Selena se spolu s Hastingsovými pomalu vracela k hradu. V duchu prosila Salazara, aby jí dal pevnou vůli, protože to kňourání a skuhrání, které vyluzovala dvojčata, jí neuvěřitelně lezlo na nervy, a to začaly sotva před pár minutami. Copak mohla za to, že Hope při bojích utekla do lesa?
Jako kdyby nestačila dvojčata, v průběhu dopoledne postupně odezníval Anthonyho prvotní šok, takže pomalu, ale jistě, začínal být stejně nesnesitelný fracek jako kdykoli jindy. Alespoň, že strýček Tim se prozatím držel zkrátka. Toho už by ve svém aktuálním rozpoložení jednoduše nezvládla.
Už za sebou měli prohlídku venkovních pozemků školy. Opravené famfrpálové hřiště, znovu postavenou Hagridovu hájenku, učebnu Péče o kouzelné tvory, Černé jezero. Celá rodina se tvářila naprosto uchváceně, když jim o místech povídala to, co věděl každý. Kdy jí vůbec přestalo připadat kouzelné, že mají v jezeře přerostlou oliheň?
Nad hlavou jim proletěla dvojice bystrozorů na košťatech vracející se z hlídky. Zatímco Katrin začala nadšeně pištět, Selena je mlčky provázela pohledem až k hradu. I poté, co přistáli na nádvoří a ztratili se z dohledu, zůstala na bradavičkou školu nehnutě zírat. Hrad považovala za svůj domov, ale v tu chvíli se rozhodně jako doma necítila. Doma by mělo být tam, kde je bezpečno. Ne tam, kde umírají přátelé.
„Jen plakej, Sellie," zašeptal dědeček a jemně ji pohladil po tváři. „Uleví se ti."
Selena na něj stočila překvapený pohled. Vůbec si nevšimla, že se jí oči zalily slzami. Už zase.
„Díky," špitla, převzala si od něj nabízený kapesník a rychle si oči osušila.
„Jednou bude líp," pronesl. Znělo to, jako kdyby jí sliboval, že to zařídí. „Vím, že se to teď zdá nemožné, ale věř mi. Bude." Gestem vyzval zbytek rodiny, aby pokračovali k hradu. Znovu promluvil až, když byli z doslechu: „Dokážu si představit, jak se teď cítíš. Po něčem takovém je nepředstavitelné pokračovat v životě dál. A když tě k tomu okolnosti přinutí, připadá ti, že to není fér, že takhle by to být nemělo. Že bys měla truchlit, a ne si sobecky žít. Je to tak?"
Selena si znovu přitiskla kapesník k očím a drobně přikývla.
Dědeček se povzbudivě pousmál a jemně sevřel její ruku: „Vím, že je těžké se s tím vším vyrovnat. Chce to čas. Truchlit tak dlouho, jak budeš potřebovat, ale zároveň si uvědomit, že to není navěky. Žal se otupí, to je přirozené. Ale neznamená to, že ti ten člověk chybí míň. Neznamená to, že už pro tebe není důležitý."
„Něco podobného říkal Severus, když před Vánoci Parkinsonová zabila Rosie," zašeptala roztřeseně. „Tys... Tys někoho ztratil? Ve válce? Strýček Johny říkal, žes byl v Normandii."
David Hastings si povzdechl a zadíval se kamsi do neznáma. „Přítele z dětství. Byli jsme stejně staří, jediní kluci v ulici. Nerozluční kamarádi. Společně jsme narukovali a společně jsme zúčastnili Overlordu. Vylodili jsme se na Swordu v sektoru Roger, seskakoval do vody těsně přede mnou... Na břeh se nedostal."
Selena tiše vzlykla. Normálně by sama sobě v duchu nadávala, že brečí kvůli každé hlouposti, ale mrtví kamarádi nebyli hloupost. Ani zdaleka. Místo toho se dědečkovi vrhla kolem krku tak prudce, že překvapeně heknul. Nutně potřebovala obejmout.
„Bude líp, Sellie," zašeptal konejšivě. „Kdyby sis potřebovala promluvit, moc rád tě vyslechnu. I chlapce."
„Děkuju," zašeptala a nepatrně ustoupila. Kapesníkem, který stále žmoulala v rukou, si znovu otřela oči. „Víš, přijde mi hloupé vás jen tak provázet po hradě, když se sotva před dvěma dny stalo tolik strašného, a zároveň je mi strašně hloupé se vám nevěnovat, když už jsem vás sem zatáhla."
