Severus ostražitě pozoroval sinalého Pottera. Odpornou povinnost měl za sebou, už nezbylo nic nevyřčeného, a přesto se mu ani v nejmenším neulevilo. Neměl Pottera rád, z mnoha důvodů. Prostá tolerance jeho přítomnosti bylo maximum, ke kterému byl ochotný přistoupit. Ano, přál si, aby měl od Pottera klid, ale stačilo by mu, kdyby se zdržoval dál od něj. Nemusel hned umírat.
„Tušil jsem to. Někde... někde uvnitř jsem to tušil," zašeptal z ničeho nic Nebelvír. Pohled upíral někam do podlahy, ruce založené v klíně se mu třásly tak, že by neudržel ani hůlku. „Asi není... Není šance, že by...?"
„Nejsem si toho vědom," zakroutil Severus omluvně hlavou. Potter odevzdaně přikývl a rukávem si protřel oči.
„Neříkejte to nikomu dalšímu," zaprosil. „Nechci, aby si teď dělali starosti ještě se mnou. Stejně... stejně mi nemůžou pomoct."
„Nikdo další to neví a vědět nebude."
„Díky, profesore. Nevím, co... co mám dělat teď. Jak to mám udělat, co všechno..."
„Nechci působit necitelně, ale v první řadě je nutné, abyste mi předal svůj Neviditelný plášť. Existuje možnost, že ho Draco bude potřebovat."
„Dobře," nepatrně přikývl. „Jenom jsem myslel, že, až se budu snažit někam dostat, Neviditelný plášť... Nikdo se mě nebude pokoušet zastavit, když mě neuvidí."
„Selena dostala neviditelný plášť jako vánoční dárek. Zeptám se jí, zda by byla ochotná vám ho... půjčit."
„Mm-hmm. Zajdu... zajdu pro něj. Přinesu ho sem, jo?" zvedl se.
„Pane Pottere?"
„Hmm?" ohlédl se přes rameno.
Severus na moment zaváhal. Potterův pohled byl naprosto prázdný, smířený. Pohled člověka jdoucího na jistou smrt.
„Nechcete raději chvíli počkat?" opatrně protáhl. Vůbec si nebyl jistý, zda je dobrý nápad Nebelvíra v tomhle stavu pouštět z kabinetu.
„Nechci. Mám pocit... Potřebuju něco dělat. Na něco se soustředit. Já... zajdu pro ten plášť. Za chvíli budu zpátky."
Nepokusil se ho zadržet. Do jisté míry mu rozuměl. Vždyť podobný pocit byl to, co ho léta nutilo k neúnavné práci, k nocím probděným nad kotlíkem a vymýšlení nových lektvarů.
Severus složil hlavu do dlaní a promnul si obličej. To, co právě udělal, se mu hnusilo úplně stejně jako všechny odporné činy v řadách Smrtijedů. Už po tisící v duchu proklel Brumbála do horoucích pekel. Albus se nikdy nezajímal o to, jaký dopad budou mít jeho prosby. Ani se před sebou nesnažil popírat, že určitá jeho část je ráda, že je přemoudřelý kouzelník mrtvý. Výrazně to snižovalo pravděpodobnost dalších podobných proseb.
S povzdechem se narovnal. Nebyla vhodná doba se litovat, Pán zla mohl zaútočit každou chvílí.
Zvedl se od stolu a zamířil ke svému bytu. Po cestě vyslal stříbřité káně, aby našlo Selenu a předalo jí vzkaz. Chvíli mu zabralo, než do bytu dorazil, tudíž ho nepřekvapilo, že na něj dráče už čekalo v obývacím pokoji.
„Co se stalo?" zděšeně vydechla, ještě ani nezavřel dveře.
„Nic se nestalo, dráčátko," pokusil se ji ne zrovna přesvědčivě uklidnit. „Jak probíhají přípravy?"
„Kvůli tomu jsi mě zavolal?" pozvedla na něj obočí.
„Ne, ale zajímá mne to."
Selena po něm loupla nedůvěřivým pohledem: „Profesorka McGonagallová ještě rozdává instrukce, rozděluje skupiny a tak. Hodně kouzelníků zvedá ochranná kouzla. My čtyři jsme s Fredem, Georgem, zajišťovali ty tajné vchody, co jsou na Pobertově plánku. Pettigrew je zná, tak pro jistotu. Proč jsi mě sem teda zavolal? Draco se málem zbláznil, když se objevilo tvoje káně. A já taky! Mysleli jsme, že se něco stalo!"
