udělalo se mu zle. Věděl, co v ní najde. Nechtěl to vidět, a přesto se nad ni naklonil. Severusův obličej byl voskově bílý. Na krku měl ohavnou, otevřenou ránu, z níž už dávno vytekla všechna krev. Na hrudi mu spočívala hůlka, kterou jakoby držel v dlani. Byl si jist, že bude ledová, ale přesto se k ní natáhl. Naposledy.
Víko se zaklaplo a rakev zmizela pod zemí. Zbyl po ní jen náhrobek se jménem a datem. Rozpršelo se.
Nikolaj prudce vyletěl do sedu. Přerývavě oddechoval, srdce se mu snažilo probít z hrudi. Třásl se zimou, přestože v ložnici nebylo chladno. Vyděšeně se rozhlédl kolem. Pořád cítil ledové dešťové kapky, jak mu dopadají za krk.
Dlouze vydechl a frustrovaně si promnul obličej. Byl to sen. Jenom sen, nic víc.
Jenomže pak očima zabloudil doprava, k části postele, kde měl ležet Severus. Velmi brzo se mohlo stát, že už to nebude jenom noční můra, která ho noc co noc budí z neklidného spánku.
Vylezl z postele a popadl župan. Měl pocit, že v tom odporně prázdném bytě už nevydrží ani vteřinu. Po cestě ke krbu ještě vyhrabal papuče, nepotřeboval, aby mu úzkostlivá Irene opět vynadala. I když bylo milé, jak rychle ho Selenina rodina přijala i přes jejich ne zrovna šťastné seznámení.
Ošetřovna byla tu noc klidná. Vroucně doufal, že je to dobré znamení. Tiše prošel tmavou místností až k Severusovu lůžku a usadil se na židli, kterou se už nikdo neobtěžoval odnášet.
„Ahoj, Severusi," zašeptal a jemně sevřel jeho ruku. Byla skoro stejně ledová jako ta ze snu.
Najednou nevěděl, jak pokračovat. Chodil za svým milovaným netopýrem denně, povědět mu, co je nového, co se děje, jaké kolují drby. Tušil, že je to hloupost, ale někde v hloubi duše doufal, že ho Severus třeba slyší. Že ho zvuk jeho či Selenina hlasu přiměje nechodit za světlem, ale vrátit se za nimi. Jenomže s každým dnem to bylo těžší a těžší. Najednou nedokázal povídat o tom, že si Rosmerta ve sklepení zřídila přechodná Tři košťata. Že se Irene stala nenahraditelnou pomocí bradavické ošetřovny. Že pořád ještě věří.
S povzdechem svěsil hlavu. Najednou nedokázal mluvit o budoucnosti, na kterou Severuse lákal zpět. Básnit o domku, který by si spolu koupili a upravili ho k obrazu svému, o všech lektvarech, které ještě museli objevit a vyzkoušet, o klidu, kterého by se jim konečně dostalo. Nedokázal ze sebe dostat jediné slovo.
Tiše, nehnutě seděl až do chvíle, kdy zaslechl tlumené kroky. Věděl, že je to Poppy, ještě dřív, než ji uviděl.
„Už zase?" zašeptala.
Přikývl.
Lékouzelnice si tiše povzdechla. „Už by sis neměl nic brát. Pomalu se dostáváš k množství, které může být nebezpečné."
„Já vím. Nic jsem si nevzal."
„Dobře." Tiše přistoupila a konejšivě mu položila ruku na rameno: „Šíření jedu se zpomalilo. Soudě dle rychlosti a počtu dávek by mělo trvat nanejvýš dva dny, než se zastaví úplně."
„Jenomže se to pořád může zvrtnout, a to mě děsí... k smrti. Nedokážu si představit... Nechci na to ani myslet."
„U Svatého Munga jsem viděla Arthurovy záznamy – s jeho svolením, pochopitelně. Když vezmeme v potaz, že Arthurovi se dostalo pomoci v podstatě ihned, zatímco Severus byl několik dní pouze na Krvetvorném a Životním lektvaru, působí protijed až překvapivě rychle. Nemáš tušení, čím by to mohlo být?"