„S námi se netrap, dobře? Dělej to, co uznáš za vhodné. A nezapomeň, že i po tom, co se stalo, můžeš mít radost a být šťastná. Tvůj kamarád by určitě nechtěl, aby ses kvůli němu celý život trápila."
„Ne, to by Chris určitě nechtěl," připustila. Ještě jednou si osušila oči a s pokusem o úsměv nadhodila: „Půjdeme?"
„No jistě!" zeširoka jí úsměv oplatil a nabídl jí rámě. „Přiznám se, že začínám mít hlad. A snídaně byla vynikající, už se těším na oběd! To vám tady takhle skvěle vaří pořád?"
„Normálně vlastně vaří ještě líp. Skřítky taky zasáhla bitva, ale jsou prostě neuvěřitelní. A to jejich jídlo je opravdu úžasné. Parádně jsem přibrala, když jsem sem nastoupila."
„To se nedivím, tady je snad nemožné nepřibrat! Takového skvělého jídla..."
„Možné to je, protože svět není fér," ušklíbla se. „Někdy si všimni, jak se cpe Draco, když má před sebou něco sladkého. A nepřibere ani gram!"
„Tak to je nějaká záhada," zakroutil dramaticky hlavou. „Je to vůbec člověk?"
„Vlastně je tak trochu fretka, ale to se asi nepočítá. Opatrně," poplašeně vydechla, když se dědečkovi v prudkém svahu smekla hůl.
„To nic. Nahoru přece nepoletím a na zemi mě najdeš," šibalsky na ni mrknul. „A teď mi pověz, co to znamená s tou fretkou."
Po celý zbytek cesty do Velké síně dědečkovi vysvětlovala problematiku zvěromágů, vlkodlaků a ostatních způsobů přeměn ve zvíře. Vypadal, že ho to zaujalo, zejména popis, jak se člověk může stát zvěromágem. Navrch přihodila historku o tom, jak v pátém ročníku Draca proměnila ve fretku před celým Zmijozelem. O své vlastní přeměně se však nezmínila. Nějak se jí nechtělo do vysvětlování, jak to funguje a jak je to vůbec možné. A o Blaiseovi pro jistotu také pomlčela.
Zbytek svých příbuzných našla sedět u konce zmijozelského stolu, a to i se třemi hady. Ashley zrovna nadšeně tahala z Draca a Thea detaily o famfrpálu, což Anthony hlasitě komentoval. Katrin uraženě bodala vidličkou do své hromádky brambor. Ostatní si povídali, až na Blaise. Seděl úplně na kraji a nepřítomně přehraboval rýži.
Selena se usadila vedle Jonathana, který se na ni okamžitě zeširoka usmál a cvrnkl ji do nosu. Drobně se usmála, než se pustila do jídla.
Do debat se jí zapojovat nechtělo, navíc začínající hádka mezi Dracem a Anthonym byla velmi zajímavá. Tony se totiž snažil tvrdit, že famfrpál je hloupost a fotbal je mnohem lepší. Čekala, kdy mu Draco skočí po krku.
Jejich dohady přerušila až jakási drobná, asi pětačtyřicetiletá čarodějka, která se k nim nejistě přišourala.
„Vy jste... vy jste pan Malfoy?" opatrně se zeptala, když všichni utichli a upřeli na ni tázavé pohledy.
„Ano. Jak vám mohu pomoci?"
„Jsem Henrietta Broachová, možná jste znal mého syna Wilfreda... Víte, byl moje všechno, úplně všechno. Nic jiného než můj syn mi nezbylo."
„Jistě," protáhl obezřetně. „Co to je za ženskou?"
„Nemám ponětí."
„Můj Willy přišel v bitvě o život, když chránil hrad a vás... vás taky. A myslela jsem, když jste ten Pán smrti, že byste... že byste mi ho mohl vrátit."
„Pardon?" povytáhl Draco šokovaně obočí. „Omlouvám se, ale asi nerozumím."
„Vlastníte přece všechny tři relikvie smrti, ne?"
„No, to ano, ale..."
