„Neplecha ukončena," klepl Severus hůlkou na Pobertův plánek, pergamen poskládal a vrátil ho do Minervina stolu. Věděl, že by neměl sledovat každý Selenin krok, ale copak si mohl pomoci? Jiným způsobem na své dráčátko dohlížet nemohl, stále se mu vyhýbalo. To, co na plánku spatřil, mu však na klidu nepřidalo, právě naopak. Selena sice byla v bezpečí bradavického hradu, ale znepokojovalo ho, že v přítomnosti teček Ginevra Weasleyová a Lenka Láskorádová. A ne poprvé.
„Co jsi zjistil?" ozvala se Minerva sedící u velkého oválného stolu. Spolu s ostatními kolejními řediteli řešila provozní záležitosti. Jeho potřebu kontrolovat své dráče naštěstí chápali všichni.
„Nic nového," odvětil a usadil se. „Je v knihovně s Weasleyovou a Láskorádovou."
„Pořád se po hradu přemisťuje?" zeptala se ustaraně Pomona.
„Ano," zabručel. „Většinou používá alespoň letax, ale na Hlavní schodiště pořád odmítá vstoupit."
„Vždyť to přece ničemu nevadí," pronesla smířlivě Mrzimorka. „Po tom, co se stalo, se nedivím..."
„Hej, Snapee," ozvalo se ode dveří.
Severus zakoulel očima a preventivně nasupeně ucedil: „Co chceš, Blacku?"
„Shání se po tobě jeden prvák."
„Zmijozel?" ohlédl se kolejní ředitel přes rameno.
„Ne, Havraspár. Má takový velký brýle, jak kdyby je šlohnul Trelawneyový."
Lektvarista tiše zaúpěl. To děcko ho přivede do hrobu!
„Co se děje?" zeptala se zaujatě Minerva.
„Hawthorne se děje," zavrčel. „Ten spratek mi nedá pokoj. A přestaň se uculovat! Kdybys raději vymyslela, jak pomoci Nottovi!"
„Pracujeme na tom, Severusi, a ty to víš," zabodla do něj pohled. „Co kdybys mi ty řekl, jak je na tom Irene?"
„Velice rád bych, ale žádné informace nemám. Co tu ještě dělá ten čokl?"
„Vydýchává ti kyslík," odsekl Sirius. „Člověk se tady taky nikomu nezavděčí! Musí hlídat pravidla, která s takovou láskou porušoval, jeho vlastní výtvor padl do rukou zrovna tobě, Snapee, a ještě dostane pomalu vynadáno, že předal vzkaz. Tahle planeta fakt není pro střízlivý... Půjdu radši najít Tonksovou, kdyby zas zakopla a potřebovala polštář, ta to aspoň ocení."
Severus by živé ani mrtvé duši nepřiznal, že pro jednou s Blackem souhlasí. S tím, co se dělo kolem... V poslední době přišla vhod sklenka nějakého alkoholu až podezřele často. Tahle planeta opravdu nebyla pro střízlivé.
...
Draco nenápadně zaletěl očima k Seleně po své pravici. Nezaujatě si pohrávala s třásničkou barevného přehozu, zatímco si podpírala hlavu a snažila se neusnout, stejně jako zbytek třídy. Přítmí, přílišné teplo a nehorázné množství těžkých vůní, které byly pro učebnu Jasnovidectví typické, jim však jejich snahy neusnadňovaly. A Trelawneyová také ne. Už dobrých deset minut věštila bestiální smrt Zachariáši Smithovi, ale ani Mrzimor nevypadal, že by jí věnoval pozornost. Zmijozelský primus tedy využil usínající třídy a nenápadně, jen po očku, pokukoval po své princezně.
Nedokázal by vyjádřit, jak moc si přál ji obejmout. Znovu ji sevřít v náručí, schovat před světem, políbit. Smát se s ní, pošťuchovat se, probírat každou hloupost. Jednoduše být s ní, opravdu s ní. Ne jen existovat kolem, jako v tu chvíli. Sice seděla vedle něj, ale to bylo všechno. Mimo tichého kuňknutí na pozdrav na něj nepromluvila, vyhýbala se mu pohledem, dokonce se poodtáhla, když se usadili v učebně. I bez Evitery byl s jistotou schopný poznat, jak moc je jí jeho přítomnost nepříjemná.