„Ani nejmenší," odvětil. Nasucho polkl. Vroucně doufal, že Poppy nemíří tam, kam si myslel, že míří.
„Nikolaji," pronesla tiše, ale naléhavě. „Ještě pár hodin před tím, než jste mi přinesli první dávku protijedu, jste neměli nejmenší tušení, kde sehnat jadeit. Pokaždé, když na to přijde řeč, stočíte téma jinam. Začínám mít podezření, že jste jadeit vůbec nepoužili, a proto ten protijed funguje lépe. Takže teď se tě narovinu ptám, a nemysli si, že se z toho vykroutíš: Co jste použili místo jadeitu?"
Lektvarista svěsil hlavu. Jedna jeho část to Poppy povědět chtěla, ale ta druhá ji okamžitě umlčela. Nedokázal předvídat, jak by reagovala. Severus sice v minulosti svou krev použil, ale tohle bylo něco trochu jiného. Neměli nejmenší ponětí, jak dlouho budou jadeit ještě hledat a jestli ho vůbec najdou. Kolik krve bude muset Sellie obětovat? Vždyť ani on si nebyl jistý, jaký k tomu má vlastně postoj.
„Nikolaji," zašeptala Poppy o něco naléhavěji. „Pokud jste jadeit něčím nahradili, může to mít vedlejší účinky a nevíme, jak bude Severus..."
„Nemá to vedlejší účinky. Je to látka, která je dokonalý stabilizátor a nemá žádné vedlejší vlivy. Zkoumal ji sám Severus, takže tomu můžeme věřit. Ale mám na tebe obrovskou prosbu."
„Ano?" protáhla nedůvěřivě.
Nikolaj zvedl hlavu a upřeně se na ni zadíval: „U všech zakladatelů i velkého Merlina tě prosím... neptej se."
...
Draco lehce klepl na dubové dveře a vstoupil do bytu. Byl menší než Severusův, přestože se mu jinak v mnohém podobal. Holými kamennými zdmi, tmavě zeleným nábytkem i výhledem do jezera. Nalézt však mohl i nespočet rozdílů – mnohem větší množství všelijakých polštářků, šperkovnici, pohyblivé fotografie na krbu, z nichž se sám na sebe zubil.
„Už jsem si myslela, že nepřijdeš," usmála se Narcissa a výmluvně poklepala na pohovku.
„Omlouvám se, zdržel mě Křiklan," přisedl si. Nejistě se rozhlédl kolem. Necítil se v tom bytě dvakrát nejlépe.
„Copak chtěl tentokrát? Dáš si se mnou čaj?"
„Jistě, mami. A Křiklan... To, co vždycky. Jak se daří Severusovi, jestli stíháme vyrábět všechny lektvary pro Svatého Munga, kde jsme sehnali ten zpropadený jadeit..."
„Proč mu to nechcete povědět? Měli byste klid," podala mu šálek čaje, podle vůně mátového.
Draco uhnul očima. „Je to složité. A Nik nechce, aby se to vědělo. Pro všechny případy."
„Myslí si, že by tady snad někdo mohl donášet Smrtijedům?"
„To ne, spíš... Jadeit je hodně drahý a vzácný. A my nevíme, kolik ho budeme potřebovat. A vlastně i Smrtijedům by se ta informace hodila. Mohli by zničit zásoby, abychom nemohli protijed vyrábět. Takže o důvod víc to nikde nešířit."
„Rozumím," přikývla a upila ze svého šálku.
Draco ji napodobil, přičemž ji zkoumavě pozoroval. Začne se vyptávat dál? Nesměl vyzradit, že nepoužili jadeit. Byl by z toho obrovský problém – nejen, že se použitím krve protijed dostal do sféry černé magie, ale také by se mohlo snadno stát, že by Seleninu krev mohl někdo začít považovat za obyčejný prodejní artikl. Velice drahý a vzácný prodejní artikl.
