„Myslíš, že odejdeme ještě dneska?" zamumlala nespokojeně Selena do ticha panujícího v lektvaristově bytě. Ve svých jednoduchých tmavomodrých šatech seděla v křesle takovým způsobem, že ani zdaleka nepřipomínala mladou dámu, ale Severus už před nějakou chvílí vzdal snahu ji napomínat. Ostatně, Theodor s Blaisem usazení na pohovce už rozepli horní knoflíčky košilí, které si pod nátlakem profesorky McGonagallové přece jen oblékli.
Minerva se totiž rozhodla, že Štědrý večer oslaví všichni společně, a to v alespoň trochu slavnostním duchu. Naštěstí jim nenutila večerní róby a slavnostní hábity, a k lektvaristově úlevě byl jeho obvyklý kabátec shledán vyhovujícím. Blaise s Theodorem se tedy ukázali v košilích a černých kalhotách, na Selenu Draco navlékl šaty, na jejichž existenci Severus úplně zapomněl, ale kde byl blonďatý primus, neměli ponětí. Nebylo totiž možné, aby tu hodinu opravdu strávil v koupelně, když i Selena z ní vyšla po půl hodině.
Jenomže už měli deset minut zpoždění a Severusovi začínala docházet trpělivost. Na Selenino rýpnutí neodpověděl, místo toho vyrazil k jejich pokoji a sotva vpadl do dveří, nespokojeně zavrčel směrem ke koupelně: „Ocenili bychom, kdyby ses uráčil se k nám připojit, nejlépe ještě v tomto roce."
„Ale vždyť já už jdu!" ozvalo se z koupelny a vzápětí se objevila i blonďatá hlava. „Jak vypadám?"
„Jako kdyby tě olízl mečoroh," ucedil Severus. Draco se totiž z nějakého nepochopitelného důvodu rozhodl pro ten otřesný účes, který si tvořil na hlavě celé první dva roky svého studia v Bradavicích.
Vzápětí si musel v duchu zanadávat do pitomců, že nedržel pusu. Draco se totiž zatvářil, jako kdyby potkal samotného Pána zla, a smýkl sebou k zrcadlu. Severus s očima navrch hlavy zamířil zpět do obývacího pokoje. Tam upřel pohled na svou dceru a významně škubnul hlavou směrem ke koupelně, v níž se zavřel jeho kmotřenec. Selena se s povzdechem zvedla a odevzdaně zamířila za svou drahou polovičkou.
Ke štěstí všech tří Zmijozelů, kteří čekali v obývacím pokoji, se objevila za necelých pět minut zavěšená do ulízlého blonďatého primuse. Ten na svého kmotra upřel uražený pohled a odměřeně pronesl: „Jestli mi ještě jednou řekneš, že vypadám, jako kdyby mě oblízl mečoroh, při Merlinovi přísahám, že udělám díru v tvém oblíbeném kotlíku."
„Ty ses naučil plavat?" pozvedl Severus jedno obočí.
„Co? Proč se na tohle proboha ptáš?" zamračil se Draco. Chlapci, kteří se na pohovce tiše pochechtávali jeho účesu, okamžitě zpozorněli.
„Protože pokud se opovážíš sáhnout na můj oblíbený kotlík, prohodím tě oknem do jezera," konstatoval s úšklebkem Severus. „A mimochodem, proč máme zpoždění, budeš Minervě vysvětlovat ty."
„Nemůžeme jít krbem?" ozvala se prosebně Selena. „Mně se nechce po schodech."
Lektvarista pouze přikývl, možnost přesunout se do společenské místnosti Havraspáru jinak než po nekonečném schodišti uvítal. Dohady mezi přítomnými hady a lvy, zda se štědrovečerní večírek, jak sešlost začala nazývat Molly, bude pořádat ve společenské místnosti Nebelvíru nebo Zmijozelu, nebraly konce. Nakonec tedy zasáhla Poppy a nekompromisně prohlásila, že se sejdou v prostorách orlů. Tonksová, která do té chvíle navrhovala společenskou místnost Mrzimoru, ji hlasitě podpořila, jelikož ještě neměla možnost k Havraspárům nakouknout. Severus tedy vykročil z krbu v Havraspárské věži.
