Světlo ve stínu [Diabolik Lovers]

47. Vychytralost hnědovlasého ďábla

  Seděla na prostorném gauči, na který by se vešli klidně i čtyři lidé, a dívala se do mobilu, v kterém měla nespočet zmeškaných hovorů z kavárny a od Hany, jenž jí naháněla kvůli Hanami festivalů, na který měla jít i Yui s bratry. ,,Hikari, zvládneš to tady dva dny beze mě?'' zeptal se opatrně Ryu a v ruce držel telefon, ze kterého se ozývaly zvuky. ,,J-jo, v pohodě,'' kývla hlavou zmateně modrovláska a nejistě sledovala svého otce, který se na ní mile usmál a opět si přiložil telefon k uchu, aby mohl někomu na druhé straně oznámit, že přijede, co nejdříve. Nikdy se jí na takové věci neptal, proto to pro dívku byl šok neskutečné úrovně. Lhala by, kdyby řekla, že jí nezajímalo, kam její otec jede a proč tam jede, ale to nebyla její věc. I přesto, že se její otec začal chovat normálně, tak dívka se k němu stále chovala odtažitě a nejistě, jako kdyby se nic nezměnilo - za což jí samozřejmě nikdo vinit nemohl. ,,Mělo by to trvat jen dva dny, ale je dost možné, že se to protáhne i na čtyři, takže na sebe dávej pozor. Peníze jsem ti nechal u mě v ložnici na stole,'' vysvětlil jednoduše, když se po chvíli vrátil za dívkou i s velkou cestovní taškou, v níž nemohlo být jen oblečení, protože by se do ní vešli klidně i tři malé děti. ,,Zkus, co nejméně vycházet z domu, dobře?'' S těmito slovy dal Hikari něžnou pusu na čelo a bez počkání na odpověď odešel z domu, jako kdyby se nechumelilo. ,,Co-Jak-Proč?'' zašeptala zmateně a přiložila si dlaň na čelo - za prvé kvůli tomu, aby zjistila, že nemá teplotu a za druhé kvůli tomu, že nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo. Chvíli zvažovala možnost, že jeho pravého otce unesli mimozemšťani a nahradilo ho, jen aby si dívku otestovali - což bylo dost pravděpodobné, ale čím více nad tím uvažovala, tím více jí to přišlo absurdní, ale i přesto nemohla náhlou změnu chování Ryua objasnit logickým myšlením. ,,Děsivé,'' zašeptala a přitáhla si nohy blíže k hrudníku. Sama nevěděla, kdy se stalo, že si tento zlozvyk osvojila pokaždé, když nemohla na něco přijít. Možná to bylo už v dětství, nebo snad nedávno? Musela si povzdychnout. ,,Měla bych zavolat do kavárny a omluvit se,''

...

  Z nějakého důvodu jí den utekl jako voda a ona teď jen ležela na chladné zemi, mezitím, co očima zkoumala bílý strop bez jediné chybičky. Nevěděla, zda jí ten pohled uklidňuje, nebo rozčiluje, ale rozhodně jí to dokázalo zabavit na dost dlouho, aby nemusela přemýšlet nad festivalem a otravnou Hanou, která jí spamovala zprávami, na které Hikari neměla náladu odpovídat. Nechtělo se jí tam. A to nejen z důvodu, že by se nejspíš setkala s otravnými bratry, ale i z důvodu, že na ty festivaly chodívala s rodinou a hlavně matkou, která milovala sakury. Hikari na tom byla stejně. Milovala rozkvetlé třesně a dny, kdy tam chodívala s mámou byly krásné, ale už jen z důvodu, že to byli všechno hezké vzpomínky nechtěla nikam jít. Chtěla nechat minulost minulostí a nevracet se k ní - i když to bylo velmi obtížné. Ale zase představa toho, že by viděla Yui a Hanu byla vcelku uspokojivá, možná až moc. ,,Bože,'' zakňučela otráveně, když uslyšela pípání mobilu a to bylo jasné znamení toho, že jí někdo volá. Unaveně se zvedla ze země a přešla k psacímu stolku, jen aby mohla hovor zvednout. ,,Hana-chan, ty si nedáš pokoj,'' zakroutila podrážděně hlavou modrovláska, uchopila mobil a hovor zvedla.

,,Hikari-chan, proč mi neodpovídáš!''

  První věc, kterou dívka slyšela a ihned si musela dát mobil dál od ucha, aby neohluchla, protože Hana rozhodně svou výškou hlasu nešetřila. ,,Hana-chan, nedala jsem ti mé číslo, aby jsi mě otravovala kvůli obyčejnému festivalu, který se koná každý rok,'' povzdechla si modrovláska do mobilu a čekala na reakci Hany, která jí rozhodně nepřekvapila. ,,Hikari-chan, co to říkáš! Tohle není obyčejný festival! Je to Ha-na-mi festival, kdy se přátele sejdou pod sakurami a oslavují pomíjivost života!'' zaječela do telefonu hnědovláska zoufale, protože už nevěděla, jak má dívku přesvědčit, aby se tam ukázala. ,,A ty jsi moje kamarádka a to platí i o Yui-san, i když se spolu moc nebavíme... Přeci by jsi mě tam nenechala samotnou, ne? Co když mě někdo bude chtít znásilnit?!'' Hikari překvapeně zamrkala nad tím, jak jí Hana psychicky vydírá, aniž by si to modrovláska uvědomila. ,,Znásilnit?! O čem to proboha mluvíš?!'' vyjekla vyděšeně Hikari, což byla jasná odezva pro Hanu, že jí dívka skočila, jak se říká, na špek. ,,Hikari-chan, prosím. Moc to pro mě znamená,'' zaškemrala sladce a čekala, co z modrovlásky vypadne. Ta ale mlčela a mlčela, jako kdyby jí někdo vyřízl jazyk. Neměla tušení, co má dělat. ,,Kéž by někdo rozhodl za mě,'' pomyslela si beznadějně a přemýšlela, jak z této situace má šikovně vybruslit...

Jenže hnědovlasý ďábel se nenechal odmítnout...

  Doufám, že vás neotravuji s neustálím přidáváním dílu, v kterých se momentálně neukázal nikdo, krom Koua, Shina a Carli, z upířích bratrů xd 

Co si budeme, je mi jasné, že se nemůžete dočkat, až Hikari někdo pokouše a skoro znásilní, ale na to si budete muset ještě pár dílu počkat :D 

Nicméně... 

Doufám, že jste si kapitolu užili a těšíte se na další stejně jako já, protože jsem se do psaní opět nějak dostala a baví mě sledovat, že vás příběh stále neomrzel a čtete ho i nadále.

Moc vám děkuji <3 

Vaše CBC