Severus šokovaně strnul. Nějak se mu nedařilo zpracovat, co to Draco právě řekl.
„Ona udělala co?" hlesl nechápavě Nikolaj.
„Tak hele," ozvalo se z druhé strany dveří, „nevím, co tam děláte, a vědět to nechci, ale mohli byste si to nechat na později? Zmijozelská společenská místnost hoří!"
„Ona to tam opravdu zapálila," vydechl Nikolaj.
Teprve to Severuse probralo. Prudce od sebe Nikolaje odstrčil.
„Byl někdo zraněn?" štěkl na Draca a spěšně zamířil k prádelníku.
„Ne, všichni stihli utéct! Skřítci je teď přemisťují z koleje do Velké síně. A pro lásku velkého Merlina vás dva prosím, oblečte se, než z té ložnice vylezete!"
„Jestli nechceš, abych tě přiškrtil...!" zakřičel výhrůžně Severus, horečnatě se soukající do prvních kalhot, které mu přišly pod ruku. Nikolaj na druhé pokoje poskakoval po jedné noze ve snaze udělat to samé. „Ani slovo," zasyčel na Draca, jakmile opustil ložnici.
„Vždyť nic neříkám!"
„To je dobře," zavrčel a zamířil ke krbu. „Nikolaji, běž do Velké síně..."
„Hlídat tvoje hady. Jasně," kývl vysoký lektvarista a spěšně vyrazil ke dveřím.
„Přes naši ložnici," vyhrkl primus, sotva si lektvarista nabral hrst letaxu.
Právě tam se za pár vteřin Severus objevil. Jeho spěšné kroky však nemířily ke dveřím na chodbu, ale ke křeslu, v němž se choulila brečící Selena.
„Ne!" vyjekl Blaise jen vteřinku před tím, než by se jí dotknul. Severus strnul a vrhl na něj tázavý pohled. Nezvykle vážný vlkodlak opatrně odpověděl: „To bych nedělal. Vůbec nevnímá, mohla by se leknout, a... No, kvůli tomu, že se lekla, tu máme ten –"
„Sakra, Severusi!" ozvalo se za jeho zády. Vzápětí ho Draco popadl za ruku a vlekl ho ke dveřím. „Selena je v bezpečí a potřebuje prostor, co kdybys vyřešil to, že nám hoří kolej?!"
Lektvarista zaváhal. Pohledem zabloudil k třesoucímu se dráčátku, všechno v něm na něj křičelo, že ona je ta, které by měl věnovat svou pozornost. Tuhle svou iracionální, ustrašenou stránku, která se objevila až se Selenou, však umlčel a spěšně následoval svého kmotřence. Měl pravdu, Selena byla v bezpečí, byli s ní Theodor a Blaise, a on před sebou neměl problém, který by hořel jen obrazně. Na moment se mu před očima mihl výjev z prvního léta, které Selena trávila u něj.
Vzpomínku na cokeworthskou kuchyň v plamenech však velmi rychle potlačil výjev, který se mu naskytl, jakmile dospěli ke konci chodby. Celá zmijozelská společenská místnost opravdu byla v plamenech, které však nic neničily, nešířily se, a dokonce z nich nestoupal žádný kouř. Už v tu chvíli věděl, že to bude ještě větší problém, než bylo zjevné na první pohled.
„Pokoušel se to někdo uhasit?" Tušil, jakých odpovědí by se mu mohlo dostat, ale Dracovo mlčení ho přece jenom překvapilo. „Draco?" ohlédl se. Mladík stál pár kroků za ním a vypadal, že jeho dotaz vůbec nevzal na vědomí. Sinalý ve tváři strnule zíral do plamenů.
Severus v tu chvíli pustil požár společenské místnosti z hlavy. Pokud se nemýlil, což bylo vysoce nepravděpodobné, stejně s tím mohlo něco udělat jedině jeho dráčátko, a oheň nikoho neohrožoval. Rychlé kouzlo mu potvrdilo, že kromě něj a Draca už je v prostorách koleje pouze trojice čekající na ně v prefektské ložnici.
