S dokonalou přesností přidal Severus do lektvaru poslední přísadu – tři kapky směsi, která vznikla pomalým vařením jedu pralesničky zlaté, drceného drápu gryfa, sirupu z kýchavice a krve obou manželů Lupinových. Poté, co uhasil oheň pod kotlíkem a opatrně lektvar zamíchal, změnila tekutina v kotlíku barvu na stříbřitě modrou.
„Je hotový, jo?" vydechl Draco, který se spolu se Selenou nahýbal přes stůl, aby Severusovi co nejlépe viděl pod ruce.
„Ano," přitakal bradavický lektvarista. „Musí vychladnout, než ho budu moci přelít do lahvičky."
„To bychom se mohli jít najíst, ne?" nadhodil Nikolaj a protáhl si záda, po takové době strávené nad kotlíkem úplně ztuhlé. Severus pouze unaveně přikývl a pokynul jim směrem ke dveřím.
„Co vůbec budeme jíst?" střelila po nich Selena pohledem. „Neměla jsem čas nic uvařit. Říkala jsem, že mě máte vzbudit v rozumnou hodinu!"
„Bylo pro tebe lepší spát co nejdéle," prohlásil Severus a s námahou potlačil zazívání. Byla vhodná chvíle na další dávku Povzbuzujícího lektvaru.
„No jo, jenomže teď nemáme co jíst," zabrblala.
„Kousek odsud je restaurace, kde dělají skvělou pizzu. Mohl bych nějakou přinést," ozval se Nikolaj. „Nemuseli bychom se s ničím vařit."
„Cokoli, vyřeš to s háďaty," zamumlal nezaujatě Severus a sesunul se do křesla. Následným dohadám o příchutích pizzy moc pozornost nevěnoval. Vlastně téměř usnul, probrala ho až Selena s dotazem, zda by si nedal kávu. Než ji připravila, zkontroloval pomalinku chladnoucí lektvar, a poté si přisedl k háďatům, jež na něj čekala u jídelního stolu.
„Bude ten lektvar fungovat, že ano?" zeptal se ustaraně Draco.
„Měl by," přikývl. „V případě potřeby můžeme přidat krev jednorožce, kterou jsem dostal od Seleny k narozeninám, ale záleží na tom, v jakém stavu je Tonksová a jak její tělo lektvar přijme."
„Myslíš, že se její stav za tu dobu zhoršil?"
„Nemyslím si," zakroutil hlavou. „Kdyby se stalo něco akutního, Poppy by poslala patrona."
Severus zabloudil pohledem k hodinám. Úplně ztratil pojem o čase, jako pokaždé, když se ponořil do přípravy náročného lektvaru. Překvapilo ho, když zjistil, že se blíží půl čtvrtá odpolední. Přísahal by, že pracovali přes noc...
Nepatrně zatřepal hlavou, musel být opravdu unavený. Samotná příprava lektvaru přece trvala devatenáct hodin a nějakou dobu zabralo, než Nikolaj sehnal tu pralesničku. Navíc museli upravit Životní lektvar, jelikož v běžné podobě by na Tonksovou v takhle pokročilém stádiu těhotenství už nefungoval správně. Samozřejmě, že nad tím museli strávit víc než dvacet čtyři hodin.
Vytáhl hůlku a rázným švihnutím přivolal lahvičku Povzbuzovacího lektvaru, který připravila Selena. Právě ta se na něj nespokojeně kabonila, zatímco upíjela džus.
„Co se ti zase nelíbí?" pozvedl jedno obočí.
„Silnou černou kávu a lektvar najednou? Pokud je mi z tvých přednášek o lektvarech známo, není to zrovna vhodná kombinace."
„Zastav mě," ušklíbl se Mistr lektvarů a obsah lavičky do sebe obrátil.
„Severusi!"
„Seleno, já si cením tvé starosti, ale jakmile lektvar vychladne, musím se vrátit do Bradavic, kde potřebuji vyřešit Tonksovou s Lupinem, Zabiniho a Notta, Poppy určitě mezitím vypotřebovala některé lektvary, Zmijozely nikdo nehlídá, ani Merlin neví, co ode mě bude chtít Minerva, a v posledních dnech jsem toho nenaspal zrovna mnoho. A to ani nemluvím o tom, že nemám tušení, zda se mezitím nestala nějaká další pohroma."
„No jo," protáhla. „Sice se mi to nelíbí, ale budu potichu. A nemysli si, že ti to bude procházet i dál!" zašermovala rukou.
