Světlo ve stínu [Diabolik Lovers]

51. Tajemství, které musí vyřknout

  Silný vítr si pohrával s modrými pramínky promrzlé dívky, která s lehkým úsměvem na tváři kráčela za vysokým upírem, jenž se každou chvíli nenápadně otáčel na dívku a přemýšlel, na co právě myslí. Občas pro něho byla jako otevřená kniha, ale ve chvílích jako teď spíš připomínala uzamčenou truhlu plnou tajemství. ,,Děje se něco, Shu-senpai?'' Zeptala se jemně, ale oči měla zafixované na červánkách, které pluly na čisté obloze. ,,Stačí Shu,'' řekl přímě s lehce ospalým hlasem. ,,Ale to je nezdvořilý...'' Zamumlala v rozpacích a podrbala se na zadní straně krku, aby zahnala nepříjemný pocit uvnitř břicha, který nikdy předtím necítila. ,,To je mi jedno.'' Hikari si musela povzdychnout. ,,Super,'' řekla ironicky, ale dál se k tomu tématu nevracela, i když měla sto chutí blonďáka praštit po hlavě. ,,Jak může být někdo tak apatický...'' Pomyslela si v duchu, mezitím co se Shu uchechtl, což dívka samozřejmě zaznamenala, ale myslela si o jeho chovaní své. Avšak, i přes všechno co kdy řekl, nebo udělal, tak se jí vždy snažil pomoct - tedy... Svým vlastním způsobem, řekněme. ,,Mám něco na obličeji, že se na mě furt otáčíš?'' Zamumlala naoko naštvaně a nafoukla tváře, jako malé dítě, kterému rodiče právě něco nedovolili. ,,Jen nemůžu vystát ten tvůj přeslazený úsměv,'' zavrčel nevrle, díky čemuž se Hikari zamračila. ,,Haha, moc vtipný...'' 

  ,,Co to je?'' Zeptal se Shu, když se zastavil před dveřmi domu Hikari, která nechápavě vykoukla zpoza jeho ramen a zamračila se. Před vchodem do jejího útočiště se nacházela krásná kytice rudých růží s růžovou obálkou. Modrovláska pohotově přišla k nádherným květinám, vzala si obálku a otevřela jí. 

,,Pro tebe Neko-chan, snad mi promineš moje chování.''

