„Ahoj, krásko," přitočil se Seleně do cesty Draco s ležérním úsměvem na tváři.
„Salazare, ty to vidíš," zamumlal Blaise, který do té chvíle kráčel po jeho boku. Překvapenou Ginny, s níž si Selena na chodbě povídala, popadl kolem ramen a nasměroval ji pryč: „Pojď, zrzko, tohle nám za to nestojí."
„Zmlkni," střelil Draco po chechtající se dvojici nepěkným pohledem. Poté znovu nasadil svůdný úsměv a zadíval se na Selenu: „Takže, kde jsme to skončili?"
„U pozdravu," odvětila pobaveně. „Ahoj, Draco. Co potřebuješ?"
„Rád bych ti předal tohle," zakroužil hůlkou a vzápětí Seleně podával rudou růži, „a zeptal se tě, copak děláš dnes večer?"
„A proč?" protáhla a převzala si růži. „Plánuješ snad něco?"
„Samé krásné věci," šibalsky mrknul, „ale žádná není ani zdaleka tak krásná jako ty."
„Draco, budu se červenat," zamumlala s rozpačitým úsměvem.
„Když ty jsi tak roztomilá, když se červenáš," pronesl nevinně, zatímco sledoval Selenina růžovějící líčka. „Takže, jak se rozhodneš, princezno? Dáš mi šanci?"
V duchu se málem modlil k Salazarovi, aby řekla ano. Na schůzku ji chtěl pozvat už minulý týden, ale necítila se dobře, takže vyčkával. A i když se její náramek zbarvil do zelena, dal tomu ještě tři dny plné Zabiniho popichování, než se konečně odvážil. V tu chvíli už mohl pouze napjatě čekat na odpověď.
Selena se pousmála a přes okvětní lístky růže, k níž přičichla, na něj upřela šťastné oči: „Samozřejmě, že dám."
...
„Tak dobře, má trpělivost má své hranice," zaklapl Severus svou knihu. „Můžeš mi vysvětlit, proč mi pobíháš po bytě a nakrucuješ se před zrcadlem?"
„Protože v pokoji zrcadlo nemám, a tudíž se nemůžu nakrucovat tam. Jak vypadám?" vykoukla z jeho ložnice.
„Skvěle. Mohla bys mi říct, proč už sis vyzkoušela polovinu svého šatníku?"
„Už jsem myslela, že se nezeptáš!" vyjekla Selena tak nadšeně, že Severus pozvedl obočí. „Draco mě pozval na rande!"
„Prosím?"
„Pozval mě na schůzku! A bude tu za deset minut a já vůbec nevím, co si mám vzít na sebe!" zakňourala a zase zmizela ve svém pokoji, aby už po sté prohrabala skříň.
Severus si pouze povzdechl. Ač by se podobným divadýlkům velice rád vyhnul, Selena opět byla tím veselým dráčátkem, kterým měla být. A pokud měl k jejímu štěstí přispět tím, že bude jako správný otec sekýrovat jejího přítele... Nu, proč ne.
...
„Já se z toho Severuse osypu," zabručel Draco, když se za nimi konečně zaklaply dveře lektvaristova bytu.
„Je pravda, že tohle jsem nečekala," uculila se Selena.
Lektvarista se totiž zase jednou předvedl. Selena si musela celou dobu tisknout ruku k ústům, aby se nerozesmála nahlas, a stejně se jí to málem povedlo. Draco si to totiž do bytu nakráčel jako správný mladý aristokrat, ale netrvalo ani deset vteřin, než od svého kmotra schytal ledovou sprchu v podobě kázání, výslechu, podmínek a výhrůžek. Jeho vyjevený, mírně vyděšený výraz byl opravdu komický, vzhledem k tomu, že držel v ruce další růži. S postupem času však začínal pěnit a v jednu chvíli to dokonce vypadalo, že kytku nacpe kmotrovi do chřtánu, jen aby sklapnul. Naštěstí se udržel, čímž si vysloužili o hodinu prodlouženou večerku. Severus jim však neopomněl oznámit, že si od Minervy vypůjčil Pobertův plánek, a tudíž nemají vymýšlet nějaké hlouposti. Bylo to tak normální, až to bylo neuvěřitelné. Dokonce jí to jistým způsobem přišlo rozkošné. I když Draco s ní očividně nesouhlasil.