„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit." Na moment zaváhal. Byl to Selenin vánoční dárek, nechtěl jí ho brát, ale mohl to být jeden z klíčů k vítězství. „Potřeboval bych tvůj neviditelný plášť."
„Cože? Ne! V žádném případě!"
Překvapeně se na svou dceru zadíval. Předpokládal, že nebude nadšená, ale tak prudkou reakci nečekal.
„Co se na mě tak koukáš?" rozhodila rukama. „Já ti ten plášť nedám! Zapomeň na to, že se budeš někam plížit a pokoušet se Voldemorta zabít ze zálohy, nebo co já vím, co máš v plánu!"
Lektvarista si promnul kořen nosu. Pitomec...
„Nechci ho pro sebe," pronesl mírně.
Selena podezřívavě přimhouřila oči: „A to ti mám věřit? Pro koho ho teda chceš?"
„Pro Pottera. Je nutné, aby se nepozorovaně dostal na určité místo."
„Proč si nevezme vlastní?"
„Ten potřebuje Draco."
„Mohl by mu ho dát, až se vrátí."
Ve sklepním bytě zavládlo tíživé ticho. Severus se sice nadechl k nějaké odpovědi, ale nakonec neřekl půl slova. Pro jednou neměl odpověď.
„Ty počítáš s tím, že se Harry nevrátí," zašeptala roztřeseně Selena.
Severus odevzdaně přikývl: „Nikomu to neříkej, dráčátko. Neměla bys to vědět ani ty. Potter mne o to požádal."
„Jistě," přikývla. „Takže... ten plášť chceš opravdu pro něj, ano? Nelžeš mi? Koukni se mi do očí a řekni, že mi nelžeš!"
„Nelžu, dráčátko. Ten plášť potřebuji pro Pottera."
„No dobře," protáhla a zamířila do pokoje. Vrátila se i s neviditelným pláštěm v ruce: „Tady je."
„Seženu ti jiný. Slibuji."
„To je v pořádku," zakroutila hlavou. „Radši mi slib, že neuděláš nějakou hrdinskou pitomost."
„Jako třeba?" pozvedl obočí.
„Co já vím? Třeba že se obětuješ, nebo tak něco," zamrmlala.
Severus se smutně pousmál. Celý život měl za to, že obětovat se je to jediné, k čemu ještě může být dobrý.
„Slibuji," zašeptal a zahákl Seleně za ucho zbloudilý pramínek rozcuchaných vlasů. Raději ani nechtěl vědět, jak si na hlavě zvládla vytvořit to vrabčí hnízdo.
„Tati?" špitla najednou. „Já se bojím."
„Já také," přiznal a nabídl jí náruč. O vteřinku později mu do ní vpadla a pevně ho objala. Jemně ji k sobě přivinul a vtiskl lehký polibek do vlasů. Jen z představy, že by se jí mohlo něco stát, ho jímala panická hrůza. Jí, Nikolajovi, Dracovi. Nebo Theodorovi s Blaisem, vždyť už si na ně zvykl. I na ty dvě všetečné ženské, co mu věčně stály za zadkem. A kdyby se něco stalo Narcisse? To by si neodpustil, vždyť jenom díky ní se Selena dostala ze spárů Griffithové.
Nakonec se však přiměl ji pustit. „Musím jít," zašeptal omluvně.
Selena drobně přikývla: „Já taky, měla bych se vrátit a pomoct jim. Přijdeš pak za námi?"
„Jistě. Dávej na sebe pozor, ano?"
„Ty taky."
Zatímco Selena si nabrala hrst letaxového prášku, Severus vyrazil zpět do svého kabinetu. Sesunul se na židli a znovu složil hlavu do třesoucích se dlaní. Na povrch se draly výjevy, o kterých byl přesvědčen, že jsou dávno pohřbeny hluboko v podvědomí. Znovu viděl ty zelené záblesky. Prázdné oči nevinných lidí, zuřivé výrazy bystrozorů, kteří je pronásledovali. Nevěřícné pohledy Smrtijedů, kteří těsně před smrtí zjistili, že nebyl tak loajální, jak si všichni mysleli.
Cítil, že mu srdce buší rychleji než obvykle. Najednou se mu nedostávalo vzduchu, ruce, které odtáhl od obličeje, se mu třásly až k neuvěření. Pomalu se o něj pokoušel iracionální, panický strach. Měl pocit, že má na tváři znovu Smrtijedskou masku.
Severus vyletěl na nohy tak prudce, že se židle s hlasitým prásknutím převrátila dozadu. Málem se o ni přerazil, jak se vrhnul k policím. Uklidňující lektvar někdy potřeboval při opravování esejí, ale to bylo nic oproti tomu, co s ním cloumalo v tu chvíli. Nemohl pořádně přemýšlet, na nic se soustředit, jenom na strach, který odhodlaně nahlodával jeho mysl.