„Tím pádem přece můžete zařídit, aby se mi můj Willy vrátil! Vždyť... Vždyť on vypadá, jako kdyby jenom spal! Zasáhla ho Avada, žádná další zranění nemá, musí to nějak jít!"
„Omlouvám... Omlouvám se, ale nejsem si jistý... Nevím, jestli je tohle možné," vykoktal ze sebe.
„Musí to být možné! Můj Willy ještě neměl zemřít! Prostě řekněte Smrti, aby mi ho vrátila!"
„Takhle to nefunguje," pokusil se chabě namítnout. „Opravdu se omlouvám, ale i kdyby to bylo možné, což si nemyslím... nevím, jak bych to udělal."
„Tak něco zkuste, pro Merlina! Víte vůbec, kolik nevinných lidí tu noc zemřelo? Jak jenom můžete...!"
„Myslíte si, že kdyby věděl, jak to udělat, tak by to neudělal?!" vyletěl z ničeho nic Blaise. Žena překvapeně zalapala po dechu, vlkodlak ji však dál propaloval vražedným pohledem: „Řekl, že neví. Čemu jste nerozuměla? Je mi líto vaší ztráty, ale tu noc někoho ztratil každý z nás."
„Ale... ale...!"
„Hezký den."
„Vždyť by mohl...!"
„Řekl jsem hezký den!" vztekle vyštěkl.
Drobná čarodějka naprázdno otevřela pusu. Poté ji zaklapla, něco nesrozumitelně zamrmlala a rychle se zdekovala pryč.
„Ehm... díky," protáhla nejistě Selena, protože Draco se k tomu očividně neměl. Blaise pouze trhl rameny.
„To byla nějaká divná ženská," vyhrkl rychle Theo. „Viděli jste ji tady už někdo? Mně to jméno nic..."
Draco se najednou prudce zvedl: „Omluvte mě."
„Kam jdeš?" musela se zeptat skrz Eviteru. Draco totiž stihl o kus odejít, než se zmohla na dotaz.
„Musím být chvilku sám, myslím... Asi půjdu za Dorou."
„Dobře," neochotně pronesla. Draco hned poté zvedl svou nitrobranu, což jí na klidu zrovna nepřidalo.
„Kam jde?" zeptal se s obavami Theodor.
„Za Dorou."
Viděla, jak Theo nepatrně pobledl. „Za Dorou? Ale..."
„Vždyť to říkám," ozval se chladně Blaise. „Byl by Teddy pořád ještě sirotek, kdyby Malfoy věděl, jak křísit mrtvé? Netvrď mi, že Dora by nebyla první!"
„Nic takového jsem neřekla a nekřič na mě!"
Schválně zvolila kňouravý tón. Kdyby na vlkodlaka vyštěkla, pravděpodobně by ji sežral. Avšak ani takhle nedosáhla úplně ideálního výsledku. Blaise se zarazil, s pohledem upřeným kamsi bokem zamumlal něco, co mohlo znamenat ‚promiň', a vedlejším vchodem vyrázoval ze Síně.
Selena s povzdechem složila hlavu do dlaní. Považovala za zázrak, že se ještě nesesypala úplně, ale tohle jí snahu udržet se v příčetném stavu výrazně ztěžovalo.
„Plánuješ taky odejít někam do háje?" zamumlala na Thea.
„Jedině když mě tam pošleš."
„Díky," zvedla hlavu z dlaní.
„Někdo musí být ten rozumný," trhl rameny.
Selena se ušklíbla: „Blbečku."
„Ale no tak, Sellie!" ozvala se babička.
„Co? On ví, že ho mám ráda."
„Ví," ušklíbl se Theo. „Často mívá modřiny."
„Ty... Auu!"
Theo na ni povytáhl obočí: „Proč se kopeš do stolu?"
„Táhni... ty víš kam."
„Ne, radši ne. Ještě by ti tu nikdo nezůstal."
„Ty jsi šlechetnost sama, Notte."
„Šarmantní a šlechetný, jako vždy."
Selena nad Theem jenom zavrtěla hlavou a dojatě špitla své díky. Něco tak obyčejného, normálního jako tohle popichování nutně potřebovala.
„Za nic," přikývl. „Už jste stihli celý hrad?"
„Blázníš? Stihli jsme sotva venek. Nechceš jít s námi?"
„Pokud mě nebude nikdo potřebovat," pokrčil rameny.