Svému vyděšenému kmotřenci sevřel rameno, aby ho vytrhl z děsivých vzpomínek. Draco sebou škubnul a po vteřince zmatení k němu zvedl pohled.
„Omlouvám se," hlesl. „Nechtěl jsem utéct!"
„Prosím?" pozvedl Severus obočí.
„Nechal jsem Selenu samotnou," zakňoural plačtivě.
„Kdy? Obávám se, že netuším, o čem mluvíš."
„Když začalo hořet," zamumlal a sklopil pohled k zemi. „Utekl jsem do ložnice a pak k tobě, a Selenu jsem tam nechal! Jenomže jsem si vzpomněl na Cokeworth, což mě neomlouvá, protože kdyby tam nebyli Nott a Zabini, Selena by... Tak počkat," zarazil se. „Ty jsi nějaký klidný, na to, že tu hoří, a neměli jsme se náhodou už dávno začít dusit?"
„Tobě na tom ohni nepřijde nic divného?"
Draco se na něj nedůvěřivě zamračil, ale přece jenom opatrně nakoukl do společenské místnosti. Trvalo jen pár vteřin, než se na něj otočil znovu: „To je dračí oheň, že?"
Severus drobně přikývl.
„Takže to může uhasit jenom Selena."
„Jsem o tom přesvědčen."
„Tak to jsou Zmijozelové v háji. Selenu sem teď nedostaneš."
„Nemám to v plánu. A teď mě poslouchej." Viděl, jak Draco nasucho polkl, musel čekat, že mu to vytmaví. To však neměl v plánu: „V létě jsi odešel, protože jsi neunesl to, co se stalo Seleně, nechal jsi ji o samotě a vrátil se až druhý den odpoledne. Teď jsi odešel kvůli traumatické události, kterou jste si prošli oba, a tudíž měla na vás oba dopad. Selena nezůstala sama, měl se o ni kdo postarat, a navíc jsi šel pro pomoc. Mimochodem, koho napadlo zavolat skřítky, aby přesunuli Zmijozely do Velké síně?"
„No... mě," kuňkl primus. Severus na něj upřel významný pohled. Draco ne něj pár vteřin nechápavě civěl, než mu konečně svitlo a ve tváři se mu objevila úleva. I přesto položil nejistý dotaz: „Sel to pochopí taky, že jo?"
„I o tomhle jsem přesvědčen," přikývl a vykročil směrem k ložnicím.
„Díky, Merline," ozvalo se za jeho zády úlevné zamumlání. Severus si nepatrně oddechl. Jedna katastrofa byla zažehnána, a teď mu Draco mohl pomoci zažehnat ty další. První na pořadu byly Seleniny krokodýlí slzy.
Jeho malé dráčátko se stále choulilo v křesle, ale už pouze drobně popotahovalo. V rukou žmoulala polštář, a navíc vypadala, že Theodora, který na ni tiše mluvil, poslouchá. Považoval to za menší zázrak. I to, že ve chvíli, kdy se jeho kmotřenec přeměnil ve fretku, si chundelaté zvířátko přilevitovala do náruče a pevně ho sevřela.
„Měli bychom se přesunout do Velké síně," pronesl ke všem svým svěřencům.
„Takže se vám to nepovedlo vyřešit," konstatoval s povzdechem Blaise.
„Ne. A teď sežeňte nějakého skřítka, abychom se mohli připojit..."
Vtom se ozvalo lupnutí.
„Winky čekala, až ji zavolají!"
Díky ochotné skřítce byli všichni ve Velké síni během chvilinky. K Severusově nekonečné úlevě se Nikolajovi za pomoci zmijozelských prefektů povedlo hady ukáznit, tudíž si z pomyslného seznamu potenciálních katastrof mohl jednu smazat. Avšak než se k němu a netopýřatům Nikolaj prodral, popadl Severuse za paži někdo jiný.
„Řekni mi, že už je vše v pořádku," vydechla prosebně Minerva.