  Dívka si vyčerpaně povzdychla, vzkaz okamžitě roztrhla a květiny bez váhání vyhodila. ,,Když se chceš omluvit, udělej to aspoň osobně,'' zafuněla podrážděně a litovala nebohých květů, které za pár dní budou chřadnout mezi odpadky. ,,To je od jednoho z těch Mukami spratků?'' Otázal se Shu a sledoval dívku, jak naštvaně odemyká dřevěné dveře. ,,Žárlíš snad?'' Uchechtla se pobaveně. Nemyslela svou otázku nijak vážně a nečekala, že by na ní Shu odpověděl, proto byla opravdu překvapená, když uslyšela jeho otrávený hlas. ,,A nemůžu snad?'' Hikari překvapeně zamrkala a pohotově se na blonďáka otočila, který se jí díval zpříma do očí. Ani si neuvědomila, že dveře otevřel silný závan studeného větru. ,,Shu-se... Teda... Shu...'' Musela se zhluboka nadechnout, aby do plic dostala nový přísun kyslíku a osvěžila svou mysl. ,,Dělala jsem si jen srandu.'' Řekla přímě, ale její líce rudly studem. ,,Měl by jsi se aspoň usmát, když vtipkuješ. Někdo by to mohl špatně pochopit,'' zakroutila hlavou, mezitím co se otáčela, aby vešla do domu, odkud sálalo teplo. ,,Nevtipkoval jsem. Myslím to vážně,'' zavrčel podrážděně a přistoupil k dívce, aby jí mohl chytnout za studené zápěstí. Hikari se silně kousla do rtu. ,,Nech toho, nebo-'' Shu dívku okamžitě přerušil svým mužným hlasem. ,,Nebo co?'' Zeptal se a tím dívku donutil, aby se na něho podívala rubínovýma očima. ,,Nebo k tobě budu cítit něco víc, než teď a akorát ti přidělám problémy.'' Povzdychla si. Svou druhou ruku přiložila na své zápěstí, které svíral blonďák a tím se mu snažila dát najevo, aby jí pustil a odešel, avšak v jeho očích nebyl jediný náznak toho, že tentokrát ustoupí. Vypadal, jako jiný 'člověk'. ,,Co když je to právě to, co teď chci?'' Zašeptal jemně a přiblížil se k dívčiným růžovým rtům, které ho už nějakou dobu lákaly a on teď mohl zjistit, zda chutnají stejně sladce, jako vypadají. ,,Shu... Nedělej to,'' zamumlala potichu, ale pravda byla taková, že ty slova byly jediné, na co se zmohla a tiše si přála, aby tohle nebyl jen sen. Uvnitř jejího břicha se rozptýlil divný, avšak hřejivý pocit, který rychle postupoval do celého jejího těla, jako elektrické výboje, jenž se jí snaží umučit a Shu to moc dobře věděl. Cítil, jak její krev každou vteřinou hoří víc a víc. Cítil, jak je oproti němu dívka slabá a čeká na to, až jí z jejího utrpení blonďáček vysvobodí, což ho pobavilo na tolik, že se musel pousmát. Lehce se otřel o její rty, díky čemuž dívka zavřela oči a uvolnila své tělo, čehož Shu využil a začal couvat do domu, který byl tichý a příjemně teplý. ,,Počkej... Mám ve dveřích klíče,'' zabrblala nervózně Hikari a otevřela pomalu své oči, aby se mohla setkat s těmi Shuovými. ,,Vypadají, jako nejhlubší kout oceánu.'' Pomyslela si a musela se v duchu pousmát. ,,Neuvěřitelný, jak umíš vše zkazit...'' zavrčel Shu a pustil Hikari, která pohotově vytáhla klíče ze zámku a zamkla za nimi vchodové dveře. ,,To není pravda,'' zamručela modrovláska a chtěla se otočit na upíra, který byl ale rychlejší a svým tělem přitiskl Hikari ke dveřím, aby měl lepší přístup k odhalené částí krku, kde se nenacházela žádná jizva, ale jen hladká a jemná dívčí kůže. Hikari po těle začala naskakovat husí kůže z jeho teplého dechu a nepomohlo tomu ani to, když jí jemně políbil na místo, kde se zakousl. Modrovláska sevřela ruce v pěst bolestí, čehož Shu využil a ruce jí přitiskl ke dveřím v úrovní její hlavy. Skoro to vypadalo, že se jí snaží rozptýlit od tupé bolesti jemnými pohyby jeho palce po vnější části dívčiny dlaně. Tedy do té doby, než se odtáhl. ,,Tvoje krev je... Jiná.'' Řekl zaujatě a jazykem setřel stékající pramínek karmínového potůčku, který by zašpinil dívčino tílko a jeho žlutý svetr. ,,Divná?'' zeptala se nechápavě Hikari, díky čemuž se Shu musel zlehka zasmát. ,,Ty špatně slyšíš? Říkal jsem, že je jiná, ne divná,'' zabrblal pobaveně a pustil jí ruce, aby jí mohl objat kolem těla a zabořit hlavu do jejích krátkých vlasů. Modrovlásky líce zčervenaly, jako zralé jablka. ,,Shu, nechci ti kazit zábavu, ale bolí mě nohy,'' zakňučela, když zjistila, že se o ní upír celou vahou opírá a vůbec mu to nevadí. Blonďák si znuděně odfrkl a pustil dívku ze silného objetí, jen aby se mohl přesunout na gauč, kde čekal na modrovlasého anděla, proto, když neslyšel žádný pohyb ze strany Hikari, tak se na dívku lehce podrážděně otočil, aby jí dal najevo, že má pohnout a připojit se k němu - což rozhodně nevěstilo nic dobrého, ale možná právě tuhle lehkomyslnost potřebovala. S hlubokým nádechem a pomalou chůzi se rozešla směrem k Shuovi, který očekával, že si dívka sedne na jeho klín. Avšak Hikari si bez žádného špatného úmyslu sedla vedle něho a tím Shua očividně ještě víc podráždila. ,,C-co je?'' zeptala se nechápavě a stydlivě. ,,Sedni si na můj klín,'' poručil blonďák nespouštějící z ní své modré oči. ,,Ale já jsem těžká...'' zamumlala tiše jako myška pohledem hledajíc nějaké bezpečné místo, které by jí zbavilo studu, který jí momentálně sužoval. ,,Pár kilo by jsi mohla shodit,'' odpověděl dívce znuděně, což Hikari urazilo natolik, že znovu naštvaně pohlédla do jeho krásné tváře. ,,To bylo hnusný, aby jsi věděl,'' zamračila se a tím rozesmála blonďáka, který čekal, až se dívka rozhodne udělat to, co jí bylo řečeno. ,,Hikari,'' řekl její jméno se vší vážností a bez náznaku vtipu. Modrovláska překvapeně zamrkala, protože tohle bylo snad poprvé v životě, kdy jí oslovil jménem. ,,Jsem upír, myslíš si, že tvoje směšná váha mi bude překážet? Nebudu se víckrát opakovat, takže si sedni na ten klín,'' v jeho hlase bylo slyšet, jak se jeho nálada mění - a ne zrovna dobrým směrem, proto Hikari poslušně udělala to, co jí Shu nakázal a rozkročmo si sedla na jeho klín, ruce položila na jeho široká ramena hledíc do jeho očí s divným pocitem. ,,Hodná holka,'' pousmál se a tím odlehčil celou situaci, teda aspoň pro něho, protože nebohá modrovláska se cítila ještě víc trapně než předtím a možná proto, aniž by si to uvědomila otevřela ústa a nechala své srdce promluvit za ní.