„Už jsem se bála, že pro vás budu muset do sklepení," ozvala se Minerva, sotva pohasly zelené plameny. Severus, Selena, Blaise i Theodor jako jeden upřeli pohledy na Draca. Profesorce zacukaly koutky, když uviděla, jak uraženě se primus zatvářil, a raději změnila téma: „Důležité je, že už jste tady. Veselé Vánoce, a nezapomeňte se bavit."
Zatímco netopýřata začala Minervě hromadně přát krásné svátky, Severus využil příležitosti a rozhlédl se kolem. Nikolaje našel ve společnosti Blacka, což mu okamžitě zhoršilo náladu, přestože s nimi popíjeli i Lupin a Ted Tonks. Nepřekvapilo ho, že klan Weasleyů držel pospolu, a stejně tak ho nepřekvapilo, že Narcissu uviděl v živém hovoru s Andromedou. Ty dvě byly v posledních dnech nerozlučné. Narcissa si dokonce ani nevšimla příchodu svého syna. Zato Tonksová ho zaregistrovala okamžitě a už se k němu hrnula, takže Severus preventivně vytáhl hůlku. Ta růžovovlasá katastrofa dokázala zakopnout i o vlastní nohy, z čehož měla vzhledem k pokročilému stádiu jejího těhotenství nebohá Poppy tiky.
Jen o pár vteřin později se Tonksová s vyjeknutím poroučela k zemi a přistála přímo na hromadě polštářů, jelikož lektvarista nebyl ani zdaleka jediný, kdo jejím směrem vyslal polštářové kouzlo. Na pomoc jí přispěchali Lupin a Draco, který svou sestřenici od bojů v Maldonu hlídal jako ostříž.
Najednou se rozprchla i zbylá netopýřata a Severus zůstal pouze ve společnosti Minervy, která polohlasně prohlásila: „Také se ti to nelíbí?"
„Ani v nejmenším," ucedil. Selena, Theodor a Blaise totiž zamířili přímo za zrzavými dvojčaty a jejich sestrou.
„Můžeme jenom doufat, že nic nevyvedou, když je Štědrý večer."
„Já bych na to nevsázel," zamumlal pohřebně lektvarista. „Mají na ně špatný vliv."
„Kdo na koho?"
Lektvarista věnoval své kolegyni úšklebek: „Těžko říct."
„Severusi," protáhla Minerva pobaveným tónem.
„Znám je," pokrčil rameny. „Teď už můžeme pouze vyčkávat a doufat, že alespoň jeden z nich bude rozumný."
S postupujícím večerem to naštěstí začínalo vypadat, že mezi sedmi postrachy nějaký ten hlas rozumu přece jenom je. Severus sice přemýšlel, zda na ně neseslat Silencio, ale hluk bylo to nejhorší, čeho se dopustili. Dokonce i bohatá vánoční výzdoba, se kterou si dali skřítci takovou práci, přežila jejich řádění bez úhony.
Neměl v plánu je okřiknout. Selena byla tak šťastná, zářila jako sluníčko. Byl si vědom, že horší dny zase přijdou, a o to méně se mu chtělo to sedmihlavé stádo potrefených hipogryfů napomínat. Sám nad sebou musel kroutit hlavou. Dříve by byl první, kdo by po nich štěkal, ale pro dráčátko byl víc než ochotný to jejich pokřikování strpět. Naopak na Molly, která je vytrvale peskovala, měl chuť začít vrčet. Nebýt Minervy, pravděpodobně by zrzavé matce klanu už dávno něco řekl.
Molly se mu však postupně vykouřila z hlavy, stejně tak upozadil všechny ostatní. Dokonce i Minervu, která mu nespokojeně vyčetla, že ji neposlouchá. Sotva se však ohlédla přes rameno, aby zjistila, na koho upírá ten vražedný pohled, blesklo jí v očích hluboké pochopení. Nikolaj totiž zůstal s Blackem sám, což by sám o sobě problém nebyl. I přes veškerou svou paranoiu byl Severus skálopevně přesvědčen, že by ho Nik nepodvedl - být nitrozpytcem bylo pro jednou výhodou. Ale to neznamenalo, že bude nadšený z pohledu na přiopilého samozvaného Casanovu, jak předvádí svůdné úsměvy a po jeho příteli naprosto očividně hází očkem. Že nevidí něco, co tam vůbec není, mu už před hodnou chvílí potvrdila Selena, která se k němu rádoby nenápadně přitočila, když si Minerva odešla pro další skleničku. Napjatá málem k prasknutí se rozpačitě zeptala, jestli si všiml, že mu Sirius pálí za Nikolajem. Nemusel jí odpovídat, pohled, který jí věnoval, byl výmluvný víc než dost.