„Takže, kam teď?" nadhodila, aby ho přivedla na jiné myšlenky, než byl netopýrův záchvat otcovství.
Že se jí to povedlo, poznala okamžitě. Draco se rozzářil jako sluníčko a potutelně pronesl: „To je překvapení."
„No tak, pověz mi to!"
„Nebuď zvědavá, Sel," zazubil se a zastavil před vchodem do tajných chodeb.
Zmijozelka překvapeně protáhla obličej, ale primuse zvědavě následovala. O chvilinku později už ji Draco galantně pouštěl do dveří jedné z nepoužívaných učeben ve východním křídle šestého patra.
„Začátek prosince není zrovna nejlepší doba na venkovní pikniky, takže jsem musel improvizovat," pronesl omluvně a zavřel za sebou dveře.
„Je to úžasné," vydechla Selena, uchváceně hledící na to, co blonďák vymyslel.
V učebně panovalo příjemné přítmí, mihotavé světlo levitujících svíček poskakovalo po stěnách. V pozadí tiše hrála hudba, Selena však věnovala pozornost širokému parapetu okna, který byl zjevně určen k sezení. Mimo několika polštářků a deky to naznačoval také vysoký stolík, na němž stála miska s lesním ovocem, talířek všemožných sýrů, láhev červeného vína a dvě skleničky.
„Není to... Nesháněl nám tohle víno Cooper?" zamračila se, když vzala do ruky láhev.
Draco nasadil ten nejnevinnější úsměv, jaký svedl: „Možná jsem kontaktoval staré dodavatele."
„Ty jsi neuvěřitelný," zakroutila hlavou.
„No co? Chtěl jsem, aby to bylo dokonalé. A dost mi s tím pomohla Winky," dodal rozpačitě.
„Winky je skvělá," usmála se. „Nesednem si?"
Draco galantně pokynul směrem k oknu: „Až po vás, má paní. Dáš si to víno? Pokud nemáš chuť, můžeme ho rozdělat později nebo nechat na příště."
„Děláš mi výčet všech možných variant?" uchechtla se. „Každopádně, víno bych si dala. Merline, ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy nějaké měla."
„U Dory na svatbě," odvětil pohotově Draco.
„No jo vlastně! Úplně jsem na to zapomněla. Díky," přijala skleničku. „Na co si přiťuknem?"
„Na nový začátek?" vyzkoušel nejistě.
„Na nový začátek," pozvedla skleničku. „Posadíš se ke mně?"
„Jasně," zazubil se. Opatrně, se skleničkou v ruce, se usadil na široký parapet a natáhl se pro misku s ovocem, aby ji položil mezi ně. Selena si okamžitě uzmula borůvku.
„Dráčku? Můžu ti něco říct?"
„Jen povídej, princezno."
„Strašně jsem se těšila," zvedla k němu oči. „Ani jsem si neuvědomila, jak šíleně mi tyhle naše chvilky chybí."
„Nemohl jsem se dočkat, až tě konečně pozvu, plánoval jsem to takovou dobu..."
„Tak proto byl Blaise tak na nervy! To z tebe mu málem hráblo!"
„To není pravda," zabrblal Draco. „Můžu já za to, že je tak neodolný?"
Selena se tiše uchechtla. S vlkodlakem hluboce soucítila, blonďatý primus uměl být otravný až k neuvěření. Ale zrovna tahle otravnost jí po tom Dracově pískovitém období chyběla. I to, že mohla být otravná ona. Hovory o ničem a o všem trvající dlouho do noci.
„Nad čím přemýšlíš?" ozval se primus.
„Nad tím, co všechno mi chybí."
„A co třeba, mimo našich chvilek?"
„Tvůj připitomělý úsměv."