„Odpočinul sis v Londýně?" nadhodila po chvíli ticha.
„Ano," protáhl. „Ale kvůli tomu jsi se mnou mluvit nechtěla, nemám pravdu?"
„Samozřejmě, že máš."
Drobně se zamračil, když Narcissa uhnula pohledem a tiše si povzdechla. Začínal mít neblahé tušení.
„Já vím, že mezi tebou a tvým otcem..."
Draco zaskřípěl zuby. Nemýlil se.
„...panují jisté neshody. Rozumím tomu a chápu to. Ale nemůžeš ho ignorovat věčně, drahoušku."
„Proč ne? To, že mu McGonagallová umožnila potulovat se po hradu, neznamená, že se za ním budu hnát! A navíc s tím nesouhlasím!"
„Tvůj otec poskytl Minervě a ostatním dost informací na to, aby vystopovali několik skupin Smrtijedů, detailně popsal Voldemortovy plány..."
„To si mohl vymyslet."
„...pod Veritasérem, o němž nevěděl. Dobrovolně se vzdal hůlky, požádal McGonagallovou o náramky poutající magii."
„Aby ho nezavřeli do cely, kam patří. Je obyčejný srab," odfrkl si a upřel nenávistný pohled na dveře vedoucí do ložnice. Cítil za nimi velmi slabou magii.
„Proč nechceš věřit tomu, že chce být součástí tvého života?"
„Po těch letech, kdy jsem si ničeho takového nevšiml?"
Narcissa si zkroušeně povzdechla. „Vím, že ti ublížil, drahoušku. Tobě i těm, na kterých ti záleží. Ale i přesto tě prosím... Nemohl by ses alespoň pokusit najít s otcem společnou řeč? Kvůli mně? Přála bych si... Přála bych si, aby bylo naši rodinu možné zachránit."
Draco se na matku upřeně zadíval. Upírala na něj prosebný pohled plný naděje, opravdu věřila, že bude možné dát je zpátky dohromady, začít od znovu.
Byl otřesný syn.
„Promiň, mami," zašeptal. „Mezi mnou a Luciusem není co zachraňovat."
Lámalo mu srdce vidět matku takhle nešťastnou. Jenomže cítil, že tudy cesta nepovede. Už nikdy. Musel by potlačit obrovskou část sebe sama, aby s Luciusem dokázal vyjít. A to už nikdy nehodlal dopustit. Nehodlal být opět jenom loutkou. I když to jeho matce lámalo srdce.
Odložil šálek na stůl a spěšně vyrazil ke dveřím. Byl ten nejhorší syn pod sluncem.
...
Selena vpadla do bytu bradavických lektvaristů jako tornádo.
„Promiň, že jdu pozdě!" křikla a spěšně zamířila do laboratoře. „Zdržela mě... Ahoj, dědo!" překvapeně vyjekla. „Vůbec jsem tě tu nečekala."
Dědeček se na ni pobaveně pousmál: „Ahoj, Sellie. Nikolaj říkal, že jsi mu slíbila pomoc s těmi vašimi lektvary, a mě zajímalo, jak ti to půjde. Ale jestli ti to vadí..."
„Ne, to vůbec!" skočila mu do řeči. „Opravdu jsem tě tu jenom nečekala. Kolik toho je dělat, Niku?"
„Kluci toho dopoledne zvládli hodně, takže na nás zbyl Severusův Životní lektvar a pro Munga Bezesný spánek a Posilující odvar."
Selena se na vysokého lektvaristu zkoumavě zadívala. V posledních pár dnech vypadal mnohem unavenější než dřív a byl tak nějak bez nálady. Nebylo se čemu divit, se vším, co se kolem dělo. A dělal toho tolik... S nevinným kukučem k němu přicapkala, za rukáv ho nepatrně stáhla k sobě, zvedla se na špičky a vtiskla mu mlaskavou pusu na tvář.
