Světlo ve stínu [Diabolik Lovers]

50. Klid před bouří

    ,,Hana-chan, tobě je zima?'' zeptala se zaujatě Yui, když viděla, jak se hnědovláska klepe a snaží se nenápadně zahřát. Hana pozvedla hlavu, díky čemuž se setkala s rubínovými drahokamy modrovlásky, a jahodovými hvězdami, které zase vlastnila Yui. Její líce zrudly. Nikdy se necítila tak trapně, jako teď. Chtěla vypadat, co nejlépe a teď akorát Hikari přidělává starosti. ,,Ne,'' zamumlala a očima sklouzla ke svým botám, aby dívky neprokoukly její lež. Subaru se škodolibě uchechtl, ale jinak jen dál mlčel, zkřížil ruce na hrudi a čekal, co bude dál. Jeho nálada byla na bodu mrazu. Nesnášel, když ho někdo nutil do něčeho, co sám nechtěl a celá tahle akce byla jedno velké NE. ,,Jsem v pohodě, vážně!'' ujistila Hana dívky, kterým došlo, že hnědovláska v pořádku opravdu není a jen nechce ostatním přidělávat problémy. Hikari si povzdychla, ale ihned na to vytvořila na svých brusinkových rtech neodolatelný úsměv. ,,Hana-chan, je v pořádku přiznat, že ti něco je, dobře? I když to je jen maličkost!'' Modrovláska si pohotově začala sundávat svetr, díky čemuž Hana zpanikařila a odvrátila svůj rudý obličej, jako kdyby před ní Hikari stála nahá. ,,Na, vezmi si to,'' podala dívce svůj svetr a tím ji donutila znovu pohlédnout do tváře anděla. Pomalinku a váhavě si vzala svetr a pak svoje oči přesměrovala na dívčiny ramena, kde se nacházely ošklivé jizvičky od kousanců. Do Hany v tu chvíli jako by uhodil blesk čirého vzteku a podívala se nenávistně na upíry, kteří jí její pohled oplatili a dokonce jí věnovali i škodolibý úsměv, kromě Reijiho, který byl spíše znechucený. Hikari rychle hnědovlásce dala svetr a jemným hlasem oznámila, že půjde pro nějaké teplé pití, aniž by jí vůbec zajímalo, jak se na ní Yui ustaraně dívá s očima v nichž hrál jen smutek a lítost. 

  Zbytek večera utíkal tak rychle, jako gepard po teplé savaně. I přesto, že se upíři nebavili, dívky rozhodně ano. Hikari byla živější než kdy dřív, jako kdyby to byl snad někdo jiný a možná to byl důvod, proč z ní bratři nemohli spustit oči. ,,Magore hejbni prdelí, jsi jako malý dítě!'' křik Ayata se dostal k uším skupiny, která se ihned podívala směrem, odkud se řítil Ayato s Laitem, kteří táhli protestujícího Kanata za ruce a tím na sebe upoutávali tolik pozornosti kolik bylo potřeba, aby se Reiji rozhodl ukončit tuhle sešlost. ,,Vypadá to, že zavolám řidiči, aby pro nás přijel. Za chvíli stejně bude svítat,'' zabrblal nepříjemně Reiji, vytáhl z kapsy telefon a za chvíli s někým mluvil. ,,Cože? Kolik je hodin?'' vyjekla vyděšeně Hana, když z kabelky vytahovala mobil, aby se mohla ujistit, že Reiji lže. ,,Pět hodin a jedenáct minut... Ksakru, za hodinu musím být doma-'' zavrčela nešťastně hnědovláska, rychle si zkontrolovala věci a s rychlím zamáváním se rozloučila s dívkami. ,,Hikari-chan, Hana-chan ti zapomněla vrátit svetr...'' řekla Yui a podívala se nešťastně na modrovlásku, která se na ní mile usmála. ,,To nevadí. Hana-chan to má stejně dál domů, než já.'' zamumlala Hikari s úsměvem na tváři a objala Yui. ,,Už taky půjdu domů, takže se opatruj a hlavně dbej na své zdraví, dobře?'' Yui pohotově kývla. ,,To platí i o tobě, měj se hezky Hi-chan!'' 

