Světlo ve stínu [Diabolik Lovers]

15. Nemocné srdce

  Unaveně spadla do své postele. Bylo to, jak si myslela... Její otec byl někde pryč a ani neměl ponětí o tom, že jeho dcera málem umřela na vykrvácení. ,,Ne, že by ho to i tak zajímalo,'' zamumlala do polštáře. 

  ,,Chci, aby jsi tohle předala Reijimu Sakamaki. Nemusíš mu říkat od koho je, on to pochopí,'' řekl vážně Ruki a podal dívce obálku s jménem jednoho z bratrů. ,,To je všechno ,co od tebe žádám. Být to na mně, tak ti nepomůžu, ale Azusa trval na tom, že to dělal ze své vůle, takže po tobě nic víc nechci,'' dodal a povzdychl si. Hikari překvapeně zamrkala, vzala si obálku a usmála se. ,,Moc děkuju, Ruki-senpai.''

  Byl jen zázrak, že jí nechal jít, aniž by po ní chtěl něco mnohem hrošího, než jen to, aby mu udělala poštovního holuba. Byla Azusovi opravdu vděčná, ale fakt, že všichni jeho bratři věděli o tom, jak její tělo vypadá, byl opravu ponižující. Nechtěla, aby někdo další viděl ty rány, ale zase oceňovala to, že se v tom nehrabali. I přesto, že jí pomohli, tak to ale nebyla jejich věc, což si asi dost dobře uvědomovali. 

  Líně ze sebe začala sundávat košili, kterou si půjčila od Koua se slovy, že ji určitě vrátí, i když on na tom netrval, a sáhla po dlouhém zeleném tričku s dlouhými rukávy. Samozřejmě si vzala i kalhoty, protože nepotřebovala, aby si zašpinila sukni, kterou nechali Mukami vyčistit, stejně jako sako - s košilí to bohužel nedopadlo dobře. Opravdu jim dlužila... Ne jen, že ji zachránili, ale ještě se o ní starali, půjčili ji pokoj, dali ji najíst a nechali ji, aby se volně pohybovala po sídle dle své libosti. Nechápala, jak někdo může být tak benevolentní vůči cizímu člověku, kterého potkávali minimálně a slov padlo snad ještě méně.

  V uších měla sluchátka, aby se lépe soustředila na učivo, které zameškala. Věděla, že až přijde do školy, tak se na ní sesunou všichni s otázkami typu: ,,Co se ti stalo? Kde jsi byla?'' Už teď se jí z toho dělalo špatně a to byla zatím doma. ,,Ksakru, nemůžu se soustředit...'' prohodila naštvaně, vyndala si sluchátka z uší a začala se houpat na dřevěné židli, která pod každým jejím pohybem nepříjemně zavrzala. ,,Zítřek bude náročný,''

...

  Bylo to divné. Ano, pár lidí za ní přišlo a vyptávalo se, ale, že by to byly nějaké zástupy, které se strachem Hikari očekávala? Vůbec. Přišla za ní jen Yui a Reiji. Yui zjistit, jak se cítí a kam zmizela, když jí jasně řekla, ať tam počká a Reiji jen z formality, aby si o něm náhodou někdo nepomyslel něco špatného. ,,Oh, málem bych zapomněla... Tohle ti mám dát,'' řekla klidně a podala Reijimu bílou obálku s jeho jménem. ,,Třeba to je milostný dopis,'' pomyslela si, když si ji Reiji se zájmem prohlížel, ale jakmile otevřel obálku a udělal ten nejvíce znechucený výraz, který kdy Hikari viděla, tak o tom pochybovala. ,,Děkuju ti,'' zamumlal jednoduše a odešel. ,,Od koho to bylo?'' zeptala se zvědavě Yui, i když nejspíš měla tušení. ,,Od Rukiho-senpai.'' Yui si povzdychla - přesně jak si myslela. ,,A jak se cítíš?'' dodala po chvíli a zvědavě si dívku prohlížela, jako kdyby hledala nějakou prasklinku, která se může rozšířit. ,,Teď už zase živě, ale před tím jsem byla ráda, když jsem vůbec dokázala otevřít oči,'' zasmála se zvesela na Yui, která si povzdychla. ,,To není moc vtipné, víš, Hikari-chan... Kdyby tě Kanato nepustil, tak by jsi byla už dávno mrtvá.'' I po těchto slovech se Hikari usmívala. ,,Hfm, já vím. A děkuju ti za to, že jsi se mi snažila pomoct,'' zakývala vesele hlavou. Yui se nadechovala, že jí něco řekne, ale místo jejích slov se ozval zvonek na hodinu. Yui si povzdychla, ale pak se mile usmála. ,,Dávej na sebe pozor, Hikari-chan,''

  Hodina biologie. Učitel nebyl zrovna učící typ, proto jim jen promítal zápisy a občas jim o tom něco řekl, ale to bylo vše. ,,Bože...'' zafuněla modrovláska, protože si byla plně vědoma, - stejně jako zbytek třídy - že tenhle učitel je stejně užitečný, jako sáňky v létě. Měla sto chutí otevřít okno a vyskočit z něho. Co by se stalo pak? Umřela by, nebo by se svým nemocným srdcem vzlétla k těm třpytivým hvězdám, které jsou odsouzené být navždy samy?

Zdravíčko!! Doufám, že se vám díl líbil >///<

Mimochodem... Rozhodla jsem se, že budu vydávat jeden, max dva, díly... :D Pokud vůbec :D XDD

Moc děkuji za vaší podporu a rozhodně za ní budu ráda i nadále !! <3

Vaše Crazy <3

* Je vcelku funny, že od dílu 25 nebo tak... Řekněme, že tyhle díly jsem musela kompletně předělávat až do 29 - a důvod byl jednoduchý. Byla jsem naštvaná a hlavně jsem si uvědomila, díky jednomu člověku, že na lidi se spolehnout prostě nemůžu a raději budu navždy sama, než mít někoho, kdo mě nebere ani jako člověka. Ať žije můj osobní život :<

* Takže ty díly totálně postrádaly empatii a hlavní hrdinka se změnila na bezcitnou svini, což by prostě nešlo a proto jsem je přepsala :D Ale psaní mě uvolňuje a uklidňuje. Sice mě ještě čeká dlouhá cesta stát se spisovatelkou, ale pokud budu moc dělat něco, co budu milovat a nikdo o tom nebude vědět, tak budu nejšťastnější člověk na planetě >///<