Severusovi chvíli zabralo, než si uvědomil, co od něj chce. Ta její síťka, co v noci nosila na hlavě, ho na okamžik vyvedla z míry.
„Bohužel," odvětil, sotva se vzpamatoval. „S tímhle druhem ohně může něco udělat pouze Selena."
„To mi chceš říct, že necháš vyhořet hrad?!"
„Ne," odvětil s klidem, který nebohé Nebelvírce zjevně drásal nervy. Její pohled ho mírně znepokojil, tudíž raději pokračoval: „Oheň se nešíří, není destruktivní a nestoupá z něj kouř. Nikdo jím není ohrožen."
„To je sice hezké," ozval se Nikolaj, který se konečně prodral až k nim, „ale kde budou hadi spát? Do ložnic by je museli dostat skřítci. A ráno na snídani taky. A navíc bych jim radši nenechával úplně volný přístup do hořící místnosti."
„Pro dnešek mohou spát ve Velké síni. Pokud si správně vzpomínám, Nebelvíři tu také nocovali."
„Ano, když se Sirius vloupal na hrad," přikývla Minerva. Poté zaletěla pohledem k Seleně sedící opodál a ztišila hlas: „Jste si jistí, že s tím zítra zvládne něco udělat?"
„Ne," odvětili jednohlasně oba lektvaristi.
Ředitelka si tiše povzdechla: „Toho jsem se bála. U Merlina, to je zase noc! Zmijozelové nespí, protože hoří. Nebelvíři nespí, protože se vrátil pan Potter a ostatní."
„K Havraspárům a Mrzimorům radši nechoď," zachechtal se Nikolaj. Poté však přešel do mírného, smířlivého tónu: „Podívej, teď už nic nevyřešíme. Pojďme poslat hady spát, všechno ostatní může počkat do zítra. Ráno moudřejší večera, ne?"
„Asi máš pravdu. Zařídím, aby skřítci odstranili stoly a připravili vše potřebné."
„Díky. Zbytek už zvládneme," nasadil vysoký lektvarista povzbudivý úsměv.
Severus však o jeho slovech pochyboval, právě totiž přišla další várka Seleniných krokodýlích slz, a tentokrát vypadali přepadle i chlapci. Zatímco Minerva s Nikolajem zamířili oznámit zmijozelským prefektům, co se bude dít dál, on vykročil směrem k brečící Seleně.
Nestihl se ani zeptat, co se děje tentokrát. Upřela na něj uplakané oči a tichounce kuňkla: „Naree."
V tu chvíli se mu před očima mihlo hned několik vzpomínek. Na to, jak Nareeho získal. Jak mu skřítek poprvé zachránil život, na chvíli, kdy mu začal konečně důvěřovat. Na večer, kdy se Naree poprvé objevil s tím, že Draco je na tom špatně. Na skřítkovy poslední chvíle. Až v tom okamžiku si uvědomil, že kvůli všemu, co se od té doby dělo, zapomněl Seleně předat jeho poslední slova. Zahanbeně si v duchu zanadával do idiotů, tohle si přece Naree nezasloužil.
„Měl tě moc rád," pronesl tiše. „A pro ty, které měl rád, si přál zemřít. Byl šťastný, že vám dokázal pomoci. Omlouvám se, že jsem ti to neřekl dříve."
„To je v pořádku," zamumlala plačtivě. „Teď... Teď se to asi hodí. Taky jsem ho měla ráda."
„Já vím. A Draco? Naree vždy věřil, že nebudeš stejný jako Lucius."
Bílá fretka vydala jakýsi kníkavý zvuk, který Seleně i přes slzy vykouzlil na tváři drobounký úsměv. Severus si nepatrně oddechl. Dráčátko sice dál popotahovalo, ale díky rychlému nitrozpytu zjistil, že se i s Dracem začalo zaobírat šťastnými vzpomínkami na Nareeho. Což bylo podstatně lepší než vzpomínky na požár, který málem nepřežilo.
