Severus prudce dovřel dveře svého bytu a zamířil do laboratoře. Nezaváhal ani vteřinku. Muži, který zrovna sypal do vroucího lektvaru jemně drcené tesáky pelargonie zubaté, položil ruce na boky a s dlouhým výdechem si opřel čelo mezi jeho lopatky. Tak dlouho na tenhle okamžik čekal!
„Nedaří se?" nadhodil mírně Nikolaj, zatímco pomalu míchal žloutnoucí Kostirost.
„Ne," zahučel. „Všem kromě Weasleyové a Grangerové jsem zakázal mluvit. Nedivil bych se, kdyby mě kvůli nim brzy někam zavřeli. Otázkou zůstává, jestli ke Svatému Mungovi, nebo do Azkabanu."
„Nevěš hlavu, na něco přijdete. Už ses vypořádal s horšími věcmi, než je jeden trezor."
„Raději bych jim čelil znovu než tohle. Vhodný čas se blíží a my pořád nevíme, jak odtamtud ten viteál dostaneme. Za předpokladu, že tam vůbec je."
„Nenabídl vám pomoc ten skřet, co ho Potter našli na panství?"
„Griphook? Ano, nabídl. Výměnou za Nebelvírův meč by nás dostal dovnitř. Ale o tom, že by nás dostal i ven, neřekl jediné slovo. A ti pitomci mu to málem odkývali!"
„No jo, ne každý se vyžívá ve slovíčkaření tak jako ty," zachechtal se. „Ale nějakou část plánu jste měli, ne?"
Severus se za zády vysokého lektvaristy zašklebil.
„Ano, měli. Potter s doprovodem pronikne do banky pod Mnoholičným lektvarem. Vlasy Smrtijedů už sehnala Cala. Tím ale celý plán končí. Potterovi se sice podařilo nějak získat Bellatrixinu hůlku, ale stále nemáme klíč. Pokud se tam ukážeme bez klíče, můžeme jít rovnou domů."
„A co Imperio?"
„Rozeznají ho."
„A co kdyby Imperio seslala rozzuřená Bellatrix?" naznačil ve vzduchu uvozovky. „To by na ni docela sedělo, ne?"
„Na opravdovou Bellatrix ano, ale nabízela by se otázka, proč si nevzala manželův klíč. Anebo proč nepožaduje verifikaci. Což my požadovat nemůžeme, jelikož její hůlka změnila loajalitu, a navíc jsou ty místnosti, kde se verifikace provádí, pod Zlodějovou zhoubou."
Nikolaj si zhluboka povzdechl a uhasil oheň pod kotlíkem. Jemně se Severusovi vymanil, aby se mohl otočil a nechat se obejmout pořádně.
„Začínám chápat, co ostatní myslí tím, že ve všem hledáš problémy."
„Já problémy nehledám, pouze na ně poukazuji, abychom se jim mohli vyhnout. To, že Nebelvíry nenapadne, že by se mohli i zamyslet, než něco udělají, není můj problém."
„Vždyť já vím," zamumlal.
Severus na okamžik zavřel oči, když mu Nikolaj vtiskl lehký polibek do vlasů. To byla novinka, na kterou si zatím zcela nezvykl, ale stěžovat si ani v nejmenším nehodlal. Vzápětí si nárokoval další polibek, tentokrát na rty, dlouhý a něžný. Už snad po tisící jej napadlo, že tohle se snad ani neděje jemu. A přesto tam stál a s pocitem, že takhle je to správně, objímal vysokého muže kolem pasu.
„Měli bychom jít za Sellie," nadhodil z ničeho nic Nikolaj. „Musím se přiznat, že se mi ulevilo, když přišla s tím, že chce narozeniny oslavit jenom takhle. A ještě víc, když řekla, že nechce dárky. Nevím, kde bych je teď sháněl."
„Nápodobně," přikývl Severus. To, že neví, co dát dráčeti k narozeninám, mu ztěžovalo spaní už dobré tři týdny.
„Jdem teda? Ať na nás nečekají ještě dýl?"
Severus přikývl. Přestože dle jeho názoru existovaly i lepší způsoby, jak oslavit narozeniny jeho dráčátka, po Nikolajově boku přece jen zamířil k prostorám Zmijozelu. Vždyť jí to slíbili.
