Krycí jméno T.O.X.I.C

𝗣𝗮𝗿𝘁 𝗻𝗶𝗻𝗲𝘁𝗲𝗲𝗻: 𝗟𝗮𝗱𝗶𝗲𝘀 𝗡𝗶𝗴𝗵𝘁

,,Marshalle, já myslím, že bychom se už mohli vrátit," zakňourala jsem před budovou, zatímco mi kolega věnoval dlouhý pohled.

,,Já myslím, že byste ten pocit měla zkusit překonat," potměšile se usmál a poslal do skupiny mapu s jedním vyznačeným bodem, který označoval náš cíl.

Ta jedna z věcí, která mě však stále pohoršovala, byla ta, že na mně neustále visel ten zatraceně těžký batoh a dle Marshallova výrazu se rozhodně nechystal mi ulehčit. Následovalo skupinové zorientování a následná cesta do onoho smrtelně prudkého kopce. Naštvaně jsem mručela již od prvního kroku, to však můj kolega úspěšně ignoroval a rekruti v chumlu přede mnou také nebyli při cestě do kopce zrovna dobře naladěni. Snažila jsem se překonat samu sebe, abych alespoň ukázala, že kliky jsou jedna z mála věcí, která mi opravdu nejde. Nakonec jsem však propadla vlastnímu pokušení.

,,Já rezignuju. Už to dál nevydržím," opřela jsem se o strom, co mi byl nejblíže s mokrým čelem.

,,A z jaké pozice?" věnoval mi Marshall pohled, když se s celou skupinou zastavil, aby se jim naskytl pohled na můj umírající obličej.

,,Z pozice člověka, jehož schopnost chodit již neexistuje a jeho plíce asi každou chvíli explodují."

,,Ušli jsme sotva sedm set metrů," podíval se na mě muž zaraženě.

,,Musíte se postarat o zraněného, to je zákon smečky," párkrát jsem kývla hlavou, abych Marshallovi naznačila, aby na svém místě nestál jako kůl v plotě a pomohl mi.

,,Jenže pravidlo skupiny je dokončit úkol, ať se děje cokoliv," odvětil kolega, otočil se a pokračoval v chůzi, ,,vrátím se pro vás až půjdu zpět."

,,N-ne, počkejte," vyděšeně jsem všechny opět zarazila, ,,nesmíte zapomenout, že tu za mě máte zodpovědnost. Pokud se mi něco stane, tak je to váš problém, ne můj. Co když bych se rozhodla jít dolů a třeba spadla a zlomila si ruku nebo mě sežral medvěd. Nebo by mě uštkl had," nasála jsem rty, ,,musíte se o mě postarat."

,,Na to že už nemůžete vám pusa funguje nějak moc dobře," svěsil Marshall obočí.

,,Jsem nemohoucí člověk vyděšený k smrti, nemáte se čemu divit."

Moje reptání nakonec zvítězilo a já začala cítit ten sladký pocit vítězství a odplaty za moje rozcvičkové utrpení.

,,Nemohl byste při chůzi více pružit v kolenou, dost to drncá," pronesla jsem směrem ke svému společníkovy, kterému jsem seděla na zádech a držela se ho za ramena, zatímco on mi držel nohy.

,,A co takhle kdybych vás shodil. Tady byste se dokázala skutálet až dolů," odsekl.

,,Vidíte, že vy jste se ráno pořádně nerozcvičil, hm? Jinak byste byl čilý jako rybička a ani byste necítil, že na vás někdo sedí."

Cítila jsem že Marshall chce vznést poznámku, že mě na svých zádech cítí až moc, však nakonec nic neřekl. Celá cesta mi nakonec utekla vcelku rychle, na konci jsem dokonce začala lehce podřimovat, však vyrušil mě můj dopravní prostředek, když mě pustil a já spadla na studenou a mokrou zem. On následně všechny přeživší zasvětil svým vysvětlením jejich úkolu, zatímco já se hrabala ve vlhkém listí. Poté už jsem jen odevzdala batoh a alespoň s kapkou hrdosti jsem se konečně postavila a podívala se na oblohu.

,,Sledujete ptáky?" podíval se na mě Marshall zmateně.

,,Ne, čekám."

,,A na co?"

,,Na helikoptéru přeci," odpověděla jsem sebevědomě, tak jako posledně."

,,Tak to se asi nedočkáte," dostalo se mi po chvíli ticha odpovědi.