„Kde jsou ti dva?" zabručel nespokojeně Draco s pohledem upřeným na Hlavní schodiště.
„Každou chvíli tu budou," odvětila mírně Selena. „Co víš, třeba po cestě zase museli nahrazovat prefekty."
„Toho si sice cením, ale nestihneme kvůli nim snídani! A já mám hlad! A proč se na mě takhle usmíváš?"
„Protože jsem si vzpomněla, jak strašně mi tohle tvoje panovačné, ustěžované já na podzim chybělo."
Draco se zeširoka usmál. Na své psíkovité období nebyl zrovna pyšný, a o to raději byl, když se tehdy vše zase začalo vracet do normálu.
Vzápětí jeho úsměv povadl. Alespoň něco bylo v normálu, když se svět kolem nich pomalu hroutil. Selena změnu jeho nálady vycítila a s tichým povzdechem ho pevně objala.
„Oni to tak nemysleli," zašeptala.
Draco si pouze povzdechl a schoval obličej do tmavých vlasů. Tušil, že ne všichni přijmou jejich nápad s klidem, ale takovou smršť nečekal ani v nejmenším. Bylo jen pár lidí, kteří předchozího večera zůstali tiše, mezi nimi hluboce šokovaná ředitelka školy i zmijozelský kolejní ředitel, který vypadal, že měsíc nespal.
„Hele, oni fakt počkali!"
„To je dost, že jdete," zabručel Draco a loupl po Zabinim pohledem.
„Promiň," trhl Nott rameny, „zdržel nás Protiva. Tušíte, jak to vypadá vevnitř?"
„Vůbec," zakroutila Selena hlavou. „Ještě jsme tam nebyli, čekali jsme na vás."
„No, tak asi jdem, ne? Aby na nás něco..."
„Pane Malfoyi!"
Draco zakoulel očima. Jen díky dloubnutí, které mu uštědřila Selena, se na maličkého profesora neobořil. Jedovatý tón si však neodpustil: „Pokud máte nějaké další námitky, které včera nebyly řečeny..."
„Kvůli tomu vás nehledám," zakroutil udýchaný mužíček hlavou. „Na druhou stranu, teď je asi vhodná doba se vyjádřit."
Primus střelil nasupeným pohledem po své drahé polovičce, která ho znovu dloubla. Copak mu tam chce vyrobit modřinu? Selena však jenom výhrůžně přimhouřila oči. Nepotřeboval Eviteru k tomu, aby věděl, co to znamená. Další jedovatou poznámku tedy spolkl.
„Na vašem místě bych se zachoval stejně," pronesl smířlivě Kratiknot. „Také bych se všemi silami snažil pomoci. Jistá má část obdivuje, jak pohotově jste Minervin zákaz obešli. Ale ta druhá část, ten profesor, který se svou prací zavázal chránit studenty této školy... Pro všechny z nás je to složitá situace. My víme, že vás potřebujeme, aby byly síly aspoň vyrovnané, jenomže spoléhat se na studenty je zároveň proti všem našim přesvědčením. Máme pocit že selháváme v tom, co je naší povinností. Většina z nás už se s tím smířila, ale Minerva... Minerva je lvice každým coulem, spravedlivá až do morku kostí. A spoléhat se ve válce na děti spravedlivé není. Dejte jí čas, pane Malfoyi. Nakonec ustoupí. Nic jiného jí nezbyde," povzdechl si. „Proto jsem vás ale nehledal, i když jsem rád za příležitost uvést věci na pravou míru."
„Proč jste mě tedy hledal?" zeptal se Draco, mírně vykolejen tím, co mu profesor řekl.
Kratiknot se široce usmál: „Napadlo mě, že byste mohl chtít pozdravit svého synovce."
„Synovce?" vykulil oči. „To jako...?"
Vtom mu došlo, co to znamená. Na ostatní vůbec nebral ohled, otočil se na patě a vystřelil k ošetřovně. Po pár krocích se změnil v černý oblak a, přestože se po cestě málem přizabil, znovu se zhmotnil až u dveří nemocničního křídla. Ty otevřel tak opatrně, jak to jenom šlo. Bál se udělat jakýkoli hlasitější zvuk, neměl nejmenší ponětí, co se na ošetřovně děje.