Ve společenské místnosti kývl na pozdrav několika svým někdejším studentům. Jejich cílem byla naštěstí prefektská ložnice, ne plná společenská místnost.
„No konečně!" ozvala se Selena, sotva otevřel dveře. „Už jsem si myslela, že pro vás budu muset zajít!"
„Říkali jsme, že přijdem později," pronesl Nikolaj a nabídl jí náruč.
Selena mu do ní nadšeně vběhla a nechala se zvednout do vzduchu. Severus se v tu chvíli královsky bavil naprosto nechápavými výrazy svých někdejších prefektů.
„Všechno nejlepší, Sellie," usmál se. „Slibuju, že až bude klid, dostaneš pořádný dort."
„Čokoládový s marcipánem!" vypískla. „A hromadou jahod!"
„Jsem přesvědčený, že Anika dokáže vytvořit jakýkoli dort si vymyslíš," zachechtal se a konečně Selenu pustil na zem.
„Už se těším," zazubila se. Její úsměv zjihl, když stočila pohled na Severuse. Drobným gestem jí nabídl náruč, do níž mu přiťapkala a pevně ho objala. Severus nepatrně pozvedl koutky a přivinul si své dráčátko pevněji k sobě. V tu chvíli se ozval jakýsi rozněžnělý povzdech. Lektvarista zvedl hlavu a s tázavě pozdviženým obočím se zadíval ke skupině hadů.
„Já vás ještě neviděla!" začala se Palmerová bránit. „A je to tak rozkošné!"
Severus pouze zakoulel očima. Na tohle se psychicky připravoval už od rána.
„Vše nejlepší k narozeninám, dráčátko," zašeptal a lehce zahákl Seleně za ucho pramínek vlasů.
„Díky, tati," usmála se. Její úsměv se ještě rozšířil, když jí, za procítěného óchání a áchání svých někdejších prefektů, vtiskl lehkou pusu do vlasů.
„Dáte si s námi?" ozval se Blaise a výmluvně pozvedl láhev.
Nikolaj se zeširoka zazubil: „Jistě. Přece neodmítnem!"
„Jak jste pokročili s... no, vy víte s čím," pronesl významně Theodor.
„Nijak," odvětil Severus a usedl na poslední volnou židli, mezi Selenu a Nikolaje. „Pouze jsem byl opakovaně utvrzován, že Nebelvíři jsou tupohlaví idioti."
„Nic se nezměnilo," pronesl zasněně Cooper, na rtech široký úsměv.
„Ale jo," uchechtl se Blaise, „něco se přece jenom změnilo. A v životě by tě nenapadlo co!"
Severus v duchu zaúpěl a pořádně se napil své whiskey. Tušil, kam to směřuje, a očividně nebyl jediný. Selena s Dracem se nadšeně culili a Theodor se horko těžko snažil tvářit, že vůbec o ničem neví. Naopak Blaise se zeširoka zubil a vůbec se nesnažil zakrývat, jak rád by se o peprnou informaci podělil. Nedoufal sice, že se o jeho vztahu s Nikolajem někdejší prefekti nedozví, přece jenom seděl vedle něj, ale mohli je ještě chvíli napínat.
„Nepodceňuj mě," blýskl Cooper šibalským úsměv. „Já vím i to, co nevím!"
„Tak povídej, ty jasnovidče," vyzval ho Zabini. Na okamžik mimoděk zabloudil očima k Nikolajovi, což Cooperovi neuniklo. Začal zkoumavým pohledem přejíždět mezi vlkodlakem a novým profesorem Lektvarů, Severus nepotřeboval ani nitrozpyt k tomu, aby věděl, že se všemi silami snaží přijít na to, co to mělo znamenat.
Zabralo ještě pár minut, v nichž ho ostatní popichovali, než s prozřením vykulil oči. Severus si tiše povzdechl a pořádně si přihnul.
Cooper, oči vykulené, zuřivě zašermoval rukou mezi Blaisem a Nikolajem: „Vy dva... spolu?!"