„Super, mohl bys jim ukázat skleníky! Prýtová mě tam nepustí."
„A ty se jí divíš?"
Zmínka o tom, že nesmí do skleníků, Hastingsovy zaujala víc, než se jí zamlouvalo, takže hned po obědě vyrazili právě tam. U oběda ji Theo sice úspěšně rozptýlil, ale jakmile zmizeli ve sklenících, opět na ni dolehl splín. Nespokojeně si promnula obličej. Snad nikdy se jí nálady nestřídaly takhle rychle.
Využila chvíle, kdy byla sama, a zapátrala po Dracovi. Našla ho záhy, a dokonce nepatrně stáhl svou nitrobranu – jen tak, aby věděla, že je v pořádku. Selena si oddechla, byl se svou mámou.
Nějakou dobu zabralo, než zaslechla, jak se Theo a Hastingsovi vracejí ze skleníku. Do té doby nervózně přešlapovala na chodbě a převracela ze všech stran všechno, co jí pověděl dědeček a s čím přišla ta šílená ženská. U dědečka bylo zřejmé, že jí chtěl pomoci a že všechno, co řekl, bylo myšleno vážně. Jen to potřebovala vstřebat, nějak zpracovat. Ale ta ženská? Jak ji vůbec mohlo napadnout Draca otravovat s něčím takovým?
Společně pokračovali s prohlídkou hradu. S Theem se i beze slov shodli, že prostory Zmijozelu nechají až úplně nakonec. Stačilo, jak se babička vyjádřila k faktu, že ve sklepení je učebna Lektvarů. Nepomohlo, když jí vysvětlovali, že je to kvůli bezpečnosti. Odsunuli i ošetřovnu, madam Pomfreyová by je určitě vypoklonkovala rychlostí nejnovějšího Nimbusu.
Pořád se cítila zvláštně, když dělala průvodkyni po hradu, ale tentokrát se to nepokoušela ignorovat. Spíš se snažila přijmout myšlenku, že není nic špatného na tom, že se takhle cítí. Život se nemůže zastavit, a s žalem se nevylučuje.
Zasekli se v učebně Obrany proti černé magii, která Hastingsovy zaujala z mnoha důvodů. Zbytky Severusovy pochybné výzdoby se mísily s obrazy magických tvorů, které tam navěšel Remus, a návody s kombinacemi kleteb a obran od Dory. S dalšími slzami bojovala už od chvíle, kdy vstoupili dovnitř, takže se plně soustředila na dotazy, aby nemusela myslet na Lupinovy. A stejně tak Theo, který snad až příliš zaujatě vysvětloval, jakým způsobem je možné bránit se před Cornwallskými rarachy.
Zrovna byla uprostřed monologu o využití Caninae, když se prudce rozletěly dveře a dovnitř vpadl Nikolaj: „Sellie!" Hned na to se musel přikrčit, protože na něj s Theem samým úlekem instinktivně vyslala kletbu. Jakmile se znovu narovnal, zeširoka se zazubil. „Hezké reakce, ale na to bude čas později. Koukejte, co mám!" zamával jakýmsi kusem pergamenu.
„Co to je?" vzala si ho a začetla se. „Mločí oči, mučenka, chlupy pogrebina, voda z řeky Lethé, žíně jednorožce... To je... Je to to, co doufám, že to je?" vydechla.
„Ano!"
„Tys to sehnal!" zapištěla a skočila mu kolem krku. Nikolaj ji pevně objal kolem pasu a vzápětí už houpala nohama ve vzduchu. „Já tomu nevěřím, nevěřím! Tys to opravdu sehnal! Jak se ti to povedlo? Cala přece nic nenašla!"
„Arthura před pár lety Nagini pokousala taky. A vzpomněl si, jak se jmenoval lékouzelník, který ho u Munga ošetřoval."
„Salazare, ty to vidíš!" zaúpěl Theo. „Proč nás to nenapadlo?"
„To nevím, důležité je, že to napadlo Arthura," zazubil se Nikolaj a spustil Selenu na zem. „Hromada lékouzelníků utekla, ale ti od dlouhodobějších pacientů tam zůstali, prý je prostě nemůžou opustit. A to bylo naše štěstí."
„Takže můžeme...!"