Zvědavě nakoukl dovnitř. Okamžitě vytušil, že Dora bude v zadní části ošetřovny, jež byla od zbytku místnosti oddělena několika plentami. Madam Pomfreyová, která se z ničeho nic vynořila ze své komůrky, mu málem přivodila infarkt. To, že se na něj unaveně usmála, však bral jako dobré znamení, takže tichounce vešel a zamířil za Dorou.
Našlapoval tak tiše, že Severus oproti němu dupal jako slon. Za zástěnu nakoukl opatrně, jen jedním očkem. Co kdyby se tam dělo něco, co ani v nejmenším nechtěl vidět? K jeho nekonečné úlevě však nic takového nespatřil, pouze překvapivé množství usmívajících se lidí. Mimo manželů Lupinových také manžele Tonksovy, svou matku a Siriuse, který se skláněl nad kolébkou se znakem nemocnice Svatého Munga.
„Draco!" vyjekla najednou Andromeda. „Už jsme si mysleli, že snad nepřijdeš!"
Překvapený primus vystoupil zpoza zástěny. „Nevěděl jsem, jestli neruším."
„Nerušíš!" ozvala se Dora ležící v posteli a natáhla k němu ruce. „A teď chci obejmout!"
Vyjevený Draco na vteřinku zaváhal. Dora, jejíž splihlé vlasy měly nezvykle nevýraznou barvu, byla na první pohled k smrti unavená, ale zároveň k smrti šťastná. I přesto se mu nelíbilo, jak byla pobledlá, navíc měla na krajíčku, a on ani v nejmenším netušil proč. Nakonec nad tím však pomyslně pokrčil rameny a jal se splnit přání své sestřenice.
„Jsi skvělá," prohlásil, když si přisedl na postel a unavená Dora se mu svalila do náruče. Měl neodbytný pocit, že by jí měl něco takového říct, a ke své úlevě zjistil, že to byl správný krok. Tonksová ho pevně sevřela a plačtivě zamumlala něco, co asi znamenalo ‚díky'. Ujištění, že se trefil, se mu navíc dostalo i od matky, která se na něj pyšně usmála.
Dora se najednou narovnala a popostrčila ho z postele: „Běž se na něho podívat!"
Zvědavý Draco se příležitosti nakouknout do postýlky chopil okamžitě. Během chvilky stál vedle Siriuse a nahlížel na maličké, pokojně spící miminko v bílo-zelené zavinovačce.
„Je krásný, že?" ozvala se Tonksová.
„Je," přitakal, jelikož na to očividně čekala. „Je malinký. A má roztomilé ručičky," rozvedl svůj výčet, když si všiml, jak se Mrzimorka rozzářila.
„Povedl se mi, že jo?" vyhrkla nadšeně.
„Snad nám," ozval se Remus.
„Ty ses na něm podílel jenom pár minut, těch devět měsíců a porod jsem odedřela já!"
Andromeda při prostořeké poznámce své dcery pouze tiše zaúpěla a složila hlavu do dlaní, Remus zrudnul až za ušima a zbytek přítomných se potutelně pochechtával. Draca okrajově napadlo, že jestli bude Teddy alespoň trochu po své mámě, mají se na co těšit. A vzhledem k tomu, že Remus byl Poberta...
V tu chvíli mu však hlavou vrtalo něco jiného. „Můžu se na něco zeptat?" nadhodil.
„Jen se ptej, drahoušku," vyzvala ho mírně Narcissa.
„Kolem té postýlky je nějaké kouzlo, nebo se mi to zdá?"
„Nezdá," ozval se za jeho zády hlas madam Pomfreyové. Draco sebou překvapeně trhnul, vůbec si lékouzelnice nevšiml. Tak se však jeho úleku pouze uculila, a klidně pokračovala dál: „Je to pro jeho bezpečnost, miminka ještě nemají vyvinutou imunitu. Kouzlo zaručuje, že naše přítomnost Teddyho nijak neohrozí, a navíc ho díky němu nerušíme."
„Aha. Děkuju," protáhl Draco a zadíval se na svého synovce. Něco takového ho vůbec nenapadlo.
„A teď vás všechny požádám o odchod," pronesla rázně lékouzelnice. „Slíbila jsem, že s lektvarem počkám, než se ukáže Draco. Musíte odpočívat!"