,,Shu... Mám tě ráda.''

Ehm, Ehm... ( dramatické odkašlání, které se proměnilo v kašel, který by mi mohl závidět kde jaký tuberák )

Zdravím vás u mé nové části této bohem zapomenuté knihy - nebo příběhu, záleží čemu dáváte přednost - a moc bych vám rovnou chtěla poděkovat za to, že jste tu někteří pořád se mnou a s důvěrou, že se jednou znovu objeví nová část čekali a čekali. Abych k vám byla upřímná, tak jsem usilovně přemýšlela, že tento příběh smažu kvůli osobním problémům, ale když jsem viděla kolik má tento příběh přečtení a hvězdiček, tak jsem se málem rozbrečela a rychle si celou situaci rozmyslela. Ačkoliv tato kniha začíná upadat do temného zákoutí Wattpadu, tak se pořád objevují noví lidé a svůj volný čas tráví tím, že čekali na nový díl, nebo si jí v klidu u šálku čaje četli - někteří dokonce víckrát než jednou. Neskutečně se mi díky vám rozbušilo srdíčko... Samozřejmě štěstím.

I když vím, že vy o moje sladké řečičky nestojíte, tak jsem neskutečně ráda, že jste tady furt se mnou...

Chtěla bych se ještě vrátit k těm problémům. Za prvé to teď nedávno byl rok, co můj milovaný strejda, kterého jsem považovala za mého druhého, a lepšího, tátu a nejlepšího kamaráda, který mě vždy dokázal jak naštvat, rozbrečet tak ale i rozesmát, nebo mě i mile překvapit - byl to opravdu úžasný člověk a neskutečně nám chybí, zemřel na covid-19, což pro nás byla hrozná rána, avšak ještě větší bylo to, že to bylo tak hrozně rychlé... A pro někoho jako jsem já, i když na to nevypadám a nejspíš by jste to do mě v reálném životě neřekli, to bylo fatální hlavně v okruhu mé psychiky, která rozhodně není úplně nejsilnější a já se opakovaně pokoušela o sebevraždu, což jsem si kvůli své rodině vždy rozmyslela. Jsem člověk, co nadevše miluje svou velkou familii, která mě fakt nehorázně občas štve a zkouší, co vše vydrží mé nervy. Pak tu byla velká túra po doktorech - psychiatři, psychologové, normální doktoři - která mi přinesla do života jen to, že mám z doktorů ještě větší fobii, než dřív, hlavně, když jsem odmítla léky a moje psychiatřička mě slovně vypakovala z její ordinace, že mě teda léčit nebude, když neberu to, co mi předepíše - ale to, že mi nějaké léky můžou přivodit ještě větší potíže, tentokrát v té fyzické sféře, protože mám slabou imunitu a v dětství jsem měla vážnou nemoc, jí už bylo jedno - což teda docela dost nasralo mojí mama. Prostě komedie hadr. A za druhé mi dost ublížila jedna osoba, která si myslí, že snědla všechnu moudrost světa a jaký je neskutečný manipulant - což není. Je to obyčejná, s prominutím, píča. Tady bych tohle téma ukončila, protože nechci být víc sprostá, i když je pravda, že kdybych dala na svou intuici a nevěřila jí, tak by se nic z toho nestalo. 

No, odbočme od tohoto tématu, u kterého jste nejspíš museli vypít několik hrníčku kávy a plechovek energeťáku. Abych nezapomněla... Mám v plánu vydat ještě jednu knihu o DL, o které mám prozatím veliké mínění, avšak zatím chci, aby to zůstalo tak nějak pod pokličkou, protože děj nemám úplně promyšlený a musím si v hlavě dost věcí srovnat, ale díky tomu, že teď doma hniju na antibiotikách se zánětem ucha, tak budu mít snad dost času. xd

Ještě jednou bych vám z celého svého srdce chtěla poděkovat za vaší trpělivost a za to, že jste tu se mnou <3

S láskou vaše CBC <3