„Tak já začnu s tím Bezesným spánkem, ty rozdělej Posilující odvar a než se odleží, vrhneme se na Životní lektvar. Co ty na to?"
Připsala si bod, když se Nikolaj pousmál, alespoň drobně.
„Dobře," přikývl. „Díky, Sellie."
„Za nic!" zazubila se a vyrazila pro přísady. Připadalo jí to trochu jako déja vu. „Stejně jsem si říkala, že bych s něčím pomohla, a když se Theo s Dracem teď snaží z Blaise vytáhnout, co se děje... Netuším, kde byl Albert, ale my jsme s Joannie vzaly Ashley a Katrin za Hope. Už se vrátila! Máš nějaké informace o té skupině, co letěla zkontrolovat Malfoy Manor?"
„Zatím ne, ale znepokojuje mě, že Smrtijedi mlčí. Teda kromě těch, kteří se snaží uprchnout. Chytili dalších šest... ale změňme téma. Co kdybys dědečkovi pověděla teorii týkající se Bezesného spánku, zatímco ho budeš vařit?"
Selena ostentativně zakoulela očima: „Ty ses s tou rolí profesora sžil nějak rychle."
Nikolaj se na ni ušklíbl, zatímco dědečkovi zacukaly koutky. Selena se pouze zářivě usmála, vyhrnula si rukávy mikiny a dala se do výkladu: „Takže, jelikož profesor Kurpakov trvá na tom, aby u vaření povídala, budeš mít tuhle podívanou i s popisem. Bezesný spánek se, jak název napovídá, používá k zahnání nočních můr a obecně snů. Množství lektvaru je nutné pečlivě hlídat, jelikož je návykový. Sice mnohem míň než třeba lektvary proti bolesti, ale stejně. No, a teď k samotné přípravě..."
...
Draco nespokojeně zamručel, když ho Selena přestala vískat ve vlasech. Byli v Severusově bytě, kde si chtěli užít trochu klidu a samoty. Už hodnou chvíli ležel na pohovce s hlavou v Selenině klíně a pomalu začínal klimbat. Seleně při pohledu na jeho nespokojený kukuč zacukaly koutky.
„Ale no tak, chci si jenom otočit stránku," pronesla a znovu zajela rukou do téměř bílých vlasů.
„A nemůžeš na to použít kouzlo?"
„Byly to dvě vteřiny, Draco."
„To je moc," zamrmlal a přetočil se, aby mohl obličej zabořit do jejího břicha. Selena nad tím pouze zavrtěla hlavou a dál pokračovala ve čtení Hobita.
Nechtěla přemýšlet nad informacemi, které zvědové přinesli z Malfoy Manor. Ani nad těmi šesti mrtvými ženami, které nalezli poblíž, nebo nad skupinou Smrtijedů, kterou musel oddíl bystrozorů vyvraždit, aby jim zabránil zabít desítky mudlů. A nad tím, jestli se Severus a Grace ještě někdy probudí, už vůbec ne.
Z relativně klidné chvilky je vytrhlo zaklepání na dveře.
„Dále," křikla. Vzápětí uviděla svého dědečka: „Ahoj, dědo! Potřebuješ něco?"
„Chtěl bych s tebou mluvit, Sellie," dovřel za sebou dveře a zamířil ke křeslu. „Ahoj, Draco."
Primus pootevřel jedno oko: „Dobrý den."
„O co jde?" nadhodila. Dědečkův vážný výraz se jí vůbec nelíbil.
„Jde o jistou závažnou věc," opatrně pronesl a pohledem zabloudil k Dracovi.
„Mně nevadí, že tu Draco je, nemáme před sebou tajnosti. To vlastně ani nejde... Ale pokud se to netýká mě a byl bys radši, kdyby Draco odešel..."
„Ne, pokud nemáte tajemství, tak by mi vlastně mohl pomoct to pochopit."
„Pochopit co?"