Severus v tu chvíli netušil, jestli by se měl snad rozesmát, nebo Coopera za tuhle dedukci přiškrtit. Naštěstí to vyřešila whiskey, kterou v tu chvíli polykal, jelikož se samým překvapením prudce nadechl. Celá jeho reakce se tudíž smrskla na kuckání, kašlání a snahu tenhle šok přežít. Nikolaj, rudý až za ušima, se mu pokoušel pomoci, ale ne zrovna úspěšně. Zato Zabini se bez pardonu rozřehtal na celé kolo.
„Hele, Niku," zahýkal, když konečně jakž takž popadl dech, „nic proti tobě, ale seš docela mimo věkovou kategorii, která by mi stála za hřích."
„To je dobrý, já taky nejsem na takový ucha," odmávl ho pobavený Nikolaj. „Jsi v pořádku, Severusi?"
Lektvarista, který se stále ještě snažil vykuckat poslední zbytky alkoholu, které se mu dostaly do plic, pouze zašermoval rukou na znamení, že ho má nechat být.
„Ty jsi na nabručený sklepní netopýry, co, Niku?" pronesla s výrazem ztělesněné nevinnosti Selena.
„Počkat, co?" vykulila Harrisonová oči.
„Znamená to to, co si myslím, že to znamená?" nahnul se Cox dopředu.
Severus je pouze propálil pohledem, odpovídat jim nehodlal. Takhle ho přidusit! Jenomže Nikolaj ho v tu chvíli jemně objal kolem ramen a významně prohlásil: „No jasně. Jak jinak bych došel k támhletomu cirkusovému dráčeti?"
Palmerová z ničeho nic nadšeně zapištěla.
„To je tak... To je tak...! Já tomu nemůžu uvěřit!" pokračovala na Severusův vkus příliš vysokým hlasem.
„Já taky ne," zamumlal Cooper. „Jo, a taky se omlouvám, vážně jsem si..."
„V pořádku," zachechtal se Nikolaj. „Pobavilo mě to, ale Severuse jsi asi rozbil."
„A můžu já za to?" rozhodil rukama. „Vždycky, když se slezeme u skleničky, skončí to nějakou bombou!"
„Vždycky dvakrát?" pozvedl na něj Draco obočí.
„Jo!" houkl Cooper. „Vždycky dvakrát to skončilo totálním velkým třeskem! Ani si nechci představovat, co bude, až se sejdem potřetí."
„Nech toho," dloubla do něj Harrisonová. „Co kdybyste nám radši pověděli, jak jste se dali dohromady?"
„Ať tě to ani nenapadne," zasyčel Severus s pohledem upřeným na nadechujícího se Nikolaje.
„Ale no tak," zakňourala Selena. „Vždyť ani my nic nevíme!"
„A tak to také zůstane," zabručel Severus. Ještě tohle mu scházelo! Věděl, že se jednou začnou vyptávat, ale stále nebyl připravený přiznat barvu. A silně pochyboval, že kdy bude.
...
„Vypadáš poněkud... unaveně, Severusi," pronesla potutelně lékouzelnice, když se Severus po ránu objevil na ošetřovně. „Kdepak máš Nikolaje? Ještě vyspává po vášnivé noci?"
„Poppy!" zaúpěl. Hlava ho bolela jako střep, na tohle po ránu jednoduše neměl.
Havraspárka se však pouze uculila: „Copak, že bych se trefila?"
„Ne, netrefila," ušklíbl se na ni. „Noc byla sice náročná, ale strávili jsme ji s netopýřaty, Palmerovou, Harrisonovou, Coxem a Cooperem."
„Takže kocovina."
Severus pouze neurčitě trhl rameny. Přece jí nepřizná, že mu po propité noci opravdu není zrovna nejlépe. A z bytu musel odejít, nebo by Nikolaje, kterému přemíra alkoholu zjevně vůbec nic neudělala, za ty poznámky přiškrtil. Na druhou stranu se ruský lektvarista pustil do přípravy lektvaru na kocovinu, takže se Severus odporoučel bez většího divadla.
„Minerva tě přetrhne, až zjistí, že jsi pil se studenty."
„Technicky vzato nikdo z nich momentálně studentem není."
„Tak to jí neříkej už vůbec, nebo z tebe bude nástěnná dekorace. Ještě pořád to nerozdýchala. Raději mi řekni, co ode mě vlastně potřebuješ."
„Seznam lektvarů, které ti chybí. Velmi rád bych dnešek strávil mimo veškeré dění..."
