Světlo ve stínu [Diabolik Lovers]

14. Na konci temné překážky

,,Jsem pro tebe taky důležitá, mami?'' zeptala se znovu, když na ní její matka nechápavě zamrkala. ,,S-samozřejmě! Ty jsi nejdůležitější, víš?'' zasmála se nervózně a uhnula pohledem, aby Hikari nemohla vidět její nejistotu, která jí užírala. ,,To jsem ráda! Ty jsi pro mě taky důležitá, mami!'' vykřikla nadšeně a chytila matčinu ruku, kterou měla položenou na stole, a přiložila si ji k tváři, aby si vychutnala dávku fyzického dotyku.

  Unaveně zamrkala, zatímco  nechala vítr obepínat její tělo. Stála opřená o zeď sídla bratrů Mukami a vychutnávala si noční vzduch, který ji pomáhal přemýšlet. Když uslyšela, jak se otevřely dveře na zahradu, tak se ihned podívala tím směrem. ,,Oh, Yuma-senpai... Jaký jsi měl den?'' zeptala se mile, když spatřil vysokého hnědovlasého kluka, který vypadá jako hromotluk, ale srdce má vlastně jako z medu - tedy, když se nejdřív prokoušete přes tvrdý kámen, kterým si ho obalil. ,,Ah, prasnice... Co tady děláš?'' Hikari se nervózně zasmála nad jeho oslovením, které bylo rozhodně hnusné, ale nijak ho nekomentovala. Už dávno se ujistila, že to nemá cenu, protože jemu to přijde zcela v pořádku. ,,Jen jsem si potřebovala utřídit myšlenky,'' povzdychla si a svůj pohled znovu přesměrovala na noční oblohu, která dnes byla bez života. Jediné na co se mohla dívat, byl měsíc, který se snaží vyprostit zpod šedých mraků. ,,Hmm...'' zabručel a z dívky nespouštěl oči. ,,Ruki-senpai říkal, že bych zítra už mohla domů,'' řekla klidně Yumovi, aby mu naznačila svou situaci. ,,To je dobře. Aspoň nám nebudeš smrdět po sídle,'' pokýval hlavou bezstarostně. ,,Jo, něco podobného řekl i Ruki, akorát... Méně prostořece,'' zasmála se a s úsměvem na tvářích se otočila na obra, který ji nechápavě pozoroval. ,,Omlouvám se, za způsobené problémy,'' zamumlala a podrbala se ve vlasech, jako to měla ve zvyku. ,,Uvědomuješ si, jak bych ti teď nejraději prokousl krk?'' Jeho slova vyzněla spíš, jako výhrůžka, než jako otázka, což Hikari taky nepřekvapilo. ,,Samozřejmě, že uvědomuji... Jsi upír,'' řekla jednoduše, jako kdyby to byla samozřejmost, a nadzvedla ramena. ,,Ale bohužel s tím nic neudělám,'' povzdychla si a sledovala Yumu, který nevěděl jestli jí má zabít, nebo přizabít nebo snad oboje? ,,Máš krásnou zahradu,'' dodala po chvíli, když nastalo zabijácké ticho. ,,Od Koua-senpai jsem slyšela, že se o to staráš jen ty,'' mluvila dál a očima jezdila po vcelku velké zahradě, kde se nacházela zelenina a občas i bylinky. Kdyby tady mohla strávit zbytek života, tak by nad tím ani nepřemýšlela a udělala by cokoliv, jen aby se každý den mohla dívat na tu krásu. ,,Určitě ti na tom musí dost záležet,''

  Až tenhle rok to vše začalo. Minulý rok byl, vcelku, poklidný. Starala se o otce, občas si někam vyšla s kamarádkami a taky prohodila pár slov se Subarem, který se jí už nějaký pátek vyhýbal. Postupně potkávala jeho bratry, kteří byli rozlezlí po různých třídách. První, koho potkala byl samozřejmě Subaru, po něm Reiji, pak Laito, Ayato, Kanato a nakonec Shu. Nechápala, jak se k sobě můžou chovat tak odtažitě, když jsou přeci rodina... Trochu jim záviděla, že mají jeden druhého, i když oni o to vlastně nestáli. Subaru by nejraději všechny pozabíjel, Reiji by byl raději, kdyby jeho starší bratr někde umřel, Laitovi to bylo tak nějak jedno, protože stejně polovinu času trávil v bordelech, nebo obtěžováním Yui, Ayato by byl taky radši, kdyby se všichni vypařili a on tak měl blondýnku jen pro sebe, Kanato... No, Kanato byl oříšek, ale nevypadalo by to, že by zrovna stál o to, aby jeho bratři žili. A Shua to nějak nezajímalo, dokud ho někdo neotravoval, nebudil, nebo po něm něco nechtěl. 

  Hikari si povzdychla a podívala se na sebe do zrcadla. Pánské oblečení, které ji půjčil Kou, na ní plandalo. Vypadala, jako nějaký trpaslík, což Koua dost pobavilo. ,,Hikari-chan, pff!'' vyprskl smíchy, když vešel do pokoje a dívka si držela kalhoty, které byly Kouovi nad kolena, aby jí nespadly. ,,Nesměj se, prosím... Je to trapné,'' zamumlala celá rudá a nakonec sáhla po své sukni, protože ta jediná byla použitelná. ,,Půjčím si jen tu košili,'' zašeptala a sundala si kalhoty, aby si vzala sukni. Kou hned, jak viděl, že jeho kalhoty spadly na zem, otočil hlavu. ,,Nemyslíš si, že je to do tebe neopatrné?'' zafuněl s lehce červeným obličejem blonďák, na což Hikari zareagovala nechápavým výrazem. ,,Huh? Vždyť jsem takhle chodila celou dobu,'' řekla nechápavě. ,,Ty jsi beznadějná, že, Hikari-chan?'' zakroutil hlavou nevěřícně nad její naivitou... Nebo snad hloupostí?

Tak jsem se nakonec překecala, že si čas na vydání dílu musím najít :> Doufám, že se vám líbil >///<

Moc děkuji za vaší podporu <3 

Vaše Crazy <3