„Co? Já nemám připitomělý úsměv!"
„Ale máš," uculila se Selena.
„Ne, nemám."
„Ale jo, máš," šťouchla do něj prstem.
„Ne," ďobnul do ní zpátky.
„Jo!"
„Ne-e!" zkusil ji znovu šťouchnout, ale Zmijozelka s tím počítala. Šikovně ulovila jeho ruku a propletla si s ním prsty.
„Ale jo, máš," potutelně pronesla a palcem jemně přejela po Dracově ruce. „Právě teď."
Dracův šťastný, roztomile připitomělý úsměv se ještě rozšířil.
...
Severus dlouze, úlevně vydechl, když za sebou dovřel dveře. Těch náročných dnů se za poslední týdny nějak nakupilo, a on měl pro jednou pocit, že si ten odpočinek snad i zaslouží. Nevelký byt, v němž se konečně znovu ocitl, jej donutil se drobounce, téměř nepostřehnutelně pousmát. Kdyby mu dříve někdo řekl, že bude mít partnera, pravděpodobně by ho předávkoval nějakým ohavným lektvarem. A kde byl v tu chvíli? V Nikolajově bytě, kam se utekl schovat před profesorskými povinnostmi.
Háďátkům, která mu při všech jeho výletech tak šikovně kryla záda, byl vděčný až k neuvěření. Nejen, že mohl odcházet častěji a beze strachu, že se ve Zmijozelu něco semele, ale zároveň se nemusel obávat, že by něco vyčmuchaly Minerva s Poppy. Výhodnější dohodu snad nikdy neuzavřel. Vždyť i ty dva večery, které už stihli strávit ve čtyřech, byly tak dokonalé, že emoci, kterou při vzpomínce na ně cítil, ani neuměl definovat.
Poté, co našel laboratoř prázdnou, neomylně zamířil do pracovny. I po takové době mu to stále přišlo zvláštní. To, že mohl projít bytem a nahlédnout do každé z místností, aby druhého muže našel. Že si mohl bez jakéhokoli dotazování připravit kávu, dokonce do šálku, který si oblíbil. Fakt, že v koupelně visel jeho ručník. I to, jak příjemně, správně se u Nikolaje cítil.
Pamatoval si, že když ho k sobě Nikolaj přivedl poprvé, byl zaražen útulností jeho bytu. Nábytek byl z tmavého leštěného dřeva, který doplňovala příjemná kombinace tmavších teplých barev. Přesto nepůsobil ponuře, čemuž napomáhalo překvapivé množství pokojových rostlin a drobných dekorací, fotografií a blbůstek, které by Severuse ani nenapadlo skladovat, natož vystavovat.
Druhá věc, která ho překvapila, bylo skloubení mudlovského a kouzelnického světa. Nikolaj bydlel v prvním patře mudlovského domu, a tudíž v něm nebyl letaxový krb. Na první pohled vypadal byt naprosto normálně: Vchodové dveře vedly přímo do kuchyně, na jídelním stole se tedy často povalovaly klíče, šály či jiné věci. Nad kuchyňskou linkou, která byla vybavena všemi možnými mudlovskými přístroji, od rychlovarné konvice až po toustovač, bylo okno směřující do zahrady, jež náležela k domu.
Podlouhlý obývací pokoj byl z velké části prázdný. Dle Nikolajových slov stál původně v jedné části jídelní stůl, ale údajně byl moc líný pořád běhat s jídlem tam a zpátky, takže ho přesunul do kuchyně. V druhé polovině, jejíž jedna stěna byla k Severusovu nadšení lemována knihovnou, stála převelice pohodlná sedací souprava s dvěma křesly a další výdobytek mudlovské kultury – televize.
V nejdelší ze stěn byly troje dveře. Ty nalevo, u sedací soupravy, vedly do Nikolajovy ložnice. Prostřední ukrývaly koupelnu a za pravými dveřmi byla pracovna šéfredaktora Týdeníku lektvarů plná ústřižků, propisek, papírů, lejster, starých čísel i plánů pro další vydání. Severus nechápal, jak se v tom nepořádku může Nikolaj vyznat, ale podle všeho se jednalo o chaos se systémem, který jednoduše neviděl.