„...a potřebuješ dobrou výmluvu, nemám pravdu?"
Lektvarista po ní pouze střelil prosebným pohledem: „Neříkej to Minervě."
...
Draco zaklepal na dveře matčiných komnat. Už měl všech tak akorát po krk a Nikolajův byt si zabral Severus, který byl od včerejší hádky s McGonagallovou protivnější než obvykle. Netušil, proč se zase poštěkali, ale všem se ulevilo, když se uklidil pryč z Bradavic. Jenomže to znamenalo, že se tam nemůže schovat on.
„Drahoušku," vyjekla překvapeně Narcissa, když otevřela dveře. „Copak se děje?"
„Můžu dál?"
„Jistě, jenom pojď," ustoupila ze dveří. „Zrovna jsem si nechala přinést čaj. Dáš si také?"
Primus drobně přikývl a zamířil ke křeslu. Pokoje své matky důvěrně znal, přesto se i tentokrát zvědavě rozhlédl kolem. Měla ve zvyku přidávat drobnosti, které jí z Malfoy Manor zvládla propašovat Cala. Tentokrát našel několik pohyblivých fotografií ze svého dětství, což mu vykouzlilo nepatrný úsměv na tváři.
„Tak, copak se stalo?" nadhodila znovu Narcissa a podala mu šálek s čajem.
„Vlastně nic," povzdechl si. „Mám poslední dva dny strašně špatnou náladu a vůbec nevím proč. A Severus mě dneska dorazil. Zase je protivný jako... No, ty víš co."
„Ano, Severus byl dnes po ránu v obzvlášť nesnesitelné náladě. Překvapuje mě, že to s ním Nikolaj dnes vydrží."
„Nevydrží," ušklíbl se. „Utekl do učebny Lektvarů. Radši se při tom vaření nechá zpovídat starým Křikem..."
„Draco!"
„Profesorem Křiklanem," zakoulel očima, „než aby byl v Severusově bytě. A Severus je teď stejně v Londýně. U Nikolaje, jak jsem ti říkal, že zakouzlili jeho byt pod Fidelia."
„Jestli ono není dobře, že není ve škole. Někdo mohl dojít k úhoně."
„Na to, že by někdo došel k úhoně, kdyby tu Severus zůstal, bych vsadil hůlku."
Matka po něm loupla pobaveným pohledem a drobně upila čaje. „A co ostatní? Většinu času přece jenom trávíš s nimi."
„Nemám na ně dneska náladu," zabručel. „Dokonce ani na Selenu. Radši jsem se zdekoval, než jí říct něco, čeho bych pak litoval. Naštěstí to nijak nekomentovala a podle Evitery se na mě za to nezlobí, takže asi dobrý. Ale Nottovi bych dal nejradši ránu!"
„Co provedl?"
„Pořád otravuje s tím pitomým trezorem. Sedíme nad tím skoro nepřetržitě, nemůžeme na nic přijít, a místo toho, abychom měli alespoň chvilku pokoj, pořád chodí s tím, že bychom měli něco dělat!"
„S jakým trezorem?"
Draco se na moment zarazil, pak nad všemi pochybami mávl rukou. Byla to přece jeho máma.
„Neměl bych ti to říkat, ale potřebujeme se dostat do trezoru tety Belly. Pravděpodobně tam má něco, co dost nutně potřebujem. Jenomže ani za živého Salazara nemůžeme přijít na způsob, jak se tam dostat. Když už s něčím přijdeme, Severus to stejně nakonec smete ze stolu jako riskantní pitomost!"
„Takže problém je jenom dostat se do trezoru, chápu to správně?"
„Víceméně ano. Půjde se tam pod Mnoholičným lektvarem, ten Severus má, a vlasy nám přinesla Cala. Sice jsme ještě nedořešili, kdo všechno půjde a za koho se kdo bude vydávat, ale největší problém je ten trezor. Už tu byly návrhy na přemístění, vyhození do vzduchu, Imperio..."
„A nebylo by jednodušší použít klíč?"
„Jistě, že bylo, ale kde ho vzít? Pochybuju, že nám ho tetička Bella dá, i když hezky poprosíme," ucedil jedovatě. Jako kdyby je snad nenapadlo použít klíč!