Severus se pouze zašklebil. Už tu zase bylo malé hlídací dráče. Nevěřil, že by mu to její nespokojené mrmlání mohlo takhle chybět.
„Pojďme změnit téma," ozval se Draco. „Dora teda musí jenom pít ty dva lektvary, a pak bude v pořádku?"
„Teoreticky ano," protáhl Severus. „V ideálním případě by mělo stačit, aby pár dní, dle svého zdravotního stavu, ty lektvary pila. Jenomže už teď víme, že se o ideální stav nejedná a je třeba proces urychlit přinejmenším tím, že jí Poppy vkouzlí lektvary přímo do krve."
„A kdyby to nezabralo? Přidáme tu jednorožčí krev?"
„Tu bych si rád nechal až jako úplně poslední možnost. Poppy by nejprve vkouzlila lektvar do krve přímo dítěti."
„Proč? Není náhodou Teddy s Tonksovou... no, propojený?" zamračila se Zmijozelka.
„Ano, ale chvíli trvá, než se mu ten lektvar dostane do těla, navíc to nemusí být v dostatečném množství."
„A jak se dá vkouzlit lektvar do těla nenarozenému dítěti?"
„Pro Merlina, dráčátko," zaúpěl Severus a složil hlavu do dlaní. „Těžko. Pokud chceš podrobný popis, zeptej se Poppy, já opravdu nejsem lékouzelník."
„To nic, tati," poťapkala ho po rameni, „já tě mám ráda i tak."
Severus po své uculující se dceři pouze střelil pohledem. Draca, který se nepokrytě křenil, okatě ignoroval.
Od dalších všetečných dotazů jej naštěstí zachránil Nikolaj, který vpadnul do dveří: „Nesu jídlo!"
K lektvaristovu nekonečnému štěstí se pozornost háďat přesunula na čtyři krabice s pizzou. Zatímco Selena si způsobně utrhla jeden kousek, Draco se na jídlo vrhl, jako kdyby ho týden nekrmili, a navíc s rádoby vtipnou poznámkou, že žere mudlovské jídlo. On sám k mudlovskému jídlu nějaké vřelé sympatie necítil, ale byl hladový, takže jím nepohrdl. A ve finále musel přiznat, že byla pizza poměrně dobrá.
Jakmile se háďata přecpala ke své spokojenosti, Draco zabral sprchu a Selena se připojila k Nikolajovi, který začal sklízet ze stolu. On sám zamířil do laboratoře přelít lektvary pro Tonksovou do lahviček, aby mohl vyrazit do Bradavic.
...
„Draco? Mám geniální nápad!" vyhrkla Selena, když vrazila do jejich pokoje.
Primus nalepený na okně namířil prstem kamsi ven: „Zajímá mě to strašně moc, Sel, ale mohla bys mi nejdřív říct, co je támhleto? Nepřišel jsem na to za celou dobu, cos byla ve sprše! Ne, že by to šlo pořádně vidět, v takové tmě."
„Co tam máš?" zamračila se a nakoukla mu přes rameno.
„Tamto na vedlejší zahradě, to kulaté se sítí."
Zmijozelce zacukaly koutky: „To je trampolína."
„Trampolína?" vrhl na ni nechápavý pohled.
„Jo, na tom se skáče."
„Proč, pro Merlina?" vykulil Draco oči.
„Protože je to zábava. Někdy tě vezmu někam, kde je mají, dobře?"
„Dobře," protáhl nedůvěřivě primus a odtáhl se od okna. „Teď se můžu naplno věnovat tvému geniálnímu nápadu. Povídej, princezno."
„Přeměň se!"
„Cože?"
„Přeměň se," zopakovala netrpělivě Selena. Draco po ní vrhl nedůvěřivým pohledem, ale přece jenom se změnil v běloučkou fretku. Selena se zeširoka usmála, zvedla si ho do náruče a zamířila k posteli.
„Můžu se zeptat, co se to teď děje?" zeptal se, sotva si všiml, že stáhla jindy nepropustně zvednutou nitrobranu.
„Jdeme spát," odvětila nevzrušeně Selena a významně dodala: „Spolu."
V tu chvíli by přísahala, že běloučká načechraná fretka vykulila očička.
„Opravdu?" pípl.