Zaskřípal zuby, když Black nasadil výraz, se kterým před lety sváděl své postelové návštěvy, a lektvaristovi něco významně zašeptal. Severus pozorně sledoval Nikolajovu reakci, avšak to, jak rychle vysoký muž znervózněl, by viděl snad i slepý. Nikolaj se rozpačitě ošil a zatímco Blackovi odpovídal, o krůček od něj poodstoupil. Jenomže ten pitomý Nebelvír si nedal pokoj a položil Nikolajovi ruku na hruď, zatímco nasadil ležérní úsměv a pokračoval ve svých pokusech sehnat si na večer doprovod do svého pelechu. A ten drobný krok, kterým opět zmenšil vzdálenost mezi nimi, byla jednoduše poslední kapka.
„Kam jdeš?" sykla Minerva a chytila ho za paži, když prudce vykročil.
„Nedovolím, aby mi Black opět zničil život," zavrčel s hlubokou, léta živenou nenávistí v hlase.
„Hlavně neudělej nějakou hloupost," zašeptala a pustila jej.
Severus se neobtěžoval odpovědět, vztekle rázoval havraspárskou společenskou místností. Z vysoka ignoroval všechny zvědavé pohledy, popadl Blacka za límec a smýkl s ním od Nikolaje. Nebelvír se zapotácel, čehož lektvarista pohotově využil. Přirazil ho zády ke zdi a než se Black stihl vzpamatovat, držel ho pod krkem a z pár centimetrů mu syčel do tváře: „Jestli se ještě jednou k Nikolajovi přiblížíš, při Salazarovi přísahám, že budeš žadonit, abych tě předhodil Lestrangeové."
„C-co?" zakoktal se šokovaný Black. Hned se však vzpamatoval, odtrhl jeho ruku od svého krku a vztekle zavrčel: „Nechápu, o co ti jde, Snapee, ale mám tu něco rozjednané, pokud sis nevšiml."
Lektvarista měl najednou neodolatelnou chuť zlomit mu nos. Hezky po mudlovsku, dobře mířenou ránou. A byl by to i udělal, kdyby jeho pravé zápěstí na poslední chvíli nesevřel Nikolaj.
„Klid, Severusi," pronesl mírně a jemně ho poodtáhl dál od Nebelvíra, „nic se nestalo."
„Stalo," ucedil polohlasně černovlasý Zmijozel. „Už jenom, že si to dovolil!"
„Vždyť víš, že bych s ním nešel," zašeptal konejšivě Nikolaj.
„Vím, to ale neznamená, že se mi to..."
„Tak počkat," ozval se najednou Black. „Co se to tu děje?"
Severus strnul. Ve svém záchvatu žárlivosti si vůbec neuvědomil, jaké budou důsledky jeho jednání, a jenom při té představě se mu na moment zatmělo před očima. Pitomec! Jenomže odmítal couvnout. Konečně našel štěstí, a tentokrát tomu zavšivenému čoklovi nedovolí, aby ho o něj připravil, i kdyby Pán zla zpíval koledy.
Nasadil tedy zmijozelsky prohnaný výraz a vymanil ruku z Nikolajova sevření. Pochyby rychle zadupal do země a zadoufal, že si nikdo nevšimne, jak se mu třese ruka, když ji jemně položil na Nikolajovu tvář, aby si nárokoval polibek. Už tohle stačilo, aby se společenskou místností Havraspáru začalo ozývat šokované lapání po dechu, ale Nikolaj si jejich první veřejný projev citu zjevně hodlal užít. Prohloubil polibek, objal Severuse kolem pasu a jemně si ho přitáhl blíž.
