Světlo ve stínu [Diabolik Lovers]

46. Změna neznamená odpuštění

  Slabé sluneční paprsky se prodraly přes světlé záclony, které se jemně kroutily ve větru a tím v pokoji Hikari vytvářely záhadnou atmosféru, kterou by snad nikdo nedokázal popsat obyčejnými slovy. ,,Už to budou tři dny,'' zašeptal tiše Ryu, když stál mezi dveřmi a díval se na svou dceru, jak pokojně oddychuje. Její pleť pomalu nabírala znovu na barvě a rány se začaly hojit rychleji, než bylo normální. Možná to dělal fakt toho, že kousance Ryu desinfikoval a pečlivě obvázal obvazem, aby se do nich nedostala žádná infekce, která by dívce jen přitížila, ale hnědovlasý muž si byl jistý tím, že jeho péče o zranění na ní nemá žádný efekt. To samo tělo Hikari začalo zacelovat rány. Krev Zakladatelů, která jí proudila v žilách, se snažila zachránit svého nositele a právě tohle ho děsilo. ,,Ten den se blíží,'' povzdychl si sklíčeně a přešel k oknu, aby mohl roztáhnout závěsy a podívat se na slunečnou ulici, která byla kupodivu tichá a uklidňující. ,,Ale nemusíš se bát... Ochráním tě.'' S úsměvem se otočil na dívku, jenž byla zahalena v oblaku nevědomí. Nechtěl aby ta slova vůbec slyšela. Nepotřebovala je slyšet, ale i přesto je vyřkl nahlas s nadějí, že to dívku probudí a ona konečně otevře své rudé oči - avšak to se nestalo. Hikari dál ležela nehybně na měkké posteli, ruce položené na břiše, jako kdyby se nacházela ve skleněné rakvi a čekala, až se s ní její nejbližší naposledy rozloučí. 

...

  ,,Vidíš mě?'' ozval se dětský hlas a tím donutil pozvednout hlavu Hikari, která se mile usmála na malou holčičku s modrými vlasy, které jí vlály ve směru jemného větru. I přesto, že tohle místo nepoznávala, tak se tu cítila klidně. ,,Proč bych tě neměla vidět?'' zeptala se malé dívenky, která se musela pousmát a pomalými kroky přišla k modrovlásce. ,,Pokud mě vidíš, znamená to, že se probouzíš,'' vysvětlila dívka Hikari, která překvapeně zamrkala. ,,Probouzím?'' optala se zmateně a dál svůj pohled zaměřovala na holčičky oči, které byly z nějakého důvodu plné lásky a radosti. Byla jí svým způsobem povědomá, ale nemohla si vzpomenout, kde holčičku viděla. ,,Ano, respektive tvoje krev se začal probouzet,'' vysvětlila a sedla si naproti modrovlásce do bílých květin, které se nacházely všude okolo nich. ,,Věděla jsi to, nemám pravdu?'' ptala se dál, mezitím, co utrhla bílý květ karafiátu, který se proměnil v rudou pavoučí lilii. ,,Věděla, co?'' Hikari byla zmatená. Vůbec nevěděla, o čem ta malá dívenka mluví a nebo kde se nachází. ,,Že tvoje agrese není způsobena krví Zakladatelů, nýbrž tebou samotnou...'' zasmála se jemně a pustla rudý kvítek mezi čistě bílé, jen aby se mohla naklonit blíže k Hikari a chytnout jí svými dlaněmi za studené tváře. ,,Hikari, nemůžeš donekonečna svádět své prohřešky na svou matku, nebo na otce. Už jsi se takhle narodila. Narodila jsi se s nutkáním ubližovat lidem.'' Nechtěla tohle slyšet, nechtěla si tohle uvědomit. Ona přeci není zlý člověk! Ona přeci... Ona nemohla zabít člověka, jen protože měla nutkání někomu ublížit. ,,Nemusíš se vinit, nebo nenávidět. Už jsi se taková narodila...'' Holčička se přiblížila blíž k tváři Hikari, dokud se jejich špičky nosu nedotýkaly. Chtěla vidět její oči plné smutku. Chtěla cítit lidské teplo. ,,Stejně jako já.'' Při těchto slovech modrovlásce došlo, kdo malá holčička je. ,,Ne, ještě nenastal čas,'' zašeptala, odtáhla se od Hikari a s úsměvem se začala rozplývat ve větru, jako okvětní lístky bílých karafiátů. ,,Počk...'' Chtěla na holčičku zařvat, ale místo toho se její zrak začal mlžit a ona se každou sekundou cítila víc a víc malátně. ,,Ještě se uvidíme, Hikari-chan,'' zazněla poslední slova, která Hikari slyšela, než její tělo zabalilo nespočetné množství květin a ona se propadla do hlubokého spánku.

...

  Pomaličku otevřela oči, jen aby mohla spatřit bílý strop svého malého, avšak útulného, pokoje, v němž se nacházela. ,,Hikari!'' vykřikl nadšeně hnědovlasý muž, když uviděl, že jeho dcera již nespí a otevřela své velké, rudé oči plné zmatenosti. Nic si nepamatovala, ale i přesto cítila neskutečnou bolest u srdce, která nechtěla pominout. ,,Děkuji ti Bože, děkuji ti...'' šeptal šťastně Ryu a bez váhání objal svou dceru, která se chtěla posadit. Tento čin modrovlasou dívku tak moc zaskočil, že se nemohla ani pohnout. Její tělo se proměnilo v kámen, který někdo chce rozbít holýma rukama. ,,Jsem tak rád, že žiješ.'' Nevěřila svým uším. Kdo je tenhle člověk? Kdo je tenhle muž, který jí právě objímá? Tohle nemůže být ta stejná osoba, kterou zná. ,,Tati...?'' zeptala se zmateně do prázdna a čekala, zda na oslovení muž zareaguje. ,,Moc se ti omlouvám, Hikari. Hrozně mě to mrzí...'' Nemohla to dál držet. Byla šťastná. Doopravdy šťastná. ,,Tati,'' zakňučela a silné objetí otci vrátila i se slzami v očích. ,,Ani nevíš, jaký jsem měl strach, když jsi se nechtěla probudit. Mám tě opravdu moc rád, tak mi tohle už nikdy nedělej, prosím...'' Nemohla mu odpovědět. Nevěděla, jak mu má odpovědět. Přeci jen... Ona ho jen respektovala. Necítila k němu to, co on k ní. I přesto, že se díky nečekanému zranění své dcery změnil, ona mu nedokázala odpustit. Nemohla mu odpustit ty roky plné strachu, bolesti a smutku...

  Máme na světě novou kapitolku. Copak si o ní myslíte? 

Mimochodem... Už jsme překročili hranici 300 hvězdiček!!! Jste opravdu úžasní a nechápu, jak se mnou můžete mít takovou trpělivost!! Moc vás miluji!! 

Budu ráda za komentáře, hvězdičky a klidně i upozornění na chybičky <3 

Vaše milující CBC <3