Ostatní to pochopitelně poznali taky a samozřejmě, že to museli komentovat. Zabini byl naštěstí natolik agresivní, že to většinou komentovali zpovzdálí, a k němu se dostalo jenom pochechtávání. Živé ani mrtvé duši by nepřiznal, že se mu při tom pokaždé chtělo brečet. Kdyby tak mohl změnit, co udělal... Možná Selenu vytáhl z ohně, ale to nebyl on, byla to Smrt. A i kdyby, copak by to stačilo? Opustil ji ve chvíli, kdy ho potřebovala nejvíc.
Už začínal zase popotahovat, když jej z myšlenek vytrhla Trelawneyová. Pro jednou byl té ženské a jejím výmyslům vděčný. Upoutala pozornost ostatních, takže si mohl rukávem školního hábitu nenápadně osušit oči.
„Dnes," rozhodila Trelawneyová dramaticky rukama, „se budeme věnovat dalšímu druhu vznešeného umění jasnovidectví! Dnes, mí drazí, se budete učit, jak uzřít budoucnost díky čtení znamení, která nám předávají naši vznešení přátelé... potkani!"
„Co prosím?" ozval se nevěřícně Blaise.
„Ale já se potkanů bojím!" nešťastně zakňourala Greengrassová u vedlejšího stolu.
Draco cítil, jak bledne. Myši mu nějak výrazně nevadily, ve sklepení jich byly mraky, ale potkani? To bylo něco úplně jiného! Vždyť byli velcí, špinaví a ohavní!
A zrovna jeden takový velký ohavný potkan jim přistál na stole. Selena se div nepřevrátila na zem, jak se od stolu bleskově odsunula. Jenomže to zjevně nebylo všechno. Profesorka se jala vysvětlovat, že aby jim potkan odhalil tajemství budoucnosti, musí s ním navázat vztah, ukonejšit ho, získat si jeho důvěru. Sotva to dořekla, v obličeji mírně nazelenalá Selena, s očima upřenýma na potkana, tiše prohlásila: „Já se té věci nedotknu ani pod Imperiem."
„Já taky ne," zahučel Blaise. „Vždyť je to nechutný, co je tohle za..."
Konec vlkodlakovy věty zanikl v pronikavém zapištění. Potkan, který pochodoval po stole, se totiž rozhodl skočit Seleně do klína. Ta se s hysterickým vřískotem vrhla mezi Mrzimory, kterými se prodrala až na podlahu. Zatímco poskakovala na místě, rvala ze sebe školní hábit a třepala sebou, jako kdyby ze sebe chtěla setřást akromantuli, jekot spustila většina přítomných dívek, jelikož potkani začali zběsile pobíhat po celé učebně.
Draco si v tom zmatku málem nevšiml, že se Selena přemístila pryč, ale věnoval tomu pozornost sotva vteřinku – něco mu totiž přeběhlo po noze. Zmijozel okamžitě odhodil masku dokonalého aristokrata a stejně tak Parkinsonovou, která se mu připletla do cesty, a zběsile se začal drát k žebříku vedoucímu z učebny. To nechutné zvíře se ho dotklo!
...
V ředitelně bradavické školy se toho večera sešlo celé jádro Fénixova řádu. Přesněji téměř celé – Black se totiž ještě neuráčil ukázat. A přijít přesně zvládly i dvě nejnovější posily, které Severus sice neschvaloval, ale byl ostatními přehlasován. Zrzavá dvojčata tedy seděla naproti němu a zaujatě si o něčem šuškala, přičemž vůbec nedbala své matky, která příležitostně přerušila svůj hovor s Fluer, aby je napomenula.
„Neumíš chodit včas, Blacku?" zasyčel podrážděně Severus, když se opozdilec konečně uráčil ukázat se v ředitelně.
„Ty taky neumíš nic jiného než se do mě navážet, že?"
„Siriusi," vložila se do počínající hádky odměřeně Minerva, „čekáme na tebe téměř dvacet minut. Pokud tě záležitosti Fénixova řádu nezajímají, řekni nám to a přestaň svou lehkovážností způsobovat problémy. Kde jsi vůbec byl?"
Lektvarista s nezměrným zadostiučiněním pozoroval, jak Nebelvír stojící uprostřed ředitelny schlípl a provinile zamumlal: „Nebelvírský tým má trénink."