Laboratoř, skrytá za dveřmi vedle knihovny, však byla zcela jiným světem – dokonale srovnaným, označeným a seřazeným. Severus musel žasnout nad pečlivostí, s jakou Nikolaj skladoval veškeré přísady, lektvary a vybavení. Zejména v porovnání s jeho chaotickou pracovnou.
Právě do té Severus nahlédl a přesně dle svého očekávání v ní druhého muže našel sehnutého nad stolem. Opatrně překročil hromadu nějakých blíže neidentifikovatelných papírů a zamířil k němu. Najednou si zase nebyl jistý, co dělat, nebo zda to, co zamýšlí, je mezi partnery správně. Přesto zaváhal jen na vteřinku, než Nikolajovi položil ruce na ramena a jemně sjel po pažích.
„U Merlina, Severusi!" trhnul sebou. „Vůbec jsem tě neslyšel přicházet! Chodíš jako duch..."
„Omlouvám se. Příště schválně zakopnu o něco na zemi a zanadávám, dobře?"
„Děkuji, to bych ocenil," ucedil rádoby uraženě Nikolaj. Než stihl Severus začít panikařit, že neví, co má na tohle říct, Nikolaj dlouze vydechl a opřel si hlavu o jeho hrudník. „Tohle je šílené," pronesl tiše redaktor a propletl si s druhým mužem prsty. „Království za dobrého korektora."
„Co se stalo?"
„Lenna, naše korektorka, před dvěma týdny nastoupila na mateřskou a místo ní nám tam vedení poslalo jakési ucho. Je to nějaký synovec pratety z levého lokte nebo co... Prostě protekční. Což by samo o sobě nevadilo, kdyby nebyl tak nehorázně neschopný. Sám neudělá v podstatě nic, s každou blbostí pořád za někým běhá. Když jsem mu řekl, že si má sednout na prdel a dělat svou práci, do hodiny si mě volali na kobereček. Kromě toho pitomce, co si ho tam dosadil, naštěstí všichni stojí při mně, takže milý drahý Fowler odcházel s výstrahou. Od té doby si sice nestěžoval, ale pořád někoho zdržuje. Což je fakt skvělé, když nám Welche přetáhla Holtová. Navíc to vypadá, že nějak ulovila Křiklana, protože se ke mně dostala informace, že prý plánuje sérii článků o tobě."
„O mně?" vystřelilo Severusovo obočí prudce vzhůru.
„O tvém životě i práci, podle všeho, a s nějakými důvěrnými informacemi. Pokud by se ti chtělo jí nakapat do pití Blábolivý dryák, udělal bys nám jenom radost. Tímhle totiž přitáhne pozornost veřejnosti na Lektvaristovu rukověť, takže musíme fofrem získat něco exkluzivního, abychom si udrželi reputaci. Což navíc znamená překopat plán. A abych se vrátil k Fowlerovi – ten neschopný pitomec nechává v textu chyby. Takže tohle," trhnul hlavou směrem k haldě papírů na stole, „musím mít zítra ráno hotové, aby to stihli opravit a příští číslo nebylo s hromadou chyb. Omlouvám se, ale myslím, že dnešní večer budeme muset odpískat."
„Mohu ti s tím pomoci."
„To po tobě přece nemůžu chtít. Dost, že jsem to na tebe takhle hodil, sotva jsi přišel. Ještě jsem se nestihl ani zeptat, jak to jde v Bradavicích!"
„V Bradavicích se neděje nic nového," trhnul profesor rameny. „Děcka jsou otravná a neschopná, Selena s Dracem se na mě přihlouple uculují. Mimo jedné výměny názorů s Dracem ohledně jeho účasti na famfrpálových trénincích se od posledního jednání Řádu nestalo nic, co by stálo za řeč. A teď mi dej ty papíry, ať ti mohu pomoci."