„Potřebuji ještě něco zařídit," prohodil směrem k Theodorovi. V tu chvíli ho vyhodnotil jako nejpoužitelnějšího z netopýřat. „Máte to tady s Nikolajem na povel. Ať jdou všichni spát, a Selenu s Dracem odveďte ke mně."
„Já budu spát tady," zaprotestovala tiše Selena.
„Dráčátko, není nutné, abys..."
„Hadi tady musejí spát kvůli mně, nepřijde mi fér odstěhovat se k tobě do bytu."
„Seleno..."
„Ne."
Severus si smířeně povzdechl: „Dobře. Zbytek pokynů stále platí."
„Jistě," kývl Theodor.
Severus tedy vyrazil do sklepení. V duchu si umínil, že jakmile se vrátí do Velké síně, pokusí se Selenu přesvědčit ještě jednou. Ani v nejmenším se mu nezamlouvalo, že by měla spát na zemi, a ještě po takovém zážitku. Co když ji Draco tentokrát neprobudí včas? Jistě by nebyla zrovna nadšená, kdyby ji ostatní hadi slyšeli, jak křičí ze spaní.
Pro tu chvíli však svou umíněnou dceru odsunul stranou, jelikož dospěl až ke dveřím vedoucím do prostor Zmijozelu. Byl rád, že s ním nikdo nešel, jelikož mu chvíli zabralo, než si vzpomněl, co přesně má udělat. Magickou pečeť za svůj život použil sotva párkrát. Dveře se mu však zapečetit podařilo, tudíž nehrozilo, že by se dovnitř někdo dostal.
S povzdechem vyrazil zpátky. A to doufal, že si užije příjemný večer.
Většina studentů už byla vlezená ve spacácích, když se vrátil. Mezi jejich provizorními lůžky kráčel s opatrností, ještě, aby na některého z hadů šlápl. V tu chvíli ho bolestivě píchlo u srdce. I to už tady jednou bylo. Byla jen jeho vina, že blondýnka už nebyla mezi nimi.
Drobně zatřepal hlavou, nechtěl na to myslet. Na výčitky v tu chvíli nebyl prostor.
„Všechno v pořádku?" zeptal se polohlasně Nikolaje, když dospěl až do čela Velké síně.
„Jo, teď už jo. Pár lidí zkoušelo na Selenu nadávat, ale Blaise je docela efektivně umlčel. Zeptal se jich, jestli taky nechcou zkusit málem uhořet. Všichni sklapli. A za Sellie se postavila hromada lidí. Mají ji rádi."
„Přiznám se, že se nemohu rozhodnout, zda mne jejich náklonnost k Seleně udivuje či ne. Kde vlastně je?"
„Támhle," trhl Nikolaj hlavou směrem doprava.
Severus vykročil příslušným směrem. Selenu uviděl záhy. Ve svém spacáku se choulila do klubíčka, k hrudi si tiskla bílou fretku a všemi silami se snažila neplakat. Theo s Blaisem leželi ve svých spacácích vedle ní, každý z jedné strany, a k Severusovu zděšení vypadali, že mají k pláči zhruba stejně blízko jako Selena.
Ani tentokrát se nestihl zeptat. Sotva ho Selena spatřila, vyhrabala se do sedu a roztřeseně pronesla: „Chybí tu Rosie. Měla by tu být, být nadšená ze spaní ve Velké síni, způsobovat ti traumata a být ta neřízená střela, která každému zvedá náladu!"
Za Severusovými zády se ozval tichý vzlyk. Vzápětí zaslechl další, tentokrát někde nalevo. Když přidušeně vzlykl i Blaise, už věděl, že tyhle krokodýlí slzy nezažehná.
...
Postranní dveře vedoucí do Velké síně tiše vrzly. Po boku unaveného Severuse se po pár vteřinách objevil Nikolaj. Na stůl, o který se zmijozelský kolejní ředitel opíral, odložil dva šálky a vnutil mu do ruky lahvičku s lektvarem, do té chvíle ukrytou v kapse vytahané mikiny.