Narcissa se však pouze významně pousmála, odložila svůj šálek a vstala. Draco ji provázel pochybovačným pohledem, než zmizela v ložnici, a tázavě pozvedl obočí, když z ní opět vyšla. Narcissa se však v naprostém klidu usadila zpět do křesla a ze své šperkovnice vytáhla velký, staře vypadající zlatý klíč.
V tu chvíli neměl nejmenší ponětí, jak zareagovat. Mísilo se v něm překvapení, pochyby i naděje a nějak netušil, co s tím vším má dělat, takže zůstal jenom nevěřícně zírat.
„Není sice přímo Bellin, ale měl by stačit," pronesla Narcissa.
„A čí je, když ne její?" odtrhl konečně pohled od klíče.
„Rodolphův. Bella mu ho sebrala chvíli poté, co se vzali, i když to je trezor jeho rodu. Kvůli svým pitkám a záletům utrácel velké množství peněz, což se jí pochopitelně nelíbilo. Schovala ho u mě, pro všechny případy. Když vymyslíte věrohodnou výmluvu, proč nemůže použít ten svůj..."
„Ty jsi geniální," vydechl. Měl před sebou dokonalé řešení.
Narcissa se potěšeně uculila. „Děkuji. Myslím, že bys měl dát vědět Severusovi. Řekla bych, že mu to výrazně zlepší náladu."
„Jo, jasně," přikývl Draco a spěšně vyrazil ke dveřím. V půli cesty se však otočil, vrátil se zpátky a vtiskl matce pusu na tvář: „Jsi nejlepší!" Teprve poté vyběhl ze dveří a pelášil do sklepení, aby krbem prošel do Londýna.
...
„...a přitom jsme měli úplně jednoduché řešení přímo před očima!" dokončila rozrušeně Grangerová pochodující po ošetřovně.
„Já jsem vám říkal, že nemáte podceňovat moji mámu," pronesl Draco s nosem nahoru. „A už vůbec ne ji z něčeho vynechávat! Takže za to, že jsme na to nedošli dřív, může Severus, který trval na tom, že nikdo nikomu nic neřekne."
„Samozřejmě, Draco," zamumlala Selena, aniž by se na něj otočila, a nevzrušeně pokračovala v rozhovoru s Weasleyovou.
Primus nad tím zakoulel očima, ale neřekl půl slova. Nechtěl ji zbytečně naštvat, když mu v posledních dnech tolerovala jeho špatnou náladu. Stále jí byl vděčný, že ho prostě nechala být.
„Ale stejně je nefér, že nemůžem jít taky," zakabonil se nejmladší Weasley. „Prošli jsme s Harrym všechno, úplně všechno, co se stalo od prvního ročníku, a teď? Sedíme na zadku."
„Mně se to taky nelíbí, ale profesor má pravdu," odvětila Grangerová. „Takhle to bude pro všechny bezpečnější. A mají větší pravděpodobnost uspět."
„I díky nám!" ozval se zvesela Fred. Spolu se svým dvojčetem seděl na jedné z postelí.
„Zatmívací prášek je prostě jeden z našich lepších vynálezů," navázal pohotově George. „Dokonce ani Snape jím..."
Slova zrzkovi z ničeho nic odumřela na rtech. Draco po něm šlehl tázavým pohledem, ale to, co viděl, ho zmátlo ještě víc. Všichni přítomní na něj vyjeveně zírali. Draco se zamračil. Že by měl snad špinavou košili? Pravda, flíček na bělostné košili by znamenal konec světa. Proto ten strach v očích? Že by to konečně pochopili?
Najednou ucítil, jak mu někdo přejel hůlkou po páteři, a vzápětí se těsně za ním ozval známý chraptivý hlas: „Ahoj, můj malý draku."
Vyděšený Draco předvedl bleskovou otočku. Hned na to hrůzou zaječel a začal překotně couvat co nejdál od té kreatury, přičemž zakopl o vlastní nohy. Místo v bezpečné náruči své drahé polovičky tudíž skončil na zemi, odkud vyděšeně třeštil oči na Bellatrix Lestrangeovou.
Najednou se z chodby ozval hurónský smích. V tu chvíli se Bellin výraz změnil. Její oči zjihly, na rtech jí hrál mírný, láskyplný, ale i pobavený úsměv. V tu chvíli mu svitlo.