Lahvička mu málem vypadla z rukou, jak se mu třásly. Ta úleva, kterou pocítil, když lektvar konečně vypil, byla nepopsatelná. Schopnost racionálně uvažovat se mu vracela spolu se schopností ubránit vlastní mysl. Své obvyklé vyrovnanosti dosáhl jen pár vteřin před tím, než se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil Potter.
„Tady je ten plášť," oznámil a položil ho na stůl.
Severus pouze přikývl a podezřívavě si Pottera prohlédl. Připadal mu klidnější a vyrovnanější. Jen si nebyl jistý, jestli je to dobré znamení. Sice si Potterovu smrt nepřál, ale pokud tenhle klid znamenal, že se rozhodl utéct, vlastnoručně by ho dovlekl před Pána zla.
„Můžu vás o něco poprosit, pane profesore?"
„O co jde?"
„Mohl byste mi půjčit nějaký pergamen a brk? Já bych rád napsal... No, vy víte co," ošil se.
„Jistě," přikývl. Ze svého stolu vytáhl pergamen, brk a kalamář.
„Děkuju," hlesl Potter.
Severus nijak nereagoval, stejně neměl co říct. A nechtěl ani přešlapovat ve svém kabinetu, když bude Potter psát svou závěť. Navíc bylo načase ohlásit se Minervě. Sebral tedy Nebelvírův Neviditelný plášť, odnesl ho do svého bytu a odevzdaně vyrazil najít ředitelku.
V horních patrech hradu byl přesně takový zmatek, jaký očekával. Vládla všeobecná panika, kouzelníci a čarodějky pobíhali sem a tam a nad tím vším byl takový hluk, že ho rozbolela hlava. Po zvuku však našel i Minervu, stačilo vejít do Velké síně. Stála před ní početná skupina studentů, která jí jen před pár dny připravila menší srdeční příhodu. Z jejich výrazů si vyvodil, že Minervino kázání už poslouchají hodnou chvíli.
Zastavil se kousek za ní a zatímco čekal, až svou plamennou řeč dokončí, rozhlížel se kolem. Pokoušel se v tom zmatku najít nějaký systém, avšak marně.
Z ničeho nic se po jeho boku objevil Black. Severus už z principu nespokojeně protáhl obličej.
„Tohle nebude procházka růžovým sadem," pronesl polohlasně Nebelvír.
„Ani v nejmenším," přitakal.
„Ale stejně věřím, že to dopadne dobře. A patnáctý duben vejde do dějin jako den, kdy Voldemort konečně definitivně natáhl bačkory."
„Vsadil bych spíše na šestnáctý, do půlnoci zbývá pouhých...," zakouzlil Tempus, „třicet šest minut. Existuje důvod, proč mi tohle říkáš?"
„Jenom jako blbou záminku, jak s tebou začít mluvit," trhl Black rameny. „Před chvílí jsem viděl Harryho. Byl bílý málem jako ty, klepal se tak, že by neudržel hůlku, a vypadal, že je myšlenkami úplně někde jinde. A říkal, že musí za tebou. Co mi k tomu řekneš?"
„Nic. Potter mě požádal, aby to, o čem jsme spolu mluvili, zatím nikomu nesděloval."
Black se nespokojeně zamračil: „Takže mi nic neřekneš?"
„Ne."
„Kdybys byl ty na mém místě, už by ses mi hrabal v hlavě!"
Lektvarista se zhluboka nadechl. Black měl pro jednou pravdu, to nemohl popírat. I když se tomu všelijak bránil, byl to přece Sirius Black... přece jenom se vkradla nepatrná kapička soucitu.
„Je v mém kabinetu," pronesl. „Běž za ním a na nic se ho neptej. Nedělej mu to ještě těžší."
Nebelvír ho sjel nedůvěřivým pohledem: „A co tě vede k takové podezřelé sdílnosti?"
„Představa, že je na Potterově místě Selena nebo Draco."
Black na vteřinku přimhouřil oči, jako kdyby dumal, zda mu může věřit. Poté se však otočil na patě a spěšně vyrazil k východu z Velké síně. Severus ho v tu ránu pustil z hlavy, jelikož se k němu přitočila Minerva.
„Je všechno v pořádku? Selena říkala, že jsi nutně potřeboval mluvit s Harrym. Co se děje?"
„Nic, s panem Potterem jsme tu záležitost již vyřešili. Kde je potřeba pomoci?"