Vtom se ve dveřích objevila masa tmavého kouře a prohnala se učebnou. Jako první se zformovala ruka, která Seleně vytrhla pergamen, a až potom zbytek Draca. Potřeboval ještě pár kroků, aby zastavil. Hastingsovým, kteří zjevně prodělali kolektivní srdeční příhodu, nevěnoval ani ždibec pozornosti, rozrušeně zkoumal pergamen.
„To má Severus v bytě, tohle taky, tohle ne, tohle jo, žíní máme hromadu, o tomhle jsme v životě neslyšel..." mrmlal si pod svůj náznak vousů.
„Seleno?" ozvala se opatrně Irene. „To je...?"
„Protijed!" vyhrkla. „Nikolaj sehnal recept na ten protijed! Teď už stačí jenom sehnat přísady, uvařit ho a Severus bude v pořádku!"
„Postup je složitý, ale nezabere dlouho," konstatoval Draco. „Když se na to vrhnou dva, bude to jistější... Co myslíš?" zadíval se na Nikolaje.
„Říkal jsem si to stejné. Můžu s tebou počítat?"
„Samozřejmě! Přece nenechám toho netopýra umřít, na takový klid nemá nárok! Notte! Jdeme!"
Theodor nadšeně vystřelil z místa. Než se Selena nadála, zmizeli v letaxových plamenech, což Hastingsovy znovu vyděsilo. Když se je však chystal následovat Nikolaj, popadla ho za ruku: „Počkej!"
Nik se překvapeně zastavil: „Copak je?"
„Já tě chci konečně pořádně představit! Draco s Theem mezitím nashromáždí, co Severus má."
„No," protáhl nejistě lektvarista a rozpačitým pohledem zaletěl k Hastingsovým, „asi bych se měl konečně představit. A bez dramatu."
„Sellie nám vysvětlila, co se stalo," ozval se Johny. „A musím říct, že se vaší reakci vůbec nedivím. Jonathan Hastings," natáhl k němu pravici. Nikolaj ji s úlevou přijal k potřesení, čímž odstartoval další představovací kolečko. Selena nad tím jenom vyvrátila oči. Pořád se někdo někde představoval. A to tu ještě byla profesorka McGonagallová, madam Pomfreyová, paní Malfoyová...
„Takže, pokud to chápu správně," upoutala na sebe pozornost Irene, „ten recept, co jsi přinesl, Severusovi zachrání život?"
„Ano. Kvůli jedu se mu nehojí rány na krku, tudíž..."
„Jaké rány?" zakuňkala Ashley.
„Severuse pokousal takový velký zlý had, ale brzo bude v pořádku," přišel Nikolaj s ne zrovna přesvědčivým pokusem o uklidnění.
„Můžu nějak pomoct?" nadhodila Irene. „Já vím, že se v těch vašich... kouzelných léčivých záležitostech nevyznám, ale jsou tu přece i lidé, kteří nekouzlí, třeba bych byla nějak užitečná."
„To by Poppy určitě ocenila," přikývl. „Já bych měl jít pomoct klukům, chtěl bych začít vařit co nejdřív..."
„Já tam tetu vezmu," ozvala se Selena. „A půjdu vám pomoct taky. Nebude vám to vadit?" ohlédla se na Hastingsovy.
„Ani v nejmenším," usmála se, k Seleninu překvapení, babička. „Hlavně, když bude Severus v pořádku."
„Díky," vydechla. „Odvedu vás někam, kde už se zorientujete, pak vám zkusím sehnat nějakou mapu..." Vtom dostala geniální nápad. „Hned budu zpátky!" vyhrkla a s lupnutím se přemístila pryč. Objevila se v dívčí umývárně na druhém patře. „Uršulo? Uršulo, jsi tady?"
„Už jsem myslela, že za mnou nepřijdeš."
Selena poplašeně nadskočila, když se mrtvá Havraspárka ozvala těsně za jejími zády.
„Tohle mi nedělej," vydechla. „Podívej, moc mě mrzí, že jsem se nestavila dřív, ale mám obrovskou prosbu."
„Povídej," protáhla Uršula, i když se stále tvářila uraženě. Což Selenu trochu popudilo. Poznámku o tom, že měla starosti s těmi, co zatím mrtví nejsou, si však raději nechala pro sebe.
„Všechno ti to vynahradím... a vlastně s tím souvisí i s mojí prosbou. Musím teď jít pomoct s lektvarem pro Severuse a moje rodina se tu ještě nevyzná, tak jsem si říkala..."