„Říkala jsem ti, že je to geniální nápad," zazubila se a opatrně jej položila na postel, aby se mohla schoulit na boku a zachumlat se do přikrývky. „Ještě pořád se necítím moc dobře při představě, že bys se mnou spal v jedné posteli, ale takhle jsem s tím naprosto v pohodě. A navíc," šibalsky mrkla, „nemám tady medvídka."
Draco vydal jakési prapodivné kníknutí a nadšeně přeběhl po posteli, aby se jí hlavičkou otřel o tvář: „Ty jsi geniální."
„A ty ňuňatý a načechraný," uculila se a jemně si běloučkou fretku přitáhla k tělu. Zabořila obličej do hebkého kožíšku a zašeptala: „Dobrou noc, Draco."
„Dobrou noc, princezno," zavrtěl se, aby se mohl přitulit ještě blíž.
...
Přestože byla pozdní noční hodina, bradavický Mistr lektvarů stále nehnutě zíral do stropu nad postelí, jež byl osvětlen oranžovým světlem londýnských pouličních lamp. Po jeho pravici pokojně oddychoval Nikolaj. Ve svém oblíbeném pyžamu, nejvytahanějším triku s hrůzostrašným potiskem nějaké mudlovské kapely, které jeho skříň obsahovala, spal rozvalený málem až přes Severuse.
Stále ještě se vedle něj necítil úplně komfortně. Celý svůj život spával sám, a nyní mu činilo problém si zvyknout. Byl však pevně odhodlán to změnit, přinejmenším protože doufal, že by se to mohlo stát naprosto běžným. Zatím však instinktivně sahal pro hůlku při každém Nikolajově hlasitějším nádechu.
V tu chvíli byl však vzhůru z jiných důvodů. Události posledních dní mu jednoduše nedovolovaly úplně vypnout a poddat se slastnému spánku. Bylo toho jednoduše příliš, o čem potřeboval přemýšlet. Nakonec tedy rezignoval. Opatrně, aby svého partnera neprobudil, se zvedl z postele a tiše zamířil ke dveřím. Ke svému překvapení však zjistil, že není jediný, kdo se tu noc rozhodl vyplížit se z postele.
Selena stála u kuchyňské linky, objímala samu sebe a zírala z okna někam do neurčita. Jeho příchodu si vůbec nevšimla, dokud se tiše neozval: „Je všechno v pořádku?"
Překvapeně otočila hlavu. Okamžitě věděl, že v pořádku není vůbec nic. I v mdlém světle viděl, jak se jí lesknou oči, znal ten nepatrně vystrčený, třesoucí se ret.
„Co se stalo?" zašeptal ustaraně, když se zastavil vedle ní.
„Rosie," špitla.
Severus si tiše povzdechl. Vždyť věděl, že to jednou přijde. Jenomže tohle mu jednoduše nešlo, nevěděl, co říct. Krucinál, potřeboval Poppy! V duchu si přikazoval, že nesmí začít panikařit. Ne, když bylo dráče nešťastné a potřebovalo ho... jenomže Selena mu úspěšně rozhodila nitrobranu.
Najednou udělala krůček směrem k němu a než se nadál, visela mu na krku. Překvapeně strnul, v první chvíli myslel, že se mu to pouze zdá. Jenomže tiše vzlykající dráčátko, které ho objímalo, bylo skutečné, žádný výplod jeho fantazie. Váhal jen pár vteřin, než se odhodlal obejmout ji kolem zad, tak opatrně, aby nezavadil o sotva zhojené rány. Neucukla, jak předpokládal. Poslední zbytky jeho sebeovládání, které ho nutily odpírat si její objetí, v tu chvíli padly. Lehounce ji roztřesenou rukou pohladil po tmavých vlasech, najednou sám neměl daleko k slzám. Dráčátko, jeho malé dráčátko!
„Bála jsem se o tebe, když jsi byl na panství," zašeptala. „Zdálo se mi, že tě tam... Že ses nevrátil. Jenom jsem tě nechtěla budit, ale když jsi tady..." vzlykla a sevřela ho pevněji. „Nedokážu si představit... Je mi líto Rosie, je to hrozné, ale kdyby Parkinsonová trefila tebe...!"
„Věčná by to nedopustila. Jsem tady, dráčátko," lehce ji pohladil po zádech. Pořád tomu nevěřil, potřeboval se ujistit, že se mu to nezdá. Po takové době!
Selena dlouze vydechla. Na okamžik jej pustila, jen aby jej objala kolem pasu a opřela se o něj.
