Světlo ve stínu [Diabolik Lovers]

3. Láska je hřích

  Díval se na ní s opovržením, jako kdyby to nebyla jeho dcera, ale nějaká zrůda, která mu vyrvala srdce z hrudi. ,,Viděl to někdo?'' zeptal se s nezájmem, ale dívka jasně věděla, že pokud by zjistil, že ano, tak by ji nejspíš znovu zbil. ,,N-ne. Nikdo nic neviděl,'' vysoukala ze sebe a nespouštěla své rudé oči z tempury. Zatímco její otec si do úst soukal další sousto smažené ryby v těstíčku, které před chvílí jeho dcera dosmažila, se ona na jídlo dívala s nechutí. ,,Hmm,'' zamručel, spolkl sousto a položil hůlky na stůl vedle talíře. ,,Proč nejíš?'' otázal se jí s hraným zájmem. V Hikari to hrklo a uchopila mahagonové hůlky, kterými si následně vložila sousto do úst. ,,Co ve škole? Někdo nový?'' ptal se dál, což Hikari znervózňovalo, protože tohle bylo poprvé, co se až tak moc vyptával, aniž by k tomu měl pádný důvod. ,,Jo, šlo to. A ne, nikdo,'' zamumlala se sklopenou hlavou, když dožvýkala sousto tempury. Věděla, že se neptá na nového studenta, ale na nějakou její známost kvůli které by si na ní mohl vybít vztek. Jeho pravidla byla jasná - žádné vztahy mezi muži. ,,To je dobře,'' pokýval hlavou a dal se znovu do jídla, protože už neměl žádné další otázky. Tedy aspoň pro teď. Když se nad tím Hikari zamyslela, tak jeho agrese, problémy s alkoholem, paranoia a žárlivost nastoupila na scénu, až když její matka odešla. Byla to opravdu chytrá, krásná a milá žena, ale s menší chybou... Neuměla milovat. Jejím jediným potěšením bylo dělat pokusy, nebo sex. Nic jiného. Hikari moc dobře věděla, že svou mateřskou lásku k ní hrála, protože pro ní nebyla nic víc, než jen křehká panenka, kterou se snažila zbavit bolesti - doslova. Ale neměla ji to za zlé. Ne aspoň tak, jak by měla mít. Své rodiče respektovala. Matku, protože k ní dřív vzhlížela, a otce ze strachu. 

  Dojedli a Hikari začala sklízet ze stolu, kdežto její otec si šel lehnout, za což byla modrovláska nesmírně ráda. Nechtěla mu lhát, ale moc dobře věděla, jakou scénu by ztropil, když by zjistil, že Shu - ten nejlínější z líných - se z ní pokusil napít a ke všemu ještě viděl, sice jen krajově, ty rány, které ji způsobil právě její otec. Ale z nějakého důvodu k němu necítila nenávist. Jen strach. Strach z toho, že neví, kdy mu zase přeskočí a vybije si na ní svoje frustrace. 

  Unaveně si utřela čelo bokem zápěstí, aby setřela malé kapičky potu. ,,Žijeme tady jen my dva, nebo živíme i další rodinu, či co?'' zavrčela podrážděně. Nádobí, které musela umýt, jako kdyby vůbec neubývalo. Spíš naopak. Přišlo ji, že každým kusem, který umyje, tak přibude další a další. ,,Mohli bychom si pořídit myčku, když dokáže zasvinit tolik nádobí mezitím, co jsem ve škole...''

  Sluneční paprsky se pomalu prodíraly skrz slabé růžové závěsy, které vlály ve směru jemného větru. Slabé paprsky dívku hřály na obličeji, na kterém hrál spokojený výraz. Spala. Pokojně a s úsměvem na rtech. Občas se dokonce něčemu zasmála, což by ne jednu osobu donutilo přemýšlet, o čem se jí to zdá. Silně drtila svého velkého plyšového medvěda, kterého ji kdysi koupila její matka. I přesto, že zabíral půlku její postele, tak ho tam měla jako nějaký polštář na mazlení a občas ho takhle šikanovala, aniž by si to sama uvědomila. Ale i když se tvářila jako nějaká malá holčička, tak uvnitř to byla skoro dospělá naivní žena, která nevěděla nic o lásce, protože ji nikdy nepoznala. Ale i tak z nějakého důvodu neuměla někoho nenávidět na takové úrovni, že by mu nejraději probodla srdce dýkou. Vždy si našla nějakou světlou stránku, kterou se snažila upřednostnit. I když to občas bylo velmi náročné...

...

  Rychle na sebe hodila černé volné tričko s dlouhým rukávem a černé úzké džíny s dírami. Vlasy si stáhla do neupraveného culíku, odkud ji trčely modré prameny do všech stran, ale to bylo to poslední, co by ji trápilo. Očima si prohlédla svůj malý pokoj, který ji vyhovoval. Byl útulný a hlavně teplý. Když konečně pohledem zavadila o to, co hledala, tak se usmála. Šedý svetr, který ji končil až pod koleny, a její peněženka, z které si vytáhla jen hotovost a rozešla se směrem drogérie, kde potřebovala nakoupit nové šampóny a jiné hygienické záležitosti.

  Studený vítr ji okamžitě objal tělo, jako nějaký starý známí. Trochu zadrkotala zuby, ale raději překousla zimu, než vejít znovu do domu a dojít si pro bundu, kterou měla někde zaházenou. Právě vyhrála její líná stránka nad tou chytrou...

  Jakmile se vzpamatovala, tak se rozešla směrem k obchodu. Nechtěla zbytečně dráždit otce bosou nohou. Přeci jen... Nebyla masochistka, aby se od něho nechala dobrovolně mlátit. Bolest pro ní byla jako důkaz toho, že žije, ale v takové míře ji rozhodně nepotřebovala. 

  Bylo něco kolem páté hodiny večer, ale i tak se Hikari cítila, jako kdyby vůbec nespala. Cítila se jako oživlá mrtvola, kterou před chvíli vykopali ze země a vytáhli z tmavé rakve, kde poklidně spala několik tisíc let. Unaveně si zívla a prohlížela si meruňkový sprchový gel, který ji vcelku hezky voněl. Vždy milovala různé ovocné vůně, ale i ovoce samotné. Dokonce i tohle měla po její matce... 

  Rozhodla jsem jsem se dnes vydat ještě jeden díl, protože nevím kolik budu mít zítra volného času, který by mi umožnil kapitolu zveřejnit. Kdo ví, třeba to nebude zase tak horké, jak to vypadá... :D 

Budu ráda za jakékoliv ohlasy :>

Vaše Crazy <3 

* Kdo je váš oblíbenec z těch třinácti upírů? Já jsem dřív úplně na vrchu měla Ayata, ale časem jsem si začala dost měnit svůj žebříček oblíbenců, takže se teď nachází někde uprostřed. Ale není to tak, že bych neměla zbytek ráda!! Mám je ráda všechny, jen... Některé méně, no :D