Netrvalo dlouho, než se madam Pomfreyové povedlo Doru přesvědčit, aby šla spát. Draco, dojatý, že se čekalo na něho, vycouval z ošetřovny tak rychle, jak to jenom šlo. Nechtěl překážet, a navíc souhlasil s tím, že by si Dora měla odpočinout. Zvědavý dotaz směřovaný na matku si však neodpustil.
„Kdy se Teddy narodil?" vyhrkl, sotva ji uviděl ve dveřích.
Narcissa se pobaveně usmála. „Včera večer, chvíli po jedenácté hodině."
„Věčná škoda," zakroutil hlavou Sirius, který se zjevil za ní. „Kdyby si vzpomněl o den dřív, mohl mít narozeniny na apríla!"
„Možná dobře, že si nevzpomněl," prohlásila Narcissa. Pokračování rozhovoru mezi svou matkou a Siriusem primus však nevěnoval pozornost.
„Uhm... Draco?" ozval se známý hlas.
Primus zděšeně strnul. „Sel, promiň! Já tě tam nechal! Omlouvám se, vůbec jsem...!"
„Ne, to je v pohodě, nezlobím se. Jak jsou na tom?"
„Oba jsou v pořádku," odvětil s úlevou. „Dora je unavená, Teddy je... malinký. Už rozumím, proč na tebe Severus reagoval, jak reagoval. On vypadá strašně... křehce."
V tu chvíli ucítil Selenino lehké pobavení. „Rozumím. Jsem ráda, že jsou oba v pořádku. Ale proto neruším. Severus s námi chce mluvit, čekáme na tebe u něj v bytě."
„Počkej, čekáte na mě?"
„Jo. Nikolaj se objevil jenom pár vteřin po tom, co ses ztratil. Od té doby tu sedíme. Nechtěla jsem rušit, když byls u Dory, ale nemohl by sis teď švihnout? Je tu dost... nepříjemná atmosféra."
„Jo, jasně," zamumlal a omluvně se zadíval na mámu a Siriuse, kteří ho zvědavě pozorovali. „To byla Sel, čekají na mě u Severuse."
„Jen běž," vyzvala ho Narcissa. „Nebylo by dobré ho teď dráždit ještě víc."
„Mimochodem, skvělý nápad!" zakřenil se Sirius. „Ty nebudeš po tatíčkovi."
„Je to Black," pronesla Narcissa s nosem nahoru. „Já to říkám pořád. A ty už běž, nebo tě Severus přetrhne."
Draco nasucho polkl. To nebyla zrovna příjemná vyhlídka, takže se otočil na patě a spěchal do sklepení. Po cestě dumal, co jim Severus může chtít. Včera se nijak nevyjadřoval, že by ho konečně plánoval seřvat?
Do lektvaristova bytu vstupoval s malou dušičkou. Pozitivní bylo, že po něm nezačal nikdo vřeštět. Ale podivná, tíživá atmosféra ho praštila okamžitě.
„Posaď se," vyzval ho Nikolaj. Vysoký lektvarista se opíral o knihovnu za křeslem, v němž seděl Severus.
Vzhledem k tomu, že druhé křeslo zabral Zabini, nezbylo mu, než se vmáčknout na pohovku mezi Selenu a Notta.
„Vypadáš unaveně," opatrně konstatoval s pohledem upřeným na svého kmotra.
„To bude tím, že unavený jsem," zvedl k němu oči. Draco se nervózně ošil, Severus totiž nevypadal, že by měl v plánu pokračovat.
„Takže," protáhl, „proč jsi nás chtěl vidět?"
Severus si dlouze povzdechl a promnul si kořen nosu.
„Protože nemám na výběr, i když se mi to ani v nejmenším nelíbí."
„Obávám se, že nerozumím."
„Účast studentů v nadcházející bitvě je nezbytná, pokud máme mít naději na vítězství. Minerva k tomuto závěru dříve či později dospěje také, ale odmítáme na ni čekat."
Primus se na svého kmotra nedůvěřivě zamračil: „Co to znamená?"
„To znamená, že ten váš husarský kousek měl přesně ten dopad, co jste chtěli," prohlásil Nikolaj. „Zůstanete v Bradavicích, ale domluvíme se na pár věcech."