  Studený vítr omýval křehké stvoření, jako byla Hikari a tím zároveň mrazil její odhalenou kůži. Bylo jí chladno, ale ještě větší nepohodlí jí způsoboval pocit, jako kdyby jí někdo sledoval, avšak ať se dívala všude kolem sebe, nikdo nikde. ,,Možná jsem už paranoidní,'' pomyslela si a rukama se objala, aby se cítila bezpečněji, ale pocit strachu akorát narůstal. ,,Slečno, něco vám spadlo!'' mužský hlas nahnal dívce takový strach, že se nedokázala ani nadechnout. ,,Slečno?'' Jediné na co myslela byl útěk, avšak její tělo se nechtělo hnout, jako kdyby se proměnilo v kámen. Proč se takhle cítí, když jí nic nehrozí? Proč cítí takovou úzkost a strach právě teď? Denně se stýká s upíry, kteří jí mohou zabít lusknutím prstu, ale ona se bojí obyčejného muže, který je nejspíš neškodný, jako moucha. ,,Děje se něco, slečno?'' Díky dlouhému tichu muž na nic nečekal, sebral klíče ze země a rychlím krokem přiběhl k dívce, aby jí mohl předmět předat. ,,N-ne, moc děkuju... Vůbec jsem si nevšimla, že mi něco spadlo...'' zašeptala tiše, vzala si klíče a postupně odháněla strach ze svého těla, jako kdyby to byla nějaká nemoc. ,,Ještě jednou moc děk-'' pomalu své oči zvedla, aby mohla spatřit obličej zachránce, díky kterému se teď dostane domů, avšak ihned jak spatřila jeho obličej znovu ztuhla. ,,Huh? Neznáme se odněkud?'' vydal ze sebe hned, jakmile spatřil dívčiny rudé oči. ,,Proč je svět tak malý?'' pomyslela si zkroušeně a zároveň překvapeně. Baku Sadaya, starší bratr Ichira, kterého dívka dlouhou dobu neviděla a ani ho netoužila znovu vidět, stejně jako jeho bratra, který se teď nacházel před ní. Musela se nenápadně usmát. Byla vystrašená kvůli tomuhle ňoumovi, který si svou zelenou hlavu přebarvil na zrzatou? ,,Nemyslím si, tohle je poprvé, co vás vidím,'' řekla klidně modrovláska. Nesnášela, když musela někomu lhát, ale bylo to takhle lepší. ,,Počkej! Nejsi ty Hikari? Myslím, že jsi v druhém ročníku... Představila tě tvoje kamarádka, pamatuješ?'' vychrlil rychle Baku a chytil dívku za její odhalená ramena, aby mu náhodou nikam neutekla. ,,Jo, teď si už nejspíš vzpomínám...'' zamumlala znuděně a tiše si přála, aby j tenhle člověk dal pokoj. Ne, ona se doslova modlila ke všem bohům, které znala. ,,Máš teď čas? Nechceš jít se mnou na skleničku? Mohli by jsme se lépe poznat a tak dále, pokud teda nemáš přítele,'' zasmál se bezstarostně, ale jeho oči prozrazovaly jakousi zákeřnost. Teď dívka chápala, proč z něho měla takový strach. Byl děsivý. I přes všechny jemná slova byl hrubý a tak silný, že se dívka díky jeho rukám na ramenou nemohla ani pohnout. ,,Jaký podnik máš nejraději? Teda pokud by jsi raději nešla do hotelu...'' zašeptal těsně u jejího levého ucha, jako nějaký jedovatý had. ,,Mám nějaké oblíbené, které by se ti určitě lí-'' nečekaná rána a bolestný výkřik rudovláska donutila Hikari zavřít oči. ,,Mohl by jsi přestat obtěžovat mojí přítelkyni? Je to otravný...'' Silné, avšak studené, ruce se zezadu ovinuly kolem ramen Hikari. Známý hlas a pocit