„A to je pro tebe důležitější než ukončení války?"
Sirius se nervózně ošil: „Ne, paní profesorko."
„Opravdu? Nevypadá to. A teď se laskavě usaď, abychom konečně mohli začít."
Severus si královsky užil provinilého Blacka, který spěšně zamířil k židli. S výrazem spráskaného psa se na ni sesunul a okamžitě začal předstírat, že v ředitelně vůbec není. Lektvarista se na moment znovu ocitl v první lavici učebny Přeměňování, kde se škodolibě pochechtával Blackovu neštěstí, zatímco ho rázná profesorka hubovala.
„Severusi, mohl bys?" vytrhl ho z myšlenek Minervin ostrý hlas.
„Jistě," odvětil a zadoufal, že si nevšimla, jak sebou škubnul. Důležitým pohledem sjel přítomné členy jádra Fénixova řádu, jehož hlavní štáb se přesunul do školy, a odměřeně začal svůj report: „Dnes odpoledne mi Queenie přinesla dopis od Irene. Poměrně jednoduše se jí povedlo spřátelit se s Griffithovou, a to naprosto příhodně na základě projevu náhodné magie nějakého chlapce. Díky tomu se Irene velice rychle podařilo získat si její důvěru a včera večer byla Griffithovou pozvána na setkání skupiny, která sice nebyla jmenována, avšak lze předpokládat, že se jedná o Třetí Salemisty."
„To bylo... opravdu rychlý," protáhla uznale Tonksová. „Kdy to má být?"
„Sedmého října v osm hodin."
„Takže... co teď?" nadhodil Lupin. „Počkáme, s čím ta Irene přijde? Nemyslím si, že by bylo rozumné se do toho plést, kdyby nás uviděli..."
„Mám tě proklít hned nebo až za chvíli?" zasyčel Severus. „Zapomněl jsi na matoucí a zastírací kouzla? Irene v žádném případě nepůjde bez někoho, kdo by jí zajistil bezpečí. Nevíme, co čekat, nemáme žádnou jistotu, že setkání bude probíhat dle stejného vzoru jako ta, kterých se účastní Sutton. A chceš snad Seleně oznamovat, že její tetu zavraždili jenom protože jsme jí odmítli krýt záda?!"
„Severusi, přestaň být tak katastrofický," zavrčela Minerva. „Žádná vražda se konat nebude, Irene pochopitelně samotnou jít nenecháme. Předpokládám, že se o to postaráš."
„Samozřejmě, že ano," zabručel. „Ještě, aby to dostal na starost třeba zablešený..."
Mistr lektvarů pod přísným pohledem ředitelky školy raději zaklapl pusu. Minerva naprosto očividně nebyla v dobrém rozpoložení, a nebyl zrovna nejlepší nápad dráždit zuřivou lvici.
„A co ten chlapec?" ozvala se najednou Fleur. „Ten malý? Oni ublíží, když viděli čarrovat!"
„Ano, zrovna jsem to chtěla zmínit!" přidala se Molly.
Minerva se zadívala na obě paní Weasleyové: „Co navrhujete?"
„My kontaktujeme a budeme hlídat," pronesla odhodlaně Fleur. „Když bude potžeba, schováme."
„Dobře," přikývla profesorka, „vy dvě si tedy vezmete na starost toho chlapce a jeho rodinu."
„Kontaktuji Irene, aby mi poskytla přesnější informace," prohlásil Severus. „O tom chlapci, místu konání a všem, co bude považovat za důležité. Nyní však potřebuji vědět, kolik budu mít k dispozici lidí. Soudě dle informací od Suttona se dá předpokládat, že i tato... odnož bude ozbrojená."
„Já jdu!" zamávala rukou Tonksová.
„Neslíbili jste náhodou na ten večer Filiusovi pomoc s prvním setkáním Soubojnického klubu?" nahnula Minerva hlavu na stranu.
Tonksová už se chystala něco vyhrknout, ale Poppy byla rychlejší: „Myslím, že by bylo vhodné, aby studenti neměli o této akci tušení. Tudíž bude nutné je zabavit, aby vše proběhlo v klidu. Doro, Remusi... můžeme se na vás spolehnout?"