Když se od sebe přece jen poodtáhli, Severus s nezměrným potěšením zjistil, že Black vypadá, že mu brada za chvíli spadne na podlahu. Fakt, že ho Nikolaj stále majetnicky objímal kolem pasu, Nebelvírovi ani v nejmenším nepomáhal, a Severus si pochopitelně musel přisadit. Nepatrně pozvedl koutky v zákeřném úsměvu, který odkoukal svého dráčete, a samolibě protáhl: „Co bys řekl, Blacku?"
„To není možné," hlesl nevěřícně Sirius. „Tohle... Já jsem se praštil do hlavy, že ano? Tohle se neděje."
„Ale děje," ozval se Nikolaj. „A jen do zápisu, aby mezi námi bylo úplně jasno... Ne, nestrávím s tebou večer. Večer budu trávit se Severusem."
Black se zmohl jen na tiché, nevěřícné zašeptání: „Dostal jsem kopačky. Dostal jsem košem na Štědrý večer. Kvůli Srabusovi."
V tu chvíli si Severus plnými doušky vychutnával Blackův šokovaný výraz. A to dokonce tak, že ignoroval svou nenáviděnou přezdívku ze školních let. Přesto čekal, že mu kolem hlavy co nevidět proletí Selenina kletba. Musela být však stejně v šoku jako ostatní, protože se žádný pokus o zabití Blacka nekonal. Nebo alespoň ne z její strany. Severus si okamžitě všiml, že se Nikolaj napjal.
Než se však stihl rozhodnout, co nebo zda vůbec by měl něco udělat, Nikolaj nasadil jedovatý úsměv, který u něj nikdy neviděl. Severus zůstal pouze oněměle zírat, když jeho partner pronesl: „Víš, Siriusi, Severus má něco, co ty ne. Neodolatelné charisma."
Severus se v tu chvíli královsky bavil. Black nasadil výraz spráskaného psa, kterému se zhroutil celý svět. Aby taky ne, Nikolaj ťal do živého. Neodolal a téměř nepatrně se pousmál. Tuhle stránku svého partnera zatím nepoznal, ale zamlouvala se mu. Na druhou stranu... pro Merlina, snad ho nezkazil úplně!
Nikolaj se však jako mávnutím hůlky vrátil do své obvyklé veselé nálady. Rozhlédl se po šokovaných tvářích kolem a pobaveně nadhodil: „Lidičky, když už civíte, alespoň zavřete pusu."
Severus musel pozvednout obočí, protože snad všichni jako na povel ústa opravdu zaklapli. Draco, Selena a Minerva se tvářili překvapeně, ale vůbec se to nedalo srovnávat s hlubokým šokem, který se zračil v tváři ostatním. I když byl v tu chvíli výtečně pobaven, vroucně doufal, že v budoucnu nebude litovat.
Nepatrně zavrtěl hlavou. Ne, nebude. Nikolaj byl jeho partnerem a on se jednoduše nemohl dívat na to, jak se ho Black snaží dostat do své postele. A nedej Merlin, aby se o to začal pokoušet ještě i někdo jiný. Navíc věděl, jak Nikolaje trápí, že jejich vztah drží v tajnosti, i když nahlas by to nepřiznal. Ne, svého dnešního jednání rozhodně litovat nebude.
Přesto potřeboval podporu. Ač stál Nikolaj po jeho boku, potřeboval svůj malý, přehnaně ochranářský, oheň prskající štít. Mezi přítomnými našel Selenu a drobným gestem jí nabídl náruč, zatímco se v duchu téměř modlil k Salazarovi, aby ji přijala. Před chvílí přece viděl, že její náramek byl zelený. Dráčátko se naštěstí rozzářilo jako sluníčko. Společenskou místností málem prohopkalo a vrhlo se jim do náruče tak prudce, že Severus zakolísal a Nikolaj překvapeně heknul.
Lektvarista mimoděk na vteřinku zavřel oči. Za celý svůj život se necítil takhle... kompletní. Měl své dráčátko, které zbožňovalo jeho partnera. Když oči otevřel, uviděl právě ty dva, jak se na sebe šibalsky culí. Ten neuvěřitelný pocit, že takhle je vše v pořádku, mu na moment vzal dech.
„Já vím, že bych měla něco říct," ozvala se najednou vyjevená Poppy, „ale já nevím co."
„Nejsi jediná," vydechla Narcissa.