„Je mi líto Rosie. Cítím se strašně, že jsem si dovolila být šťastná. Je to přece špatně, když někdo umřel, ne? Vždyť Rosie vůbec nic neudělala..."
„Na válce je to jedna z nejhorších věcí. Umírají nevinní. Každý se s tím vyrovnává po svém, netřeba měsíce truchlit. Rozhodně není špatně, že sis dovolila být šťastná, Seleno. Mnohem důležitější je, že na slečnu Sullivanovou nezapomeneš."
„Na Rosie nepůjde zapomenout," vyčarovala smutný úsměv.
V tu chvíli se neudržel. Jemně, lehounce jí palcem setřel z tváře zbloudilou slzu.
Selenin výraz se najednou změnil. Avšak ještě dřív, než Severus stihl začít panikařit, zda nepřestřelil, zašeptala: „Chybělo mi to. Strašně moc jsem tě chtěla obejmout..."
„...ale jednoduše to nešlo," dokončil mírně. „Rozumím tomu, dráčátko. Některé věci chtějí čas."
„Díky," špitla dojatým hláskem. „Mám tě ráda, tati."
„Já tebe," zašeptal pohnutě. Na vteřinku zaváhal, nevěděl, zda opravdu smí... ale nakonec neodolal. Stáhl svou nitrobranu, aby věděl, že je vše v pořádku, a vtiskl své dceři něžnou pusu do vlasů. „Běž spát, dobře? Neměla bys ponocovat."
Selena drobně přikývla a otřela si poslední zbloudilou slzičku, než mu popřála dobrou noc a opět zmizela v pokoji. Teprve v tu chvíli Severus uvolnil svůj výraz, roztáhl rty v nezvykle širokém úsměvu. Aniž by si vzpomněl, že vlastně nemohl spát, zamířil zpět do ložnice. V té našel Nikolaje, jak se ospale hrabe z postele.
„Severusi," zazíval, „už jsem tě šel hledat."
„Myslel jsem, že spíš."
„Spal jsem," zamumlal. „Jenomže jsem se probudil, tys tu nebyl... Severusi, co se stalo? Nikdy jsem tě neviděl se takhle usmívat."
„Objala mě," vydechl. Najednou měl pocit, že se štěstím snad rozpustí. Musel vypadat, jako kdyby mu někdo něco nalil do pití. Byl tak zabrán do vlastních myšlenek, že si vůbec nevšiml Nikolaje, který k němu se širokým úsměvem zamířil. Zvedl hlavu, až když jej druhý lektvarista jemně objal kolem pasu a přitáhl si ho k sobě.
„Říkal jsem ti, že se dočkáš."
Ač Severus pochyboval, že by to mohlo být fyzicky možné, jeho úsměv se ještě rozšířil. Nestihl ani zauvažovat nad tím, co dělá, natolik ho pohltilo vlastní štěstí. Jemně vzal Nikolajův obličej do dlaní a přitáhl si ho k dlouhému polibku.
...
Elthamským bytem redaktora Týdeníku lektvarů se hlasitě rozezněl zvonek. Zatímco Selena sebou pouze leknutím škubla, Draco vystřelil na nohy a než se nadála, stál s hůlkou v pohotovostní poloze a připravený vyslat kletbu hledal nebezpečí.
„To je jenom zvonek, Draco," uculila se. „Někdo je u dveří."
„No jo, jenomže kdo?" zamumlal Nikolaj mířící otevřít. „Nikoho nečekám!"
„A není to zase Anika?" vyhrkl s nadějí Zmijozel.
„Není," zahučel zpoza rohu Nik. Hned na to Zmijozelové zaslechli, že odemkl a otevřel dveře: „Ahoj, Jennifer. Co tady děláš?"
Draco se nepatrně uklidnil a znovu se usadil na pohovku vedle Seleny. Hůlku však stále držel v ruce a stejně jako jeho drahá polovička zvědavě špicoval uši.
„Ahoj, Niku," zaslechli váhavý ženský hlas. „Tvoje máma mi dala adresu, říkala, že mě budeš čekat."
„Aha, no, mně se ale nikdo nezmínil."
„Co se to tam děje?" zašeptala Selena.
„Mlč a poslouchej," sykl Draco.
„To mě mrzí," zaslechli znovu Jennifer, „myslela jsem, že..."
„Neřeš to," skočil jí Nikolaj do řeči. „Co potřebuješ?"
