Love between times

10.kapitola

"Jen tak.. Víš.. Nechtěla jsem v sobě dusit hněv. Nevím co by se stalo, kdybych ho potlačovala a vědět to nechci.." řekla jsem a vůbec poprvé v mém životě jsem viděla, jak se Severus Snape usmál.

"Takže..co to bylo ráno?" zeptal se.

"Jen.. Nenapadlo by mě že se zase potkám se šikanou.. I na tak chválené škole.." Severus se netvářil nijak posměšně. Spíš jakoby tomu rozumněl.

"Tys o téhle škole slyšela i tam za velkou louží?" pousmál se. Bylo na něm vidět, že i on je s tématem šikana blízce seznámen. Nikdy jsem ho neslyšela takhle mluvit. Bylo to zábavné.

"Ano. Vám tady se to asi nezdá, ale je to dost proslulá škola. No a co ty tady vlastně takhle pozdě děláš?" zeptala jsem se. Nerada lidem lžu. Navíc když jsem tady začala jenom se lží na rtech... Je mi z toho mizerně a to je jen začátek roku..

"No... Já se takhle občas procházím. Je to uklidňující... No a co ty?" zeptal se nazpět.

"Byla jsem u ředitele.. Musela jsem něco málo pořešit.." bylo mi teď docela dobře. Nikdy jsem se necítila tak klidná v přítomnosti Severuse Snapea.

"Asi už zase půjdu. Nerad bych tě zdržoval. Navíc bych byl nerad, kdybys kvůli mě měla trest." Tak tohle už je divné. Tohle by nikdy jako profesor neřekl. A už vůbec ne mě.

"Dobře, tak pro dnešek pa." A zmizeli jsme si z dohledu. Každý jsme šli jinudy.

Myšlenky se mi stále odebíraly jen jedním směrem. Myslela jsem na to, jak chci svoje plány vlastně uskutečnit. Jak chci vlastně pomoct Removi, zachránit Potterovi a odklonit Siriuse od života ve vězení?

Když jsem vešla do společenské místnosti, naskytl se mi velmi komický pohled na spícího Siriuse. Ležel polámaný v křesle, kravatu měl povolenou a košili rozepnutou. Polilo mě horko. Sedla jsem si do druhého křesla a koukala na něj. Je to divný? Vážně na něj koukám jak spí? Najednou sebou cuknul. Rychle jsem začala dělat že spím.

"Bože kolik je hodin? To tady ještě není... Mluvim k sobě v liduprázdný společence, to jsem dopadl... Hele... Mám ji vzbudit?" Bylo to hezký. Nevím proč.

"Mio, vstávat. Takhle tedy ležet nemůžeš.." a jemně se mnou zatřásl zatřásl. Dělala jsem že jsem se probudila.

"Cože? Jo - jasně..." zívla jsem si a pomalu se zvedla z křesla.

"Tak jak bylo u Brumbála?" zeptal se zvědavě. Pořád jsem koukala na tu jeho rozepnutou košili.

"Bylo to... Šlo to.." nevěděla jsem jak se chovat.
"No a co jsi tady dělal, že jsi tady usnul?"

"Já... Jen jsem si tady povídal s jednou holkou no a ta pořád jen mluvila a mluvila.. Kdo by si nezdřímnul.?" pousmál se. Nevěděla jsem jestli říká pravdu. Ale zase... Proč by si něco takového vymýšlel?

"Tak já už asi půjdu . Dobrou noc, Siriusi.."

"Dobrou.."

Když jsem došla do pokoje, neměla jsem ani sílu se převléct. Lehla jsem si a zachumlala do peřiny. Během chvíle jsem doopravdy usnula.

Ráno

"Hermiono vstávej. Nebo se nestihneš pořádně nasnídat." slyšela jsem vlídný hlas jedné ze svých spolubydlících. Pomalu jsem se posadila a teprve potom mi došlo, že na sobě mám věci ze včerejška. Sáhla jsem si do kapsy mikiny, ale v tu chvíli jsem málem měla infarkt. Fotka byla pryč! Začala jsem zběsile prohledávat postel, ale nemohla jsem ji najít.