„A to já vím, co mám říct," prohlásil rozhodně Draco. „No konečně! Se Selenou už jsme přemýšleli, jestli to vůbec někdy řeknete někomu dalšímu!"
„Vy jste o tom věděli?" zeptala se překvapeně Poppy.
„Samozřejmě," uculila se Selena, stále v objetí dvou lektvaristů. „Ale taky jim to trvalo."
„Severusi, koukej," zašeptal najednou Nikolaj a škubnul hlavou kamsi doleva. Severus následoval určený směr a...
„TONKSOVÁ!"
Mrzimorka sebou překvapeně škubla, všechny pohledy se stočily na ni. Reakce na výjev, který uviděli, se různily. Několik lidí se zděsilo, někteří zůstali nechápavě civět a nemalá část se začala pochechtávat. Tonksová, kterou kvůli těhotenství a komplikacím zlobily její schopnosti metamorfomága, totiž samým překvapením nevědomky změnila svůj vzhled. Velký skobovitý nos doplňoval černé, po ramena dlouhé vlasy, v nichž zářilo několik růžových pruhů.
„Jujky," pípla Dora, když jí Narcissa podala malé zrcátko. Severus si sevřel kořen nosu a pokoušel se ignorovat Selenin ne příliš dobře potlačovaný smích, zatímco Mrzimorka pokračovala: „Na moji obranu - moc dobře víte, že to nemůžu ovládat! A ještě takový šok! Navíc vám to spolu tak strašně sluší!"
„S tím musím souhlasit, Severusi," podpořila svou neteř Narcissa. „I když bych ocenila, kdyby ses mi alespoň okrajově zmínil."
„On se nezmínil nikomu," zamračila se Poppy.
„Nám jo," zazubil se Draco.
„Ty chceš zítra ráno místo dárků počítat na ošetřovně lahvičky, že ano?" stočila na něj lékouzelnice pohled.
Primus okamžitě zvedl ruce v obranném gestu: „Už mlčím."
„Počkat," ozval se najednou Lupin, „kam zmizel Sirius?"
„Vůbec jsem si nevšiml, že odešel, ale řekl bych, že ho najdete u nějakého chlastu," pokrčil rameny Blaise a svou pozornost stočil na dvojici profesorů. Nasadil tak široký potutelný úsměv, že Severusovi bylo naprosto jasné, že vlkodlak bude zase testovat, jak pevné má nervy. A také, že ano. Zabini se uculil a potměšile pronesl: „Takže, my kopeme za stejný tým, jo?"
„Hrdě," uchechtl se Nikolaj.
Zato Severus na půl pusy ucedil: „Za žádný tým nekopu."
„Takže vy nemáte vyhraněný názor, co se týče..."
„Umíš létat, Blaisei?" skočil mu lektvarista do řeči.
Mladý Zmijozel se na okamžik zarazil, ale jen po pár vteřinách namířil prstem na jedno z oken: „Tamtím?"
„Tím vedle," ušklíbl se Severus.
Zabini nasadil nevinný úsměv a začal pomaličku couvat: „Moc vám gratuluju a přeju, ať to vydrží. Kdo si dá máslový ležák?"
„Já si dám!" vyjekla okamžitě Selena a vyrazila krýt svého oblíbeného vlkodlaka před svým otcem.
Zato ke dvěma mužům se začali stahovat přítomní a Severus na moment zděšeně strnul. Na okamžik jej napadlo, že by se snad za Nikolaje i schoval, když se dopředu prodrala Molly a začala jim srdečně gratulovat, jako kdyby se snad měli brát. Severus se naštěstí mohl mlčky mračit na celý svět, jelikož komunikaci s dotěrnými kouzelníky a čarodějkami si vzal na starost Nikolaj. Bylo pro něj nepochopitelné, že vysokému muži pozornost zjevně nevadí a nedělá mu problémy odrážet veškeré dotazy.
