Krycí jméno T.O.X.I.C

𝗣𝗮𝗿𝘁 𝘁𝗵𝗶𝗿𝘁𝘆-𝗳𝗶𝘃𝗲: 𝗔𝗹𝗺𝗼𝘀𝘁 𝘀𝗵𝗼𝘁 𝗱𝗲𝗮𝗱

,,Vždy to byla pojistka, pro všechny informace. Pokud kus papíru nešíříte dál, informace na něm se nikam nedostanou a zůstanou tam kde jsou. Tak jako tady. Kdybyste se sem nedostali, vsadila bych se, že byste jen slepě bádali a přemýšleli jak dobře zakódovaný systém musíme mít, že se do něj nemůžete dostat. Natož ho najít."

,,No jo, je to vážně dobře vymyšlené. To se vám zapřít rozhodně nedá," nasála jsem rty.

,,Také si myslím," ušklíbla se Greta a následně se otočila na skupinu goril za ní, ,,odveďte je a už s nimi něco udělejte. Ať už je tu nevidím."

To už následně sama odešla a nás se zmocnil zbytek přítomných. Každého z nás popadlo pár přítomných a za našeho nesouhlasu ohledně velice pevných stisků na pažích, zápěstích i celého zbytku rukou. Při opětovné cestě chodbou, kdy Pablu vedli jako první, mě jako střed a Andrewa jakožto konec zajateckého konvoje jsem cítila jak mi blonďák neustále dýchá na záda. Po okamžiku už to bohužel nebyl pouze dech ale celá jeho váha co na mě dolehla a on po svém zakopnutí se vší precizností spadl přímo na mě a já po shledání se se zdejší podlahou zarazila do sebe sama i vlastní poprsí. Po jednom velkém vyfouknutí bolestného vzdechnu, kdy na mě můj kolega ležel se však rychle natáhl směrem k mojí hlavě, aby mi mohl alespoň v režimu inkognito předal svou zprávu, která mě alespoň přiměla doufat, že přeci jen máme naději na lepší zítřky.

,,Mám u sebe tu zbraň, co jsme získali od toho dozorce a je plně nabitá," zasyčel tiše s tónem hlasu, ze kterého se dalo velice dobře poznat, že se ani jemu na mých zádech neleží příliš pohodlně.

Následně ho jeden z našich doprovázejících hrubě zvedl a mi tak mohli pokračovat v naší cestě, která zakončila v té samé místnosti, odkud se nám podařilo s Andrewem utéct, když jsme šli hledat Pablu. Byli jsme přítomní mi tři jakožto ti kladní hrdinové a čtyři zdejší zaměstnanci z nichž si jeden na starost vzal zahlazení stop po naší existenci. Jak mě tak děvče a blonďáka nás postavili do řady vedle sebe. Tři gorily stály u dveří a již ze špatné zkušenosti hlídali abychom náhodou nezměnili plány a neodešli a čtvrtý člen stál před námi, nabil si vlastní zbraň a přiložil mi její hlaveň na čelo. Ještě před tím jsem si vyměnila letmý pohled a kývnutí s mým přítomným kolegou a Pabla mi s býlím obličejem tiskla ruku.

,,Pablo, zavři oči," sklopila jsem zrak.

,,A-ale..." pípla

,,Zavři oči a neotvírej je dokud ti neřeknu," zopakovala jsem s těžkým polknutím a ona opět zvýšila stisk na mé dlani, ,,všechno bude v pořádku. Slibuju."

To už můj protějšek přiložil prst na spoušť a já věděla pouze jediné - teď nebo nikdy. Při svém strnulém postoji jsem se naposledy letmo podívala na svého kolegu a po lehkém kývnutí jsem sebou rychle škubla, tím vysmekla ruku z Pablina sevření a muži, co se mi zrovna chystal obohatit mozek o pár gramů oceli a střelného prachu, jsem podrazila nohy. To už zareagoval i můj spolu agent, který jedním pohybem ruky vytáhl ukrytou již zmíněnou zbraň a ještě než stihl zbytek hlídky zareagovat, byli to oni, kým dnes prošlo o pár patron víc než námi. Nezapomněli jsme však ani na mou oběť ležící na zemi, která to nakonec schytala z pistole, jejíž hlaveň měla být to poslední co jsem měla v životě cítit na vlastním čele.

,,To bylo těsně," vydechla jsem s úlevou v hlase zatím co jsem se otočila na Pablu jak ztuhle stojí s prsty v uších.

Zprvu jsem jí pomalu položila ruku na rameno. I tak sebou lehce s šokem cukla, ale když otevřela oči, skočila mi okolo pasu.

,,Neboj, už je to v pořádku," pohladila jsem jí po vlasech, ,,prozatím," zamumlala jsem při pohledu na Andrewa, ,,odvedli nás to té samé místnosti jako předtím. Nemáš tušení, kde je východ?"