„Myslel jsem, že sis sem přišel od opravování odpočinout."
„Přece tě nad tím nenechám sedět do rána, když mohu pomoci."
„Opravdu?" zaklonil Nikolaj hlavu a upřel na něj nejistý pohled.
„Vypadám snad, že si z tebe utahuji?" pozvedl Severus jedno obočí.
Nikolaj se zeširoka usmál: „Jsi prostě skvělý."
Ani tentokrát nestihl bradavický lektvarista začít panikařit, jelikož si ho druhý muž přitáhl k něžnému polibku.
„Sedneme si s tím do kuchyně, co říkáš?" nadhodil Nik. „Dostal jsem od zástupce edinburghské apatyky láhev whiskey za ochotu dát jim do jednoho vydání reklamu, co kdybychom ji otevřeli?"
„Ty při redakčních pracích piješ alkohol?"
„A ty při opravování písemek snad ne?"
„Touché," protáhl Severus obličej. „Je to sice něco jiného, protože opravovat ty výplody, které studenti vydávají za své eseje a písemné testy, je o psychické zdraví, ale... skleničce se nebráním."
„To jsem chtěl slyšet," usmál se Nikolaj. Poté, co popadl hromadu papírů a několik propisek, vyrazil do kuchyně. Severus ho následoval, přičemž Acciem sbíral vše, co po cestě vytrousil.
Papíry s propiskou ještě ani nestihl odložit na stůl, když se rozezněl telefon. Zatímco Nikolaj tiše zabručel a zamířil ho zvednout, Severus se nepatrně zamračil. Nevyznal se úplně dokonale v mudlovských zvycích, ale měl za to, že je poněkud pozdě na hovory. Na druhou stranu, ještě nebylo devět, a co on věděl?
„Mami, ahoj!" vyjekl najednou Nikolaj. „Co potřebuješ?"
Severus opatrně odložil papíry a propisku a tiše zamířil ke kuchyňské lince. Přestože mu nebylo příjemné naslouchat cizím hovorům, už se kvůli tomu s Nikolajem několikrát pohádali. Tvrdohlavý redaktor si stál za tím, že se přece nejedná o žádné důvěrné rozhovory, a tudíž není třeba, aby se zavíral v laboratoři. Bradavický lektvarista nechtěl, aby se večer zvrhl v nějakou výměnu názorů, takže se rozhodl najít onu láhev whiskey, než Nikolaj dotelefonuje.
Přestože se mermomocí snažil neposlouchat, zatímco rozléval zlatavou, mírně vychlazenou tekutinu do sklenic, neuniklo mu, o čem si Nikolaj se svou matkou povídá. Moc dobře věděl, že vztahy mezi druhým mužem a jeho rodiči jsou poněkud složitější, a tohle byl zjevně další z rozhovorů, které to dokazovaly. Do sklenic tedy zrovna nalil dvojitou dávku.
Nikolajova dobrá nálada, kterou překypoval, když mluvil s matkou, zmizela jako mávnutím hůlky, sotva zavěsil. Vysoký muž dlouze vydechl, svěsil ramena a unaveně si promnul obličej. Od Severuse mlčky převzal nabízenou sklenici a beze slova do sebe obrátil polovinu jejího obsahu.
„Máma chce, abych se ve středu zastavil," zašeptal a vjel si rukou do vlasů. „Proboha, už teď se mi nechce."
„Tak tam nechoď," pozvedl bradavický lektvarista jedno obočí.
„Musím. Je to moje máma! A navíc... Promiň, neměl bych si stěžovat. Sedneme na tu korekturu, ať to máme z krku?"
Severus podezřívavě přimhouřil oči: „Stalo se něco?"
„Ne, kdepak."
„Proč mi lžeš?"
„Já ti...! No tak fajn," svěsil Nikolaj hlavu. „Je mi hloupé si před tebou stěžovat na rodiče. Jsou to všechno jenom blbosti."
Severus si zhluboka povzdechl a promnul si kořen nosu. Tohle snad nemyslel vážně.