Po nějaké té půlhodině největší zájem o jejich osoby naštěstí opadl. Severus si byl bohužel vědom, že je v podstatě proti zákonům přírody, aby už nikdo nevyzvídal, zejména když byla v dosahu zrovna tahle skupina. Minerva s Poppy na ně rádoby nenápadně zahlížely, Narcissa s Andromedou si něco napjatě šuškaly a trojice Molly, Fleur a Tonksová se na ně nepokrytě culila. Artur naštěstí jevil zájem o nějakou knihu, kterou uzmul z havraspárské knihovny, a jeho nejstarší syn měl tolik rozumu, aby klidnil své mladší bratry. Zato Weasleyová v živém hovoru s jeho dráčetem vypadala nebezpečně, a stejně tak zuřivě gestikulující Draco, který něco plamenně vyprávěl Blaiseovi s Theodorem. A Lupin s se svým tchánem se vydali hledat Blacka, který pravděpodobně někde v prachu hledal poslední zbytky svého ega.
I když mu v tu chvíli věnoval pozornost pouze Nikolaj, měl Severus pocit, že potřebuje na chvíli pryč. Alespoň minutku ticha, aby si mohl vydechnout, najednou bylo ve společenské místnosti příliš těsno, příliš mnoho lidí, příliš vydýchaný vzduch.
„Děje se něco?" oval se ustaraně Nikolaj, když si Severus dopřál už několikátý hluboký nádech.
„Potřebuji na chvíli na vzduch."
Nik se nepatrně zamračil: „Hodně lidí?"
„Víceméně," odvětil neurčitě. „Omluvíš mne?"
„Jasně," pousmál se vysoký muž. „Půjdu mezitím zjistit, co Draco nakecal těm dvěma."
„Děkuji."
„Kdybys něco potřeboval, řekni si," dodal ještě mírně Nikolaj, než zamířil krotit divou zvěř.
Severus okatě ignoroval zvědavé pohledy Minervy a Poppy a spěšně zamířil ke dveřím. Vroucně doufal, že nepůjdou za ním. Když dospěl k patě schodiště, dlouze vydechl. Žádné kroky za sebou neslyšel. Sotva si však pomyslel, že měl zjevně štěstí a bude mu dopřána slastná chvíle samoty, koutkem oka postřehl velký černý oblak. Ten se vzápětí zformoval do Seleny, která úplně neustála přistání a povážlivě zavrávorala. Naštěstí v jeho dosahu, bleskurychle ji popadl za paži, aby se nerozplácla na zem.
„Díky," usmála se, jakmile znovu získala rovnováhu. Vzápětí však znejistěla: „Stalo se něco? Viděla jsem tě, jak odcházíš. Co se děje?"
„Neděje se nic, dráčátko, jen jsem potřeboval... na vzduch."
„Dobře," protáhla nedůvěřivě. „Chceš být sám? Můžu se vrátit nahoru."
„To je v pořádku, vlastně jsem s tebou chtěl později o něčem mluvit," rozhodl se využít situace a pokynul do chodby, aby nevystáli důlek.
Za okny vytrvale chumelilo, když v tichu procházeli potemnělým hradem. Přestože nebylo možné si nevšimnout, že Selena jen stěží zdrží pusu zavřenou, potřeboval chvíli, aby si utřídil myšlenky. Zvědavost dráčete však nakonec vyhrála: „O čem se mnou chtěls mluvit?"
„O Nikolajovi," odvětil popravdě. „Na tvůj popud jsme před pár dny vedli poměrně dlouhý rozhovor."
Selena rozpaky zčervenala: „Jak jsem prokecla všechno, co jsem neměla?"
„Ano, tehdy," přikývl pobaveně lektvarista. „Musím však říct, že to bylo pravděpodobně to nejlepší, co jsi mohla udělat."
„Bylo?" vykulila oči.
„Přimělo nás to promluvit si o budoucnosti."
„A k čemu jste dospěli?"
Přestože to bylo jeho malé dráčátko, musel si lektvarista dopřát hluboký nádech, než konečně odpověděl: „K tomu, že bychom tento vztah rádi považovali za definitivní, abych využil tvé formulace."
„Takže to znamená, že už spolu zůstanete?" zašeptala s nadějí napjatá Selena.
Severus se nepatrně pousmál: „Takový je plán."
„Takže Nik je teď taky můj táta?" vypískla.
„Ano, řekl bych, že ano," zacukaly profesorovi koutky. „A v této souvislosti mě napadá... Nikolaj mi stále ještě nevěří, že umíš být neřízená střela, na jejíž dotazy neexistuje odpověď."
Seleně se v očích blesky šibalské jiskřičky: „To znamená...?"
„Trhej, dráčátko."