Love between times

28.kapitola

"Mio, já..." Dívala jsem se na něj a nevěděla jsem co dělat. Moje tělo zachvátil strach. To nemůže být pravda... Nemůže být.. Prostě nemůže. Udělal krok ke mně a natáhl ruku k mému rameni.

"Nesahej na mě..." Vyhrkla jsem bez přemýšlení, když mé tělo od něj ustoupilo o dva kroky dozadu. Snažila jsem se myslet na to, že je to jen Reggie. Ten samý člověk co ke mně byl od začátku milý, ten samý člověk co mi řekl že se do mě zamiloval, ale nešlo to. Jakoby v mých očích nemohl být ten samý člověk.

"Mio, prosím, nedívej se na mě takhle..." Jeho hlas se zlomil. V očích měl strach a slzy.

"A jak se na tebe mám dívat?" Popadla jsem jeho ruku aby bylo vidět předloktí. Měla jsem vztek.
"Copak ty nevíš co tohle znamená?!"

"Vím! Vím to moc dobře!" Okřikl me zpět.

"A víš ty vůbec o co všechno jsem kvůli lidem s tímhletím na ruce přišla?!" Snažila jsem se moc nekřičet, ale ovládly mě emoce.

"Jak bys ty o něco mohla přijít?! Nikoho tu nemáš!" Vyhrkl rozčileně. Okamžitě byl naštvaný výraz pryč a znovu ho zachvátila panika.
"Já.." začal opatrně, jakoby pochopil jak špatné bylo to, co řekl.

"Smrtijedi mě připravili o všechno. O první lásku, o přátele, o rodinu... Tak mi tu sakra neříkej, že nikoho nemám. Ztratila jsem úplně všechny..." Reg udělal krok dopředu a pokusil se mě obejmout, já ho ale odstrčila.
"Říkal jsi ty věci ráno vážně kvůli Siriusovi, nebo kvůli tomuhle?" Zvýšila jsem hlas. Regulus si povzdechl.

"Možná obojí... Ale Hermiono, já-"

"Když jsme se spolu byli poprvé projít, pamatuju, že jsem ti řekla, že moji rodiče jsou mudlové. To už jsi byl jedním z nich?" Místo odpovědi jen kývl. Teď už slzy nestékaly jen po jeho tvářích, ale i po mých. Dýchala jsem mělce, ruce jsem si založila na hrudi a snažila jsem se pořádně vstřebat co se tu teď dělo.

"Prosím, nech mě tě obejmout... Ničí mě vidět tě takhle." Podívala jsem se mu do očí. Bolestné vzlyky se ozývaly opuštěnou umývárnou a bylo vidět že jediné co by chtěl je vzít mě do náručí a nepustit dokud mi nebude lépe.

"Ne..." Řekla jsem, slzy mi klouzaly po tvářích jedna za druhou. Regulus se zadíval do země.

"Nechtěl jsem ti ublížit..."

"Už se ke mně nikdy nepřibližuj." Řekla jsem rozechvělým hlasem a bez dalších řečí jsem odešla. On tam zůstal, nebyla jsem si tím jistá, dokud jsem neslyšela jeho křik a spoustu ran, doprovázených zvuky tříštění skla ani ne minutu poté, co se za mnou zavřely dveře.
Běžela jsem nejkratší možnou cestou do společenské místnosti. Zahýbala jsem popaměti, přes slzy jsem neviděla na cestu, ale věděla jsem že jdu správně. Ujistil mě v tom blížící se hlas Buclaté dámy. Běžela jsem po schodech a poprvé za celou tu dobu jsem zakopla. Vyšla jsem zbytek schodů až k ní, vyhrkla heslo a hned co mě pustila jsem vešla dovnitř. Chvíli jsem váhala kam jít, jestli za Lily a Alicí, nebo za Poberty. Holky už určitě byly v pokoj, u pobertů jsem si tím tak jistá nebyla, ale stejně jsem se vydala k jejich pokoji.
Ruce jsem si stále držela u těla, nejvíc asi proto, aby se netřásly. Zhluboka jsem se nadechla a zaťukala na dveře. Okamžitě jsem svou paži vrátila tak, kde byla předtím.
Otevřely se dveře a v nich stál Sirius jen v kalhotách. Jen co se na mě podíval, zmizel mu úsměv z tváře a než jsem se nadála už mě držel pevně v náručí a vedl mě dovnitř. Nevěděla jsem, jestli jsem já padla do náruče jemu, nebo mě popadl on, ale na chvíli mě to uklidnilo.

"Panebože Mio, co se ti stalo?" Lily se ke mně přihnala a Sirius mě pomalu pouštěl.

"Já... On... On je..." Přes vzlyky jsem nedokázala ani mluvit.