„Mami!" vyjekl. „To od vůbec nebylo pěkné! Takhle mě děsit!"
„Promiň, drahoušku," promluvila Narcissa opět svým hlasem a nabídla mu ruku.
Draco ji obezřetně přijal a nechal se vytáhnout na nohy. Poté, co mu Bellatrix vtiskla něžnou pusu na tvář, se neklidně ošil: „Tohle mi není příjemné. Vím, že to jsi ty, ale..."
Matka jej něžně pohladila po tváři: „Je to jenom na chvíli."
Vtom do učebny vpadla dvojice Smrtijedů. Rabastan Lestrange a Antonin Dolohov, oba slzící smíchy, se navzájem podpírali. Draco se nespokojeně zakabonil. Nebylo těžké domyslet si, že si z něj vyvolený a jeho kmotr dělají dobrý den. Ale vtáhnout do toho i jeho matku! To byla podpásovka.
Nepatrně se mu ulevilo, když dovnitř vešel i poslední z těch, kteří se měli vydat do Londýna. Předpokládal, že alespoň u Severuse, který se ukrýval pod vzezřením Rodolphuse Lestrange, by se mohl dočkat zastání.
Dočkal se však jen nespokojeného vrčení, že by si měli pospíšit. Místo všech stížností, které si pro kmotra nachystal, se tedy jenom spěšně rozloučil s mámou. Přestože objímat Bellatrix bylo poněkud nepříjemné, nezapomněl jí několikrát zopakovat, aby na sebe dávala pozor. Potom nabručený Severus nahnal trojici falešných Smrtijedů do krbu, aby se přes Grimmauldovo náměstí dostali na Příčnou ulici.
Sotva zelené plameny pohasly, rozhostilo se na ošetřovně nepříjemné ticho, v němž se všichni rozhlíželi kolem a snažili se přijít na něco smysluplného, co by mohli říct.
„Takže... co teď?" protáhl nakonec Zabini. „Má někdo tušení, jak dlouho jim to může zabrat?"
„Ani nejmenší," zakroutila Grangerová hlavou. „Asi nezbývá než čekat."
„A zcvoknout se," zahučel Zabini. „Pojďme něco dělat, nebo nám z toho švihne. Proč si myslíte, že madam Pomfreyová zaškoluje dobrovolníky zrovna teď? Proč se McGonagallová rozhodla zrovna teď udělat naprosto zbytečný pořádek v papírech? Pojďme si z nich vzít příklad. Jestli tu budeme jenom sedět a zírat do zdi, hrábne nám."
„A co bys chtěl tak jako dělat?" ozval se George.
„Co já vím? To musím vymyslet všechno sám?"
„Salazare," zamumlal Nott s očima navrch hlavy. „Co si třeba zahrát tchoříčky?"
„Jestli sem dotáhneme tchoříčky, madam Pomfreyou klepne," ozvala se Selena. „Co si dát famfrpálový přátelák?"
„Můžou být zpátky dřív, než se vůbec vyhrabem na hřiště," namítl nejmladší Weasley.
„A co si dát pár soubojů?" ozvala se Weasleyová. „Mohli bychom dolů do sklepení, a když s sebou vezmem i Pobertův plánek, budeme vědět, že se vrátili."
„Podporuju!" ozval se jako první z mnoha Zabini.
Nakonec tedy vyrazili do sklepení. Draco je následoval duchem nepřítomný, myšlenkami bloudil u své mámy. Vroucně doufal, že se jí nic nestane. Ale to by Severus stejně nedovolil, že ne?
Z ničeho nic se k němu přitočila Selena a objala ho kolem pasu.
„Budou v pořádku," zašeptala.
„Doufám," šeptl a objal ji kolem ramen. „Nepřežil bych, kdyby se mámě něco stalo. Po tom všem, co pro mě... co pro nás udělala..."
„Severus ani Sirius nedovolí, aby se jí něco stalo. A Potter taky ne, vždyť víš, že má ten svůj hrdinský komplex."
„Díky," špitl, přestože ho Selenina slova zrovna neuklidnila. Ale cenil si snahy.
Nejhorší na tom všem bylo, že vůbec nevěděl, co se v Londýně zrovna děje. Netušil, zda je potřeba zasáhnout... Nevěděl nic. A nezbývalo, než čekat.