Draco se na pohovce přetočil a upřel na postaršího muže stejný tázavý pohled jako jeho přítelkyně. Ani jeden z nich pořádně nechápal, o co zrovna kráčí, a David Hastings vypadal, že se mu do toho tématu vůbec nechce. Dopřál si dlouhý nádech a teprve poté začal mluvit: „Podívej, Sellie. V první řadě chci, abys věděla, že jsme tu pro tebe. Vždycky, za jakýchkoli okolností."
Selena se drobně zamračila. Kam tím mířil?
David si nejistě prohrábl šedivé vlasy. „Nemluví se mi o tom snadno. Vím, že se ti stalo hodně zlého, ale tohle... Nenapadlo mě, že by to mohlo dojít až k tomuhle."
To už se Draco vyhrabal do sedu. Selena mu nemusela vidět do tváře, aby věděla, že se mermomocí snaží nemračit. Ani on neměl ponětí, kam tím její dědeček míří.
„Promiň," obezřetně špitla, „ale já pořád nechápu, o co tady jde."
Teprve v tu chvíli se jí dědeček zadíval zpříma do očí. „Viděl jsem ty jizvy, Sellie. Když jsi vařila lektvar."
Zamračila se ještě o něco víc? Které jizvy? Vždyť jich měla tolik.
„Vyhrnula sis rukávy," dodal.
„Grimmauldovo náměstí, ten Siriusův jed!" vyjekl neslyšeně Draco. To už však byla Selena bílá jako stěna. Pochopila to ve stejnou chvíli. A také pochopila, proč to dědečka tak vyděsilo, přestože o pravém původu jizev nemohl nic vědět.
„Není to tak, jak to vypadá," zašeptala roztřeseným hlasem. Bylo to mnohem horší.
„Tak mi to vysvětli," řekl prosebně David. „Chci ti věřit, Sellie. Opravdu chci. Ale zároveň se bojím. Je to citlivé téma, o kterém se těžko mluví... Nelíbí se mi, že některé z nich jsou čerstvé, a nelíbí se mi, že možná přibydou další."
Selena upřela pohled na své předloktí, jako by pod rukávem trika mohla spatřit jizvy, o nichž se bavily. V krku se jí objevil knedlík. Nikdy se nezamyslela nad tím, že si jich Hastingsovi jednou všimnou. Že to bude muset vysvětlovat ještě někomu dalšímu. Pohrávala si s myšlenkou jednoduše to zamluvit, ujistit dědečka, že už je to dávno pryč... ale jednou by se to provalilo. A nechtěla své rodině lhát. Nepřišlo jí to fér, a také si stále pamatovala, jak reagovala babička, když zjistila, že je čarodějka. I když si to odmítala přiznat, chtěla si ověřit, že ji opravdu přijali. Se vším. Úplně se vším.
„Je to trochu složitější, než jak se může na první pohled zdát," zašeptala s pohledem upřeným do klína. „Nemůžu říct, že jsem si nikdy neublížila, ale ty jizvy... Nejsou od toho, od čeho si myslíš. Pokud si to budete přát, povím vám, o co jde. Ale není to pěkné. Vůbec."
„Řekl jsem, že tu pro tebe budeme vždycky a za jakýchkoli okolností," natáhl k ní ruku. Selena ji s drobným úsměvem sevřela. „Nikomu dalšímu jsem o tom zatím neřekl, ale určitě to budou chtít slyšet."
„Dobře. Zítra večer?" nadhodila. Potřebovala se na nadcházející rozhovor alespoň trochu připravit, nezvládla by o tom všem povídat hned. Dědeček naštěstí přikývl.
...
Selena překvapeně zvedla hlavu od své snídaně. U stolu panovala napjatá atmosféra, jelikož dědeček už stihl ostatním povědět, že jim chce večer říct něco důležitého. Zkoušeli se vyptávat, ale Selena trvala na tom, že si to nechá až na večer. V tu chvíli byli u stolu i dvojčata, Tony a Timothy. Nikoho z nich u toho nechtěla. A také nepotřebovala, aby ji slyšely všechny ty zvědavé uši okolo. Nepříjemnou atmosféru narušil až Cox, který se k nim hnal Velkou síní.