„Všude," vydechla zoufale. „Už nevím, kde mi hlava stojí. Část lidí utekla, věřil bys tomu? Ale zase se jich pár ukázalo na poslední chvíli. Nějací rodinní příslušníci, bývalí studenti... Já nevím, co mám dělat. Nevím, na co se připravit, kam je poslat! Já mám takový strach, že..."
Minervina poslední slova zanikla ve zvuku jiného hlasu, který se ozvěnou nesl po celé Síni. Byl vysoký, chladný a zřetelný, a nedalo se poznat, odkud se ozývá. Zdálo se, že snad vychází ze samotných zdí.
„Vím, že se připravujete k boji."
Z řad přítomných zazněly vyplašené výkřiky. Minerva pobledla tak rychle, že se začal obávat, zda se neskácí na zem. Avšak ani v nejmenším se jí nedivil, i jemu samotnému běhal po zádech mráz. Pohledem rychle začal propátrávat dav studentů.
„Vaše počínání je marné, nemůžete mě porazit. Nechci vás zabít. Bradavické učitele chovám ve velké úctě. Netoužím po tom, abych proléval kouzelnickou krev."
Ve Velké síni zavládlo ticho, bylo to ale ticho toho druhu, které jako by chtělo prorazit ušní bubínky a nemohlo se vměstnat mezi čtyři stěny. Severus dokonce nepocítil ani náznak úlevy, když v davu našel své svěřence. Celé klubko Zmijozelů se k době vyděšeně tisklo. Jenomže kde byl Nikolaj?
„Vydejte mi Harryho Pottera," přikázal hlas Pána zla, „a nikomu se nic nestane. Vydejte mi Harryho Pottera a budete odměněni. Dávám vám čas do půlnoci."
Celou Síň opět pohltilo ohlušující ticho. Severus měl pocit, že ho strach přimrazil k zemi, nemohl se málem ani nadechnout.
„Merline," vydechla roztřeseně Minerva.
Drobně přikývl. Znovu se o něj pokoušela hrůza, už před tím nešlo couvnout.
Málem jej skolila srdeční příhoda, když ho z ničeho nic někdo popadl za paži a vzápětí sevřel v medvědím objetí. Stačil jen překvapeně heknout.
„Ksakru, já si myslel, že ses někam vytratil! Tohle mi nedělej Severusi!"
„Dusíš mě," zachraptěl. Nikolaj ho naštěstí zaslechl a povolil sevření.
„Promiň. Kde jsi byl?"
„Potřeboval jsem vyřešit něco s Potterem."
„A kde je Sellie?"
„Támhle," trhl hlavou směrem k vystrašenému klubku Zmijozelů.
„Merline díky," hlesl úlevně. Úleva se však v jeho očích dlouho neudržela. Nasucho polkl, než sotva slyšitelně zašeptal: „Už je to tady, že?"
Severus drobně přikývl. Mimoděk sevřel Nikolaje pevněji, jako kdyby jeho stisk mohl odehnat vše zlé, co je mohlo potkat.
Nikolaj se z ničeho nic zadíval někam za jeho rameno. Severus se ohlédl a uviděl pobledlá háďata, jak se k němu proplétají davem, který se shromažďoval kolem ředitelky. Ta se už probrala ze šoku, v tu chvíli velitelským hlasem rozdělovala kouzelníky do skupin.
„Severusi?" kníkl Draco. „Já vím, že asi jdeme pozdě, ale my... Neměli jsme sílu ani odvahu to řešit dřív, kvůli Nareemu... Nedokázali jsme..."
„Obávám se, že netuším, o čem je řeč," skočil třesoucímu se primusovi do řeči.
„O těch pláštích," odvětila Selena. Na Dracově ruce visela jako klíště. „Vím, že byly v tom kufru, který dopadl hůř, ale... Já vím, že jsme se měli zeptat dřív, ale prostě..."
„Rozumím," přikývl. „Je mi to líto, ale nepovedlo se mi je dostat do použitelného stavu. Ani s pomocí Winky a dalších skřítků."
„Mysleli jsme si to," odevzdaně přikývla. „Kdyby se ti to povedlo, určitě bys nám to řekl."
„Opravdu mě to mrzí, dráčátko."
„Já vím," špitla. Na chvilinku zaváhala, ale pak pustila Draca a jeho i Nikolaje pevně objala. „Slibte mi, že na sebe budete dávat pozor."
„Vy nám také," šeptl pohnutě Nikolaj a pocuchal Seleně vlasy. „A vyřiďte i ostatním, že si mají dávat pozor."