„Noo," protáhla Mrzimorka, „není to úplně to, na co jsem zvyklá... ale alespoň budu moct proškolit pár usoplenců. A až budete příště potřebovat, kolego," šibalsky na Severuse mrkla, „jsem jenom vaše."
Lektvarista zakoulel očima. Ani za zlatý kotlík nehodlal přiznat, že mu ta měňavá katastrofa v létě opravdu pomohla. Kdyby nebyla těhotná, nějakým důmyslným způsobem by zařídil, aby se akce účastnila. Přestože měla nepochopitelný talent zakopnout o vlastní nohy, bystrozorka byla až překvapivě schopná.
„Já jsem domluvený s Grangerovými, slíbili, že mi vysvětlí, jak funguje toustovač," ozval se Arthur. „Ale pochopitelně to můžu přesunout."
„Kolik vůbec potřebujete lidí, profesore?" ozval se Bill.
„Alespoň čtyři."
„Tak se mnou počítejte, pomůžu rád."
„Tím pádem není co dalšího řešit, ne?" ozvala se Minerva. Severus se na moment zarazil. Trvalo mu dobrých pár vteřin, než mu došlo, kam směřuje.
„To nemyslíš vážně," propálil ji pohledem. „To si s sebou opravdu mám vzít van Gogha, jeho celé dvojče a toho zablešeného čokla, co neumí chodit včas? Ty ses zbláznila!"
„Jsem rád, že alespoň se mnou nemáte problém," zašklebil se Weasley číslo jedna.
„Předpokládám, že jako odeklínač k něčemu budete," ucedil Severus.
„Pokud si správně pamatuju," protáhl Sirius, „v létě sis na naši spolupráci nestěžoval."
„Zmlkni."
„My taky nejsme úplně zbyteční," uraženě se ozval George.
„Jo," houkl Fred, „máme hromadu věcí, které by se mohly hodit přímo Irene, než se tam dostaneme."
„Její větší bezpečí byste snad mohl ocenit," založil si zrzek ruce na hrudi.
„Tím pádem je to vyřešeno, co, Snapee?" škodolibě se uchechtl Tichošlápek.
„Salazare, ty to vidíš," zahučel polohlasně Severus a propálil všechny čtyři pohledem: „Jestli někdo z vás něco zkazí, mohu vám zaručit, že budete hlavní přísadou pro můj příští lektvar."
Fred na něj vrhl významný pohled: „A co když to náhodou..."
„Nechte si to na později, pánové," vložila se do toho Minerva. „Nemáme toho na práci zrovna málo, tudíž bych ocenila, kdybyste se pohádali až ve svém volném čase."
...
Severus zvedl hlavu od druháckých esejí, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře kabinetu, a zadíval se na jméno na dveřích. V duchu tiše zavyl. Vroucně doufal, že děvče, které stepovalo na chodbě, za ním zase nejde s nějakým vztahovým problémem.
„Dále," křikl a preventivně si promnul kořen nosu. Jenom z představy nadcházejícího rozhovoru začínala bolet hlava.
„Pane profesore?" objevila se ve dveřích blonďatá kudrnatá hlava. „Mohla bych s vámi mluvit?"
„Posaďte se, slečno Sullivanová. Co potřebujete?"
Rosie se nervózně ošila a uhnula pohledem: „Já jsem s vámi chtěla mluvit o tom, co jste nám říkal na začátku roku. Že jsou mezi Zmijozely možná tací, kteří jsou... no, nuceni sloužit Vy-víte-komu."
Lektvarista si tiše povzdechl. Přestože jistým způsobem doufal, že tento problém bude muset s někým řešit, nečekal, že se jako první ukáže zrovna Sullivanová.
„Řád vás ukryje," ujistil nervózní čtvrťačku. „Zajistíme vám bezpečný azyl, v němž budete moct strávit prázdniny."
„Když já nevím," zakuňkala. „Já nechci jít pryč od mámy s tátou."
„A jsou to oni, kdo vás...?"
„Mm-hmm," skočila mu do řeči. „Řekli mi, že pokud nechci mít moc velké problémy, budu pomáhat Parkinsonové. A prý ať si nemyslím, že se Znamení zla vyhnu, takovou ostudu oni totiž nedopustí. Já nechci pryč, mám je ráda ale... Já se bojím, pane profesore."