„Jasně," přikývla vyjevená Selena. „Povídejte."
„No, spíš bychom měli názornou ukázku," protáhl. „Takže první věc: Campfield Road 79, Eltham. Dobře si to pamatujte, jasné? A teď mazejte do krbu."
„Počkat," vyhrkla Selena. „To je tvoje adresa? U tebe v bytě ale není letaxový krb!"
„Oprava. Nebyl," šibalsky na ni mrkl.
„Co? Ale vždyť ho tam není kam dát, ne? A jak jste ho napojili na letaxovou síť? A...?"
„Nepodceňuj magii domácích skřítků, ty škvrně," zasmál se. „Skřítci umí upravit prostor, mezi koupelnu a váš pokoj se pohodlně vlezl. A co se týče letaxové sítě..."
„Řekněme, že mé Imperio je dostatečně silné, abych získal, co potřebuji," pronesl tajemně Severus.
Draco měl sto chutí začít se vyptávat. Na koho seslal Imperio? Jak připojili krb, který vůbec nebyl v záznamech? A co záznamy o novém připojení? Nemohl to někdo zjistit? Ministerstvo bylo přece plné Smrtijedů! Severus však debatu zjevně považoval za ukončenou, vstoupil totiž do krbu a o pár vteřin později zmizel v zelených plamenech. Dracovi to jako důkaz, že přesun je zcela bezpečný, bohatě stačilo. Severus by tam přece nevlezl, kdyby existovala jen malinká šance, že se něco pokazí. Takže nad tím pouze pokrčil rameny a nabral si hrst letaxového prášku. Asi nechtěl vědět, co všechno byl bývalý Smrtijed schopen udělat kvůli jednomu krbu.
K podobnému závěru zjevně dospěli i ostatní. Když se v Londýně z krbu vynořili Zabini a Nott, začali se zvědavě rozhlížet kolem, přičemž se okatě vyhýbali krbu. Selena si krb podezřívavě prohlédla, ale poznámku věnovala pouze jemu: „Vypadá tam divně."
Draco drobně přikývl. V tu chvíli se objevil i Nikolaj, který si dopřál hluboký nádech, a ujal se slova.
„Takže, vás dva vítám u mě doma. Není to velké, není to moc, ale vejdeme se. I v šesti."
„Cože?" vykulil Nott oči. „Já jsem asi špatně slyšel."
„Slyšel jsi dobře. Koukejte, víme, že chcete zůstat v Bradavicích, a nehodláme vám v tom bránit, i když to teď mohlo vypadat všelijak. Jenom chceme, abyste se měli kam jít, když budete potřebovat. A to nemluvím jenom o bitvě. Příští dny budou náročné, hlavně psychicky. Odsun studentů, přísun nových členů Řádu... Může se stát, že toho bude prostě moc. Pokud budete mít pocit, že potřebujete chvíli klidu, klidně půl dne, klidně týden, můžete sem. Všichni. Nemusíte se nás ptát, prostě běžte, pokud budete potřebovat. Rozumíte?"
Draco překvapeně přikývl. Čekal všechno možné, ale tohle ho přece jenom překvapilo.
Nikolaj si zjevně oddechl, když mu to odkývali. Přešel totiž do mnohem lehčího tónu: „Výborně. Když jsme si to teda vysvětlili, jdeme dál. Tohle je naše ložnice, tohle je koupelna, tady je ložnice Sellie a Draca. Tady bývala laboratoř, ale všechno jsme přesunuli do Bradavic, bude se to hodit. Z pokoje jsme udělali ložnici pro vás dva, doufám, že vám to nevadí."
„Sdílím s ním ložnici posledních sedm let, myslím si, že to přežiju," pronesl Zabini. Nott při jeho poznámce sice protáhl obličej, ale přikývnutím potvrdil jeho slova.
„Super. Opět – není to moc, ale přežít se tam dá. Původně jsme vás chtěli stěhovat k Minervě, ale ta je teď trochu... vyvedená z míry. A když budete mít přístup sem, její dům může využít někdo jiný. Každopádně pokračujem, na řadě je kuchyně."
Nikolaj s výrazem průvodce vykročil směrem ke kuchyni.