„Ty mě chceš představit svojí rodině?" vykulila oči.
„No jasně! Už jsem holkám říkala, že moje kamarádka je duch, moc se na tebe těší! A navíc to bylas ty, kdo mi pomohl se tady zorientovat, takže mi to přijde jenom příhodné."
„Opravdu?" vydechla nevěřícně Uršula. „To je... Ještě nikdy nikdo nestál o to, aby mě jeho rodina znala."
„Já o to stojím! Nebude ti teda vadit dělat jim společnost?"
„A budou mě mít rádi?"
„Určitě," přinutila se usmát. „A ještě jednou se omlouvám, Uršulo."
„To je v pořádku. Asi to pro tebe je teď těžké, že? Ale slyšela jsem, že Nikolaj profesora Snapea nakonec našel!"
„Ty o tom něco víš?!"
„No jasně. Byla jsem to já kdo mu to řekl!" prohlásila pyšně. „Ale víc ti povím až později. Aspoň se za mnou brzo zastavíš. A navíc, čekají na tebe příbuzní!"
„Jsi si jistá, že jsi nebyla ve Zmijozelu?" zakroutila nad ní hlavou. „A jsou v učebně Obrany. Potkáme se tam?"
Uršula přikývla a rychle proplula stropem. Selena si zhluboka povzdechla, ale všechny emoce, které v ní Uršula vyvolala, hezky po severusovsku zase ututlala. Později bude čas a Uršula zjevně Sevovi zachránila život. Nezasloužila si, aby na ni křičela jen kvůli takové malichernosti, jako je přecitlivělost.
S lupnutím se znovu objevila v učebně Obrany proti černé magii.
„Seleno! Co ti Severus s Minervou říkali o přemisťování se po hradu?"
„Že se přemisťovat můžu v životně důležitých případech. A tady o život jde!"
Nikolaj si ji změřil pohledem. „No dobře. Ale do sklepení běž alespoň letaxem. Jasné?"
„Jéé! Mami, koukej!" zapištěla najednou Katrin. Nadšeně ukazovala ke dveřím.
Nikolaj se ohlédl. „Ahoj, Uršulo!"
„Dobrý den," zakuňkala nejistě Havraspárka.
„Tak tohle je opravdu geniální nápad, Sellie," pocuchal jí Nikolaj vlasy. „Uvidíme se u večeře!" usmál se na Hastingsovy a zamířil ke krbu.
„Takže," ujala se Selena slova, když plameny pohasly, „všem bych vám moc ráda představila Uršulu Warrenovou. Byla to moje úplně první kamarádka v kouzelnickém světě. Strašně moc mi pomohla, ukazovala mi hrad, pomohla mi s učením a hlavně mě vždycky vyslechla a pomohla mi, když jsem potřebovala."
Uršula se rozpačitě, avšak potěšeně pousmála.
„Ty jsi opravdový duch?" zamračil se podezřívavě Tony.
„Ano," přikývla Havraspárka.
„Takže jsi jakože mrtvá?"
„Tony!" sykla na něj matka.
To už však Uršula nespokojeně našpulila rty: „Nejsem mrtvá jakože."
„Tys opravdu umřela?" zakuňkala nejistě Ashley. „Bolelo to?"
Havraspárka si děvčátko chvíli měřila pohledem, než, opět klidně, odpověděla: „Ne. Byla jsem v koupelně, viděla jsem dvě velké, žluté oči... a pak jsem byla mrtvá."
„A kdy jsi umřela?"
„Před padesáti pěti lety a čtyřmi dny."
„To je mi líto," zamumlala Ashley. Katrin se mezitím nespokojeně šklebila a snažila se vykroutit ze sevření své matky.
„No, pokud vám to nevadí," ozvala se Selena, „půjdu tetě ukázat, kudy na ošetřovnu, a pomoct jim s tím protijedem. Zvládnete to beze mě?"
„Určitě, jen běž," usmál se dědeček. „Uršula vypadá moc mile."
„Dobře. Kdyby něco, budu pravděpodobně u Seva v bytě, v jeho kabinetu nebo v učebně Lektvarů. Uvidíme se nejpozději u večeře!" rozloučila se stejně jako Nikolaj a zadívala se na Irene: „Půjdeme?"