„Grace se probrala!" vykřikl a smykem zastavil vedle stolu. Selena i ostatní vyletěli na nohy, už se chystali vystřelit k ošetřovně, když je Cox zadržel: „Počkejte! Madam Pomfreyová tam chce jenom Selenu."
„Cože?" překvapeně povytáhla obočí. „Proč?"
„To mi neřekla, ale máš sebou hnout. Tak běž, dělej!"
Selenu naléhavost v Albertově hlase trochu vyděsila. Spěšně odložila hrnek s kávou a změnila se v černý oblak. Znovu se zformovala až před vstupem do nemocničního křídla. Napjatá k prasknutí vešla dovnitř. Madam Pomfreyová už na ni čekala, pokynula jí, aby přišla blíž.
„Co se děje?" vydechla Selena, sotva se zastavila. „Albert říkal, že se Grace probrala!"
Ustaraně se tvářící lékouzelnice si nešťastně povzdechla. „To ano."
„Je v pořádku?"
„Ano... i ne. Slečna Palmerová... Nepamatuje si vůbec nic."
Selena strnula. Před očima se jí míhaly první vzpomínky na Bradavice – ten odporný pocit, kdy nevěděla nic, vůbec nic, neznala ani vlastní jméno. Kdy měla pocit, že je na světě úplně sama, ztracená a osamocená, a nic nedávalo smysl. Začalo se jí hůř dýchat. Vzpomněla si na proplakané noci v Havraspárské věži, kdy měla pocit, že je nikdo. Jen divná lidská existence sloužící pro pobavení ostatních bez vlastní identity.
„Seleno."
Mírný hlas lékouzelnice a lehký dotek na paži ji vytrhl ze vzpomínek. Zvedla k ní zmatený pohled, v tu chvíli lehce dezorientovaná. Madam Pomfreyová jemně uchopila její zápěstí a odtáhla ho. Teprve v tu chvíli si Selena všimla krvavých stop po nehtech a procítěně zaúpěla. Tak dlouho se to nestalo!
„To nic," zašeptala lékouzelnice a jediným mávnutím hůlky jí drobné ranky zahojila. „V poslední době toho bylo příliš. Dalo se to očekávat."
„Děkuju," špitla a promnula si zahojenou kůži. „Předpokládám, že kvůli tomu jste mě zavolala. Protože se mi stalo to stejné."
„Ano. Byla bych ráda, kdybys se slečnou Palmerovou promluvila nejdříve ty. Vzhledem k podobným zkušenostem bys jí mohla poskytnout útěchu, kterou potřebuje. Ale pokud se na to necítíš..."
„Ne, to je v pořádku. Chci Grace pomoct."
Lékouzelnice se pyšně pousmála. „Je v zadní části ošetřovny. Kdyby se něco dělo, zavolej, budu poblíž."
Selena přikývla a odhodlaně vyrazila do míst, kde měla najít svou kamarádku, ale když procházela kolem Severusova lůžka, zastavila se. Stále byl bledý, ale připadalo jí, že už nevypadá až tak nezdravě. A madam Pomfreyová ráno říkala, že obvazy už stačí měnit jenom jednou za den, a to spíš preventivně. Měli naději.
Spěšně udělala pár kroků k lůžku. Sehnula se, aby tomu, kdo ji přivítal v Bradavicích, byť nevrle, vtiskla pusu na tvář. Něco takového by si ten první rok nedovedla představit ani v nejdivočejších snech... či nočních můrách.
„Drž se," špitla a na okamžik sevřela studenou ruku. Díky němu měla své jméno, svou rodinu i svou minulost – alespoň tu část, o kterou stála.
Narovnala se a odhodlaně vyrazila ke Graceinu lůžku. Teď bylo potřeba pomoct jí.