„Věc první: Lednice je pod konzervačním kouzlem, takže se v ní nic nezkazí ani za dva roky. Taky je nacpaná k prasknutí. To stejné platí o téhle polici, je tam pečivo, nějaké sladkosti a podobné. Když tu budete, berte, na co budete mít chuť, ale pak to nějak sepište na nákupní seznam. Tím se dostávám k druhému bodu: Důležitá telefonní čísla. Umíte všichni používat telefon?"
Draco váhavě přikývl. Sám nikdy netelefonoval, ale Nikolaje viděl telefonovat několikrát. Nemohlo to být zase tak těžké. S jistou úlevou zjistil, že Nott se tváří podobně váhavě, takže se necítil tak blbě, když jim Nikolaj ve zkratce vysvětlil, jak telefon používat.
„Tak, teď k těm číslům," popadl Nikolaj jakýsi papír. „První je Anika, moje sestra. Bydlí kousek odsud, takže když budete cokoli potřebovat, volejte jí. Taky jí dejte vědět, když tady budete chtít nějaký ten den zůstat, ať jí nepřivodíte infarkt. Říkala, že sem bude průběžně chodit zalít kytky. Jo, a taky doplňuje lednici. Prostě cokoli chcete, řešte to s Anikou. Druhý kontakt jsou Hastingsovi, Selenina teta a strýc. Kdybyste potřebovali s něčím pomoct nebo poradit a nemohli se dovolat Anice, volejte tam. A jako záložní kontakty, pro případ, že se nikam nedovoláte a bude opravdu velký problém, jsou tu moji rodiče a Selenini prarodiče. Jasné?"
„Jasné," svorně přikývli.
„Šikovná netopýřata," zazubil se. „Tak, co dál?"
„V jedné ze skříní v někdejší laboratoři jsou veškeré lektvary, které byste mohli potřebovat."
„Díky, Severusi! Na to bych málem zapomněl. To je ale z podstatných věcí vše, ne?"
„Mělo by," přikývl lektvarista.
„No, podle mě ještě jedna podstatná věc zbývá. Snídaně!" zakřenil se a zamířil k lednici. „Nikdo z nás ji nestihl, určitě musíte mít hlad. Takže, mám tu párky, nějaký sýr, tady bude asi zelenina... chce někdo vajíčka?"
„Já si dám!" vypískla Selena. Dracovi zacukaly koutky. Její myšlenkový pochod, v němž se snažila dopátrat, jestli to Nikolaj myslí vážně, měl v přímém přenosu.
Zatímco Selena se vrhla na přípravu kávy, Nikolaj začal Zabinimu a Nottovi vysvětlovat fungování své kuchyně. Práci s mudlovskými spotřebiči Draco naštěstí pochytil už před Vánoci, takže se s klidem mohl věnovat pohledu na nadšenou Selenu připravující kávu.
Na to, že se vlastně připravovali na válku, byl podivně šťastný. Možná za to mohlo narození malého Teddyho. Nebo Selenino prosté štěstí, které k němu pronikalo skrz Eviteru, vyvolané domáckou atmosférou, jež v bytě panovala? Či snad to, že jim Severus s Nikolajem věřili natolik, aby s nimi nejednali jako s malými neschopnými dětmi?
Právě k Severusovi zabloudil pohledem. Vůbec si nevšiml, kdy se přesunul do křesla. V tu chvíli Severus nehnutě zíral někam do zdi a vůbec nereagoval na povyk v kuchyni, což Draca znepokojilo. Přisedl si tedy do protějšího křesla a opatrně protáhl: „Severusi?"
„Ano?"
Překvapilo ho, že lektvarista odpověděl. Černé oči však stále upíral někam do neznáma, takže Draco obezřetně pokračoval: „Ne, že bych chtěl být nezdvořilý, ale nevypadáš dobře. Neděje se něco, o čem bych měl třeba vědět? Že bych ti nějak pomohl? Nebo kdyby sis chtěl promluvit..."
Teprve v tu chvíli stočil Severus pohled na něj: „Selena nebyla jediná, na koho v posledních dnech dolehlo, co se děje. Přiznám se, že jsem si nebyl zrovna jist, co dělat. A přestože se mi nastalá situace nelíbí, a nic se na tom nezmění, jsem přesvědčen, že po dnešním dni budu spát mnohem klidněji."