„Říkala jsem si, že bychom mohli zajít třeba na kávu nebo na večeři. Trochu si popovídat, poznat se..."
Draco šokovaně vykulil oči: „Ona pálí za Nikem!"
„Jenn," povzdechl si lektvarista, „nevím, co ti moje matka navykládala, ale já opravdu nemám zájem."
„Já vím, ale přece jen... Nechceš tomu dát alespoň jednu večeři?"
„Nechce," zaprskala potichu Selena, zhluboka se nadechla a zvýšila hlas: „Tati? Kdo to je?"
V lektvaristově bytě na pár vteřin zavládlo ticho. Zatímco Draco si tiskl ruku k ústům a mermomocí se snažil chechtat se potichu, Selena nasadila samolibý úsměv a vydala se milé Jennifer způsobit ještě větší trauma.
„Ty máš... dítě?" zaslechla těsně před tím, než se vynořila zpoza rohu.
„Dobrý den," pozdravila s cukrkandlovým úsměvem, když vyjevenou Jennifer uviděla.
„Dobrý den," vydechla na krátko ostříhaná černovláska. „To je tvoje dcera a... asi má maminku, že?"
„To se tak stává, že lidi mají maminky," pronesla sladce Zmijozelka.
„Sellie," zaškaredil se na ni Nikolaj. Přesto bylo zjevné, že se odvrátil jenom proto, aby Jennifer neviděla, jak mu cukají koutky.
„Takže... ta večeře asi neklapne, že?" pronesla opatrně Jennifer, stále ještě vyvedená z míry.
„Říkal jsem, že nemám zájem," pokrčil Nikolaj omluvně rameny.
„Jistě, už... už to chápu," přikývla a nasadila jakýsi křečovitý úsměv. „V tom případě asi půjdu. Měj se, Niku."
„Ahoj, Jenn."
„Ráda jsem vás poznala!" křikla Selena těsně před tím, než lektvarista dovřel dveře. Vzápětí nasadila ten nejnevinnější úsměv, jaký svedla, jelikož na ni upřel podivně smířený pohled.
„Ty jsi číslo," zavrtěl pobaveně hlavou.
...
„Ta katastrofa má víc štěstí než rozumu," zabrblal Severus, když vrazil do bytu svého partnera.
Háďata, která zrovna něco kuchtila, předvedla dokonale synchronizovanou bleskovou otočku a jednohlasně vyjekla: „Jak je Doře?"
Severus nad tím pouze pozvedl obočí, zato Nikolaj, který svůj jídelní stůl zaskládal všemožnými lejstry, se tiše uchechtl.
„No tak, mluv," kníkl nervózně Draco. „Jak je jí?"
„Bude v pořádku, i to dítě," oznámil konečně profesor. „Jak říkám, má víc štěstí než rozumu. Poppy dnes konstatovala, že do Štědrého dne bude na nohou. Přesto to má jeden háček," prohlásil a usadil se vedle Nikolaje. „Začaly se jí vymykat z rukou přeměny. Dle Poppy je to u metamorfomágů běžné až v posledním měsíci těhotenství, výjimečně v posledních dvou, u Tonksové to však pravděpodobně spustily komplikace, které si přivodila."
„Jak jako, že se jí vymykají z rukou přeměny?" zeptala se zvědavě Selena. „To se nemůže přeměnit?"
„Zdá se, že to nedokáže plně ovládnout. Když jí Lupin přinesl jídlo, objevily se jí na tváři jizvy totožné s těmi jeho. Nebyla schopná se jich zbavit ani za živého Salazara. Jediné, čeho ke své nespokojenosti dosáhla, jsou vlasy výzoru pomočené slámy."
„Hlavně, že se nestalo nic horšího. A tohle zní jako poměrně dobrá zábava. Pro nás, pochopitelně," zakřenil se Nikolaj a nahnul se ke svému partnerovi, aby mu vtiskl letmou pusu na tvář.
„Jsou tu háďata," střelil po něm Severus pohledem, zatímco Selena s Dracem se připitoměle culili.
„No a? Máš pocit, že jsou romantikou nepolíbení?" šibalsky mrknul ruský lektvarista. Přesto se raději klidil z dosahu svého nabručeného netopýra a jal se připravit mu kávu, aby si ho udobřil. Za neustálého pošťuchování ze strany nevinně se tvářících háďat.