„Nejsou to blbosti, pokud tě to trápí," pronesl naprosto vážně. „Otevřeně přiznávám, že mi matka chybí. Naopak, kdybych otce už v životě neviděl, byl bych více než šťasten. Představa, že se nějak dozví o Seleně, mě navíc už nějakou dobu provází v nočních můrách. Tak to prostě je, smířil jsem se s tím už dávno. Ale má situace není důvod pro to, abys zlehčoval vlastní problém. Vidím, jak tě to trápí. A nelíbí se mi, že máš pocit, že o tom se mnou nemůžeš mluvit."
„Omlouvám se," hlesl Nikolaj. „Měl jsem prostě pocit, že si nemám na co stěžovat, když jsi na tom... hůř."
„Chceš, abych se obsáhle vyjadřoval k tomu, že je to hloupost a že se mi tenhle přístup nezamlouvá, nebo to mohu přeskočit a domyslíš si to sám?"
„Já si to domyslím," usmál se a přikročil k bradavickému profesorovi, aby ho mohl jednou rukou obejmout kolem zad a vtisknout mu něžný polibek.
„Takže, už mi povíš, co se stalo?" zašeptal Severus, který byl polibkem zároveň rozhozen i potěšen.
„Teď se nestalo v podstatě nic," zakroutil hlavou. „Jde o to, že ty návštěvy dopadnout vždycky stejně. ‚Už tě to přešlo? Kdy už si najdeš partnerku? Měl by ses oženit! A co děti? Už je nejvyšší čas!' Je to šílené," vydechl a mimoděk schoval obličej do černých vlasů. „Je to opravdu hrozné, sedět tam a poslouchat tohle, když vím, že si partnerku nikdy nenajdu. Že se těch svých vnoučat nedočkají. A co jsme spolu, je to ještě horší, nedokážeš si představit ten otřesný pocit. Musím s úsměvem přikyvovat, že to třeba někdy přejde, protože jinak bychom se zase pohádali... a přitom mám tebe."
V bytě nastalo ticho, v němž se Severus snažil mlčky vyjádřit veškerou svou podporu. Váhal déle, než mu bylo milé, ale nakonec se přece jen odhodlal. Volnou ruku lehce umístil na Nikolajova záda, jako to dělával právě on. Mírně pootočil hlavu, aby mu mohl vtisknout jemný, nejistý polibek na tvář. Bylo to tak správně, že ano?
„Jsem rád, že tě mám," zašeptal z ničeho nic Nikolaj. Vtom jakoby se mu vrátila dobrá nálada – zvedl hlavu ze Severusových vlasů a šibalsky se uculil: „Jsem rád, že jsi nitrozpytec."
„Musím uznat," protáhl, „že je pro jednou jsem za tuto schopnost vděčný i já."
„Severusi," hlesl Nikolaj s přehrávaným dojetím, „vždyť to je neskutečné! To je to nejkrásnější vyznání lásky, jaké jsem kdy slyšel!"
„Velice zábavné."
„Ale já to myslím vážně! Když se nad tím zamyslíš v souvislosti s tím, jak jsme se vlastně dostali k... Změňme téma, dobře?" nadhodil smířlivě Nikolaj. „Opravdu mi chceš pomoct s tou korekcí?"
„Přišlo ti, že si dělám legraci?" pozvedl Severus obočí a skleničku, aby se mohl napít. „Nikolaji, jsem profesor. Najdu chybu i tam, kde žádná není. Věř mi, že tohle si náležitě užiji. A co se týče exkluzivního obsahu... mohl bych se zeptat Seleny, zda má stále zájem publikovat, když to v létě nevyšlo. Případně, v nouzi nejvyšší, se mohu vyjádřit k tomu, co se objeví v Lektvaristově rukověti."
„Ty bys dobrovolně udělal další rozhovor?" vykulil Nikolaj oči.
Zmijozelský kolejní ředitel pouze trhl rameny. Nehodlal to komentovat, ale pokud tohle nebyla ta slavná láska, tak už nic.