„Slečno Sullivanová," přiměl se použít klidný tón, „řekněte mi vše, co se stalo, a já vám slibuji, že najdeme řešení."
...
„Zmijozelské lvíčátko," zašeptala Selena své vlastní heslo k chrliči, jež skrýval schody vedoucí do ředitelny. Zatímco žmoulala lem svetru, pomalu stoupala do schodů. Nutně si potřebovala s někým promluvit, ale madam Pomfreyová na ošetřovně nebyla. Zamířila tedy právě k ředitelně, kde doufala zastihnout profesorku McGonagallovou.
Byla však sotva v polovině schodiště, když zaslechla křik, tlumený zavřenými dveřmi. Zmateně se zamračila, s jistotou totiž poznala Severusův hlas, přestože nedokázala pochytit, o co se jedná. Neslyšně se vyplížila o pár schodů výš, kde bylo lektvaristovi konečně rozumět: „...a já se mám uklidnit?!"
Kratinká pauza, která nastala, naznačovala, že se do hovoru vložil někdo další, pravděpodobně profesorka McGonagallová.
„Já to vím, krucinál!" zaslechla znovu Severuse. „Já vím, že je to těžké pro všechny, ale dokážete si vůbec představit, jak je to těžké pro mě?!"
Zatímco byl lektvarista pravděpodobně přerušen, Selena se zakousla do rtu a udělala ještě jeden nejistý krůček nahoru.
„Vám se to řekne! Vy dvě ji totiž, na rozdíl ode mě, můžete alespoň obejmout! Chápete vůbec, co to znamená?! Má dcera nesnese můj dotek! Jak se mám s něčím takovým asi smířit?!"
Selena si přitiskla ruku na ústa a mermomocí se snažila potlačit provinilé slzy, které se jí draly z očí. Nečekala, až se lektvarista zase rozkřičí. Otočila se na patě a tak tiše, jak jen zvládla, prchala pryč.
Jakmile vypadla zpoza chrliče, okamžitě stočila své kroky k Astronomické věži. Zatímco spěchala chodbami, ve večerní hodinu již většinou prázdnými, hlavou se jí stále dokola honily ty samé věci: Zklamala svého tátu. Tu nechuť k dotekům nepřekonala dost rychle na to, aby ji mohl mít rád. Určitě už ji nebude chtít a skončí... kde vlastně skončí?
Na Astronomické věži. Tam ji nakonec nohy opravdu donesly.
Bez rozmyslu se vrhla k zábradlí a začala na něj šplhat. Jen o chvilinku později už stála na nejvyšší tyči, přidržovala se masivního sloupu, aby ještě chvíli udržela rovnováhu, a hleděla daleko pod sebe na nádvoří.
Mírný větřík si lehce pohrával s krátkými vlásky, které se jí kudrnatily kolem ucha, a jemně ji hladil po tváři. Najednou zřetelně zaslechla smích. Na některé z chodeb muselo být otevřené okno. Hned na to její pozornost upoutal sotva patrný pohyb, postřehla ho jen periferně. Rychle otočila hlavu a najednou provázela onoho kalouse pohledem, dokud nezmizel z dohledu jejích černých očí.
‚Co to vlastně děláš?' projelo jí z ničeho nic hlavou.
Proč vlastně lezla na to zábradlí? Jenom protože to chtěla v létě skončit, automaticky zamířila na Astronomickou věž. Co to, ksakru, málem provedla za blbost?
Selena nepatrně zatřepala hlavou a přitiskla se blíž ke sloupu. Tohle přece nechtěla.
Ale táta... Pořád jí to nedalo. Co když ji opravdu už nebude mít rád? Co když už nikdy nesnese cizí dotek? Severus už ji nikdy nebude moct obejmout! Určitě mu bude mu líp bez ní, že?
Pevně zavřela oči a zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy. Po tváři jí stekla první zbloudilá slzička, když opatrně natáhla nohu před sebe. V tu chvíli, tak blízko vysvobození, zaváhala. Tohle přece nechtěla, tentokrát ne. Ne doopravdy.
Zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy. Nebude slabá, nebude nějaká chudinka. Má lidi, na které se může spolehnout. Přinejmenším madam Pomfreyovou a profesorku McGonagallovou. Vždycky je další cesta, tak to přece řekla Dracovi.
Místo kroku do prázdna roztáhla křídla.