Světlo ve stínu [Diabolik Lovers]

45. Slova plná lásky

  ,,Ryu, víš ona za to nemůže... Měl by jsi vinit Rinu, za to, co provedla a ne Hikari-chan,'' řekl klidně světlovlasý muž s jemným strništěm, ale pohled svému příteli nevěnoval. Dál se díval přes přední sklo černého auta, které patřilo církvi a držel volant, jako kdyby se chtěl rozjet pryč, i přesto, že byl dávno na určeném místě. Ryu se zhluboka nadechl. ,,Já to vím, Seiji-san. Vím to moc dobře,'' zamumlal zkroušeně a ještě víc se zády zaryl do opěradla od sedačky. Nemusel mu to říkat. Věděl, že jeho chování je bezvýznamné a nesmyslné, ale on byl bezbranný. Nemohl svou dceru ochraňovat jinak, než takhle. ,,Nevím, jak jí mám uchránit před světem, který jí ukázala její matka, Seiji-san. Být to na mně, tak už v Kamině dávno nežijeme a ona nebude muset zbytečně trpět, proto jsem sám na sebe naštvaný za to, že jsem byl takový idiot a přistoupil na podmínky Riny,'' zašeptal zničeně hnědovlasý muž a schoval svou zoufalou tvář do dlaní, jen aby se mohl zhluboka nadechnout a psychicky připravit na setkání se svou dcerou, kterou nechal samotnou skoro přes tři týdny. ,,Podmínkami myslíš to, že se nesmíte odstěhovat z tohohle města a že Hikari-chan musí studovat na akademii Ryoutei, jinak spadne do péče Riny?'' zeptal se pro jistotu Seiji a tentokrát se na Rya otočil, aby si byl jist, že se zeptal správně. Ryu si povzdechl, což pro světlovlasého lovce bylo jasnou odpovědí. ,,Soudíš mě, Seiji-san? Myslíš si, že jsem odpad?'' Seiji se zasmál. ,,Jak bych mohl? Já sám nejsem bez úhony. Poslal jsem svou jedinou dceru na pospas bolesti a neskutečnému traumatu, jen abych sám sebe uchránil před problémy,'' pousmál se, když se otočil směrem dopředu, aby skryl svůj pohled plný bolesti a nenávisti vůči sobě samému. ,,Yui-chan je hodná dívka. Určitě ti odpustí, když jí vysvětlíš, proč jsi to udělal,'' povzbudil ho Ryu, odpoutal si pás a vystoupil z černého auta. ,,Ale víš... I přesto, že máme tak úžasné děti, jsme hrozní otcové,'' zasmál se hnědovlásek a tím rozesmál i Seijiho, který jeho slova bez jediného zaváhání potvrdil. ,,To jsme,''

...

  Nemohl uvěřit svým očím, v kterých se začaly tvořit slzy, jenž se snažil potlačit - neúspěšně. Byl tohle snad zlý sen? Jedna z nočních můr, které se mu zdáli každý den? Ne. Tohle byla realita. Cítil tu tupou bolest u srdce, která ho ujišťovala, že tohle žádný zlý sen rozhodně není a on se opravdu nachází v pokoji své dcery, která bezvládně ležela na posteli. Vypadala jako porcelánová panenka - bledá, krásná a bez jediné kapky života. ,,Hikari...'' vydechl bolestivě a chytl se za místo, kde by se mělo nacházet jeho srdce. Opatrnými kroky se rozešel směrem ke své dceři. ,,Hikari, prosím, prober se,'' zakňučel, když si klekl k její posteli a pohledem zavadil o ošklivé kousance na jejím hubeném krku. Na tváři se mu vytvořila bolestná grimasa. ,,Moc se omlouvám. Je mi to hrozně líto.'' Při těchto slovech si stáhl dívku k sobě a silně si jí přitlačil na svou hruď, mezitím, co nechal slzy, ať mu vlhčí tvář. ,,Neměl jsem tě nechávat samotnou.'' Slané kapky slz dopadaly na dívčiny modré vlasy a chvilku po pramíncích klouzaly, než se rozpustily a nechaly po sobě jen mokré flíčky, jenž byly jediným důkazem toho, že tam někdy kapky slané vody vůbec byly. Ryu cítil lítost a vinu, jako nikdy před tím. On mohl za to, že takhle dívka dopadla... Kdyby neodešel, kdyby se o ní víc staral, určitě by teď byla v pořádku. Byla by bez jediného kousance těch odporných tvorů, kteří si mysleli, že jsou něco víc. ,,Prosím, Hikari... Otevři oči a řekni mi, že ti nic není,'' prosil spící dívku, která neprokazovala žádné známky života - možná, že kdyby Ryu neslyšel dívky srdce, které bilo nehorázně tiše a pomalu, myslel by si, že je již po smrti. ,,Omlouvám se za vše, co jsem udělal a slibuji, že tě ochráním... Protože tě miluji víc, než cokoliv na tomhle světě, tak prosím... Otevři oči!'' Tohle byla slova, která Hikari chtěla celý život slyšet. Jenže, když je teď Ryu vyslovil, ona vůbec nic neslyšela, natož věděla, že jí její otec drží v pevném objetí a modlí se k bohu, aby byla jeho dcera v pořádku. Neslyšela tyhle slova plné lásky... 

Chtěla bych vás přivítat u lehce emotivní části, kdy se zjistí, že Hikarin otec není zase takový hajzlík, jako by se na první pohled zdálo a doopravdy svou dceru nadevše miluje, i když se celou dobu přetvařoval, že to tak není a působil jí jen bolest, jak fyzickou tak psychickou.

Též bych se chtěla omluvit, že část je kratší, než normálně :> 

Snad mi to prominete <3 

Vaše CBC <3