V tu chvíli Dracovi docvaklo, co se dělo. Severus zase jednou stál proti všem, včetně svého svědomí.
„Na nás se můžeš spolehnout," pronesl tiše Draco. „Nejsme pitomí Nebelvíři, abychom v Bradavicích zůstávali za každou cenu, na úkor vlastní příčetnosti. Myslím, že se tady postupně vystřídáme všichni. Díky, Severusi."
Okamžitě si byl jistý, že zvolil správná slova, Severusovy drobně pozvednuté koutky toho byly důkazem. Draco si spokojeně připsal body k dobru. Toho dne se mu nějak dařilo.
„Jak je na tom Selena?" zeptal se z ničeho nic lektvarista. „Přijde mi, že se cítí líp."
„Jo, to rozhodně. To nejhorší už je pryč, je podstatně klidnější. Podle mé teorie se prostě sešlo příliš mnoho věcí. Ale jak říkám, je jí líp. A to dokonce natolik, že vyšla Hlavní schodiště. Vůbec si toho nevšimla."
Severus pouze překvapeně pozvedl obočí. Poznámku však nestihl, jelikož se ozval Nikolaj: „Snídaně!"
Dracovi v tu chvíli zakručelo v břiše, čímž svého kmotra zjevně královsky pobavil. Rudý až za ušima prchnul ke stolu, svezl se na židli vedle Seleny a začal zkoumat, co všechno mají na výběr, přičemž okatě ignoroval Severuse, jenž si přisedl do čela stolu.
Zmijozelský primus, přecpaný k prasknutí, zrovna spokojeně dopíjel kávu, když se opatrně ozval Nott: „A co peníze?"
„Jaké peníze?" zamračil se Nikolaj.
„No, minimálně to jídlo něco stojí, ne? A Anika potřebuje peníze, aby ho mohla doplnit. Neměli bychom...?"
„O to se nestarej, všechno je zařízené," mávl Nikolaj bezstarostně rukou.
„No ale stejně, myslím..."
„Na to, abychom uživili čtyři krky, máme peněz dost," pronesl ostře Nikolaj. „A už o tom nechci nic slyšet, rozumíte?"
Draco zůstal na Nikolaje nechápavě hledět. Takovou reakci ani v nejmenším nečekal a ani za živého Salazara nemohl přijít na to, co to do něj vjelo.
„Co změnit téma?" nadhodila spěšně Selena. „Ještě nám pořád nikdo neřekl, jak to teď bude. Studenty teda odsunou a celý Řád se nastěhuje do školy?"
„Ve své podstatě," přikývl Severus. „Studenti do pátého ročníku včetně budou ukryti, a s nimi samozřejmě ti, kteří nepodepsali to vaše ukončení studia. Mimochodem, jsem si poměrně jist, že jakmile Minerva rozdýchá nejhorší, bude se s vámi chtít domluvit na zrušení."
„Jakože bychom byli dál studenti?" zamračil se Draco. „Ale nebude nás někam odsouvat, že ne?"
„Ne. Jakmile si přizná, že není zbytí... Každopádně do Bradavic se nepřesune pouze Fénixův řád, ale všichni, kteří chtějí bojovat. Předpokládáme, že s blížící se bitvou se počet lidí ochotných bránit svou budoucnost navýší. Tedy... přesnější je, že doufáme."
„Aha..." protáhla Selena. „No, a co vůbec plánujete s těmi Nebelvíry? Nějak jste se nám zapomněli zmínit."
Severus si promnul kořen nosu a odevzdaně si povzdechl. „V trezoru Bellatrix Lestrangeové se s nejvyšší pravděpodobností nachází jeden z artefaktů, po nichž Nebelvíři tak dlouho pátrali. Je třeba ho získat."
„Teta Bella má v trezoru viteál?" vytřeštil Draco zděšeně oči.
„Co je to viteál?" zamračil se Nikolaj.
„Nemůžeš si, ksakru, dávat pozor na to, co říkáš?" obořil se na Draca Severus. „Nikdo další o viteálech neměl vědět!"
„Promiň, strýčku Seve," zakuňkal provinile, zatímco pokukoval po škvíře, v níž by se před kmotrem mohl schovat.