„Předpokládám, že nemáš v plánu jít dneska spát."
„Ne, to nemám," přitakal Severus.
„Ujistit jsem se musel," povzdechl si a vytáhl z kapsy druhou lahvičku. Tu pozvedl k přípitku: „Tak na nás a naše lektvary, které nás ještě drží na nohou."
Severus se ušklíbl, ale Povzbuzovací lektvar přece jen nepatrně pozvedl, než ho vypil.
„Tak, to bychom měli," konstatoval tiše Nikolaj a nabídl Severusovi šálek.
„Je v tom opravdu čaj?"
„Jistě. Dospělácký čaj."
Severus k hrníčku nedůvěřivě přičichl. Na Nikolaje tázavě pozvedl obočí: „To myslíš vážně? Máme hlídat celý Zmijozel a ty přineseš whiskey?"
„Jo, protože ji oba sakra potřebujem."
„A ten hrnek?"
„Maskování. Studenti to vědět nepotřebují," nevinně protáhl a upil ze svého šálku. „Byl to náročný večer. Zasloužíme si to. A když tu máme stát do rána..."
„Nemůžu je tu nechat samotné. Nedovedeš si představit, čeho jsou nehlídaní hadi schopní."
„Jsem si docela jistý, že dneska by nic neudělali," zašeptal vážně Nikolaj. „To s Rosie, tolik vzpomínek... Bylo to dost emotivní i na mě. Jak se držíš?"
„Bylo i hůř. Selena mi však dělá starost. Doufám, že zvládne noc."
Nikolaj zabloudil pohledem k tiše oddychujícímu dráčeti. „Bylo toho na ni hodně. Ale Draco by se měl probudit, kdyby bylo něco v nepořádku, ne?"
„Měl by, ale jak říkám – doufám, že se nic takového nestane."
Nikolaj se s tichým povzdechem opřel o stůl vedle Severuse. „Jo, to já taky. Ale nenapadlo mě vzít Bezesný spánek. Zajdu tam, kdyby bylo potřeba."
Severus pouze drobně přikývl. Opravdu vroucně doufal, že všechen ten pláč Selenu vyčerpal natolik, že žádný sen nebude mít tu noc šanci.
Překvapeně vzhlédl, když ho Nikolaj z ničeho nic objal kolem pasu a přisunul se blíž. Protestovat ho však nenapadlo ani v nejmenším. Odmítal si cokoli nalhávat, oporu tu noc potřeboval. Zmijozelové navíc spali, nemohli nic vidět. A i kdyby náhodou... Copak by to vadilo?
S dlouhým výdechem složil hlavu na Nikolajovo rameno. Teprve v tu chvíli začínal oceňovat jejich výškový rozdíl.
„Seve?"
„Ano?"
„Dá se duch zabít?"
„Míříš tam, kam si myslím?"
„Samozřejmě. Takže?"
„Nevím. Ale přísahám, a Salazar je mi svědkem, že přijdu na způsob, jak tento svět Lymana zbavit. I kdyby mi při tom měla pomoci samotná Smrt," zabloudil pohledem k bílé fretce, jež spala v náručí jeho dcery.
...
Severus si už potřetí za posledních pět minut promnul kořen nosu. Už od rána se o něj pokoušela pekelná bolest hlavy, takže se při první možné příležitosti prchnul schovat do svého kabinetu.
Musel na ni čekat až do večera. Ranní vyučování bylo sice kvůli Zmijozelům zrušeno, to ale neznamenalo, že si s Nikolajem mohli hodit nohy na stůl. Spoustu duševních sil jim sebrala už jenom snaha hady ukáznit po tom, co zjistili, že se na kolej vrátí neznámo kdy. Selenu, která se užírala provinilostí, si naštěstí vzal na starost Draco, Severus tudíž po hadech mohl vřískat bez servítek.