bezpečí donutil dívku znovu otevřít oči a svůj pohled přesměrovat na blonďatého rytíře, který vypadal, jako kdyby každou chvíli měl usnout a i přesto... I přesto se na Bakua tvářil tak děsivě, že zrzek bez jediné věty utekl s rukou na nose, odkud mu nejspíš tekla krev. ,,Jsi v... pořád..ku?'' zeptal se koktavě Shu, když spatřil jak Hikari dívá do jeho nebeských očí a slzy jí ztékají po tvářích. ,,J-jo, proč bych nebyla...?'' řekla zvesela, ale na jejím hlase bylo slyšet, jak se snaží zadržet vzlyky. Její tělo se třáslo a slzy nechtěly přestat téct. ,,Aspoň nelži. Ostatním říkáš, že mají vždy říct i tu nejmenší maličkost a sama nejsi schopná říct, co ti je... Je to vyčerpávající a otravný.'' I přesto, že Shu řekl ty tři věty otráveně a jako kdyby měl umřít, si ze sebe svlékl žlutý svetr s knoflíky a dal ho dívce na ramena. ,,Děkuju,'' řekla z ničeho nic Hikari, aniž by uhnula pohledem. ,,Za co?'' zamumlal zkroušeně, mezitím co čekal, než si dívka žlutý svetr oblékne, aby mohl zapnout aspoň dva knoflíky. ,,Prostě děkuju... Nepotřebuješ vědět za co.'' Shu se na dívku nechápavě díval, mezitím co se ona na něj usmívala od ucha k uchu, jako malé dítě. ,,Jsi otravná-'' povzdychl si, když dívce zapnul dva knoflíky a narovnal se. ,,Hlučná, naivní, patetická a jednoduchá, to už jsi mi říkal,'' přerušila ho Hikari, díky čemuž se Shu musel ušklíbnout. ,,Hele!'' vykřikla z ničeho nic a zaujatě se zasněným výrazem se dívala na malou jiskřičku, která letěla k nebi a pak se proměnila v nádherný ohnivý květ na tmavé obloze před tím, než se ukázaly první paprsky žhnoucího slunce. V tu chvíli si Hikari přála jednu jedinou věc, kterou ani nemohla říct nahlas kvůli tomu, jak byla žinantní, ale i přesto jí to udělalo takovou radost, že si opět přišla jako malé dítě... ,,Půjdeme?'' zeptala se z ničeho nic s úsměvem na rtech, zatímco ohňostroj ozářil její zadní stranu obličeje. Shu s nezájmem nazvedl ramena a pomalým krokem se rozešel směrem k domu Hikari, která se usmívala od ucha k uchu a tiše si v hlavě opakovala přání, u kterého věděla, že se nikdy nesplní.

,,Pane Bože, ať se tu zase příští rok setkáme a znovu si užijeme tolik zábavy, jako dnes...''

Zdravím vás v tento pochmurný den, kdy to venku vypadá, jako kdyby chcípl něčí potkan - můj to nebyl, věřte mi. 

Za prvé bych se chtěla omluvit za dlouhou, ale opravdu dlouhou neaktivitu... Za prvé to bylo kvůli různým problémům, za druhé kvůli mé lenosti a za třetí kvůli nulové náladě cokoliv dělat. Také bych se chtěla omluvit za chybičky, kterých si nejspíš všimnu až déle, díky tomu, že jsem vyšla ze cviku psát takové slohovky na počítači, jako teď. Ani nevíte, jak se teď proklínám... xd 

Jinak moc vám děkuji za to, že jste to vydrželi se mnou až sem. Je to k nevíře, ale tohle je už padesátá část! Neskutečně to letí a je to až děsivý xd

Nechci nic slibovat, ale další část bude snad dřív, než tahle... Aspoň v to doufám a věřím sama v sebe, že to dokážu a nebudu zase lenošit. <3 

Moc děkuji za vaší podporu

CBC <3