Severus nad tím nejdříve zakroutil hlavou, ale jakmile si byl jistý, že mu nikdo nevěnuje pozornost, přece jen si dovolil nepatrně pozvednout koutky. Tak takové to bylo? Mít rodinu?
...
„Sévérusí?" ozvalo se, když Selena s běloučkou fretkou v náručí nakoukla do obývacího pokoje.
Oba lektvaristi, do té chvíle zaujati dokumentem o psychologii sériových vrahů, se překvapeně otočili, a oslovený tázavě pozvedl obočí: „Ano?"
„My máme nápad," oznámila a zamířila k dvojici na pohovce. Po cestě si neodpustila jakési uculení, což Severuse přimělo nepatrně zakroutit hlavou. Ale dokud se soustředila na to, aby se jemu a Nikolajovi uculovala, a nemyslela na Rosie...
„Povídejte, jsem zvědavý," prohlásil Nikolaj a ztlumil televizi.
Selena sebou mezitím plácla do křesla, kde se pohodlně usídlila a přivinula si fretku k hrudi. Teprve poté s šibalskými jiskřičkami v očích spustila: „Draca napadlo, že i když je teď Doře líp, asi ji nikdo nenechá učit. A pokud, tak jenom chvíli, když je těhotná a už tak má komplikace. Že?"
„Přikláním se k tomu, že Minerva Tonksové nedovolí vyučovat vůbec."
„Mysleli jsme si to," přikývla. „Což znamená, že na Obranu zbývá jenom Remus, který ale nemá tolik zkušeností jako Dora, a navíc úplňky."
„Kam tím směřujete?" zamračil se bradavický lektvarista.
„K tomu, že potřebujeme nového profesora. A pokud vím, učitele na Obranu je vždycky problém sehnat. Takže jsme to vyřešili za vás."
„Opravdu?" protáhli oba lektvaristi najednou, čímž si vysloužili další uculení od dívky a od malé fretky jakýsi prapodivný zvuk.
„Opravdu," přikývla Selena. „Dívej, Remusovi to jde víc s nižšími ročníky, i s Dorou si to tak víceméně rozdělili. Ona na ně byla s bystrozorským výcvikem trochu moc, ale pro starší studenty byla skvělá. Takže Remus by si mohl nechat první čtyři ročníky, to by nebyl až takový problém při úplňku vyřešit. Pátý, šestý a sedmý ročník by sis vzal ty, Seve, a stejné ročníky i na Lektvary. Takže bys měl ty, kteří prošli zkouškami NKÚ, plus páťáky, u kteří už nebývají úplně marní, chápeš? A první čtyři ročníky by měl na Lektvary Nikolaj, čímž by měl naprosto legitimní důvod být v Bradavicích! No, tak co na to říkáte?"
Oba lektvaristi zůstali vyjeveně, neschopni slova, hledět na Selenu, jež napjatě čekala na jejich odpověď. Severusovi se myšlenky hlavou honily přímo zběsilou rychlostí, sám je pořádně nezvládal sledovat. Opravdu háďata právě přišla na způsob, jak Nikolaje dostat do Bradavic, aniž by Minerva s Poppy pojaly nějaké podezření? Mohli by spolu trávit večery, ať už ve dvou nebo ve čtyřech. Musel by vymyslet důvod, proč zrovna teď nutně potřebuje Pobertův plánek, aby Minerva na něco náhodou nepřišla, ale copak míval s podobnými výmluvami problém? Měli možnost spolu strávit první společné Vánoce.
Severus se konečně zaměřil na natěšené dráče, které mezi nimi přejíždělo zářícíma očima. Čím si zasloužil tak úžasnou dceru?
V tu chvíli vycítil, že na něj Nikolaj upřel pohled, takže pootočil hlavu a tázavě pozvedl jedno obočí.
„Myslíš, že by ze mě mohl být dobrý profesor?" zeptal se ruský lektvarista.
„Uvědomuješ si, koho se na tohle ptáš?" nahnul Severus hlavu na stranu.
„Takhle jsem to nemyslel," rádoby naštvaně se zakabonil. Poté však mírně pronesl: „Musím říct, že by mě asi bavilo učit malé špunty."
„Já se jich velice rád zbavím. A Obrana proti černé magii se staršími studenty ve mně nevzbuzovala potřebu otrávit se, tudíž by to mohlo být i tentokrát snesitelné," konstatoval a střelil významným pohledem k zářící Seleně: „A na tyhle dva alespoň nebudu sám."