Další kolo snah uklidnit stádo potrefených hipogryfů přišlo při obědě. Tehdy mu naštěstí pomohli i ostatní kolejní ředitelé a Minerva, jelikož se mezi studenty uchytil nápad, že budou ve Velké síni nocovat všichni. Po odpoledním vyučování, kdy měl chuť studenty přiškrtit větší než obvykle, následovala schůze profesorského sboru. Teprve po dvou hodinách se dopracovali k tomu, že studentům nechají zřídit provizorní pokoje z nepoužívaných učeben. Samotný přesun, nekonečné dohady mezi studenty a zmatek, který při tom zvládli natropit, bylo to poslední, co snesl. Místo večeře se tedy uchýlil do svého tmavého, tichého kabinetu, kde mezi breberkami v láku rozjímal o mizérii profesorského života.
Jenomže jak se blížila osmá hodina, bolest hlavy, která v tichu a klidu ustoupila, se začala vracet. Přece jenom, ti tři, kteří se měli v osm dostavit do jeho kabinetu, mu v minulých letech cuchali nervy víc než všechna čtyři netopýřata dohromady. Jenomže s ním údajně potřebovali mluvit a on tušil, čeho se bude rozhovor týkat. Kdyby mu před pár lety někdo řekl, že si Pottera, Weasleyho a Grangerovou pozve do kabinetu bez toho, že by jim chystal nějaký ohavný trest, proklel by ho do pekla a zpátky.
A přesto se přesně v osm hodin ozvalo zaklepání a nade dveřmi se objevilo jméno nebelvírské prefektky.
„Dále," houkl odevzdaně Severus.
„Dobrý večer, pane profesore," pozdravila způsobně Grangerová a Potter s Weasleym ji napodobili. Severus pouze trhl hlavou k židlím před svým stolem.
„Mluvte," vyzval je. Chtěl mít celou záležitost co nejrychleji za sebou.
„Víte, pane, my máme takovou teorii," ujal se slova Potter.
„A chystáte se mi ji i sdělit?"
Nebelvír překvapeně zaklapl pusu a vyjeveným pohledem zabloudil ke svým spolužákům. Hluboký nádech, který si Grangerová dopřála, Severuse mírně vyděsil. Věděl, jak dlouho ta zpropadená Nebelvírka dokáže mlít na jeden nádech, a to přímo kulometnou rychlostí. K jeho nemalému překvapení ji však předběhl Weasley: „Myslíme si, že další viteál je v trezoru Bellatrix Lestrangeové."
Severus zaujatě pozvedl obočí: „Jak jste na něco takového přišli?"
„Když nás dopadli a odvlekli na Manor, sebrali nám Nebelvírův meč. Ten pravý, co jste nám přinesl. Lapkové si ho chtěli nechat, ale uviděla ho Lestrangeová, a v tu chvíli začala šílet."
„Jak neobvyklé," ucedil na účet Smrtijedky. „Myslela si, že jste ho ukradli z jejího trezoru, chápu to správně?"
„Naprosto," přikývl Potter. „Nás nechala zavřít do sklepa, ale Hermionu... No, víte..."
„Rozumím. Pokračujte."
„Pořád se ptala, co dalšího jsme ukradli. Jako kdyby měla hrůzu z toho, že z trezoru mohlo zmizet něco dalšího."
„A vy si myslíte, že jde o viteál."
„Ano," přikývla rázně Nebelvírka. „Je to logické. Jestliže jí Voldemort věří natolik, aby v jejím trezoru ukryl Nebelvírův meč, pravděpodobně jí věří i dost na to, aby tam skryl svůj vlastní viteál. Dává to smysl, jelikož..."
„Přede mnou své myšlenkové pochody obhajovat nemusíte, Grangerová," utnul ji. „Souhlasím, že je vysoce pravděpodobné, že se jeden z viteálů nachází právě tam. Zejména, pokud Lestrangeová projevila strach."
„No, to, že s naší teorií souhlasíte, nás sice ušetřilo Hermionina pečlivě připraveného monologu," ozval se Weasley, „ale pořád tu zůstává jedna dost důležitá otázka: Jak odtamtud ten viteál dostaneme?"