„Jasně," kývla.
„V mém kabinetu je Potterův Neviditelný plášť," pronesl směrem k Dracovi.
Ten nepatrně přikývl: „Zajdu si pro něj, když bude potřeba."
„Asi půjdeme za ostatními," zakuňkala roztřeseně Selena.
„Běžte," vydechl, ač z celého srdce nechtěl.
Odevzdaně sledoval vzdalující se záda své dcery a kmotřence, když jeho pozornost znovu přitáhl Nikolaj: „Já vím, že není nejvhodnější doba, ale chtěl jsem ti něco říct, už dlouho. Čekal jsem, protože jsem nechtěl, aby sis myslel, že tě do něčeho tlačím, že tě tím nutím, abys to řekl také, ale teď už prostě nemůžu dál čekat. Severusi, já..."
„Není tam!"
Blackův vyděšený, napůl hysterický hlas přehlušil všechny v Síni. Lidé mu uhýbali z cesty, když se hnal směrem k němu. Nebýt Nikolaje, snad by se na něj i vrhl.
„Harry tam není!" zavřískal.
„Já vím."
„Víš?!" vytřeštil nepříčetný Black oči. „Tak asi i víš, co je tohle, že?!" zamával mu před obličejem jakýmsi pergamenem.
„Předpokládám, že se jedná o Potterovu poslední vůli."
„O co?" vydechl nevěřícně Nikolaj.
Severus mu nestihl odpovědět. Měl co dělat, aby stihl ustoupit, jelikož se Black opět rozhodl narušit jeho osobní prostor. Navíc vypadal stejně šíleně, jako když ho po letech v Azkabanu poprvé uviděl v Chroptící chýší.
„Najdi mi Harryho!" zavřeštěl.
„Ne."
„Ne?! Jako jako...?!"
„To nejlepší, co pro něj teď můžeme udělat, je získat mu čas. On ví, co musí udělat."
„To mi vysvětli, co má Harry...."
„Později," utnul ho Severus. Blížila se k nim totiž Minerva, už od pohledu v ráži.
„Co tu stojíte, pánové? Potřebujeme každou hůlku! Běžte pomoci zvedat štíty!" zavelela a odkvačila zase dál.
„Ale co Harry?" rozhodil Black rukama.
„Později!" štěkl na něj Severus a spěšně vyrazil ven.
Nikolaj s ním po pár metrech srovnal krok. Severus se ani v nejmenším nebránil, když našel jeho ruku a pevně ji sevřel. Stiskl ochotně opětoval. V tu chvíli měl pocit, že to jediná věc, která drží jeho příčetnost na uzdě.
Ten podivný pocit prázdnoty, který ho zaplavil, když na nádvoří Nikolaj jeho ruku pustil, zaplašil jen stěží. Nebyla vhodná doba, svou touhu Nikolajovu ruku znovu sevřít zašlapal do prachu. Místo toho po vzoru ostatních kouzelníků a čarodějek namířil hůlku na nebe.
Zrovna, když se masivní kopule obranných kouzel chránící Bradavice konečně uzavřela, zaslechl Minervin pevný hlas: „Piertotum locomotor!"
Severusovi přeběhl po zádech mráz, když se z útrob hradu začaly ozývat dunivé údery. Přestože s bitvou počítal, nikdy ho nenapadlo, že se dočká dne, kdy ředitel školy použije prastarou formuli.
„Bradavice jsou v nebezpečí!" zvolala Minerva. „Obsaďte hradby, chraňte nás, splňte svoji povinnost vůči naší škole!"
V tu chvíli se ze dveří s ohlušujícím řevem a rachotem vyřítily bradavické sochy. Malé, velké, zvířata i brnění, jež se nad svými helmicemi oháněla meči a houpala ostnatými koulemi na řetězech. Severus jim uhnul na poslední chvíli.
„To je neuvěřitelné," zašeptal roztřeseně Nikolaj a jemně ho objal kolem pasu. „Já tomu pořád nevěřím."
„Já také ne," vydechl. Poté však drobně zatřepal hlavou a zvedl k němu pohled: „Ve Velké síni jsi mi chtěl něco říct, než nás vyrušil Black. O co se jednalo?"
„Jo, jasně. Chtěl jsem ti to říct už dlouho, víš? Já tě ..."
V tu chvíli ozářila nebe první kletba. Severus nehnutě pozoroval, jak letí směrem ke štítům, které zvedli jen před chvílí. Trvalo snad věčnost, než do nich narazila, a jako ohňostroj se rozprskla na drobné jiskry.
Severus nasucho polkl. Smrtijedi zaútočili.