Love between times

24.kapitola

Večer jsem seděla v pokoji, který kdysi nejspíš fungoval jako dětský pokoj. Bylo to tu zařízené velmi chladně. Bylo mi až líto dětí, které zde vyrůstaly. Nedovedla jsem si představit, že bych tu vyrůstala. Cht seělo se mi brečet, ale ne z atmosféry pokoje, ačkoli ta mi vážně moc nepomáhala.
Byla jsem na pokraji emocionálního zhroucení z toho všeho. Z toho jak to je se Siriusem a Regulusem, z toho, jak se teď chová Remus, z té scény ještě z Bradavic, kterou měl na svědomí Robin... Z toho, že jsem si dala moc velký cíl. Jak bych mohla sama porazit Voldemorta, když ani nevím jak na to? Je mi jenom šestnáct, jak mám asi porazit zlo větší než jsem já sama? S jistotou jsem věděla, že se musím držet dál od Bellatrix, Malfoye, možná i Snapea, ale ten se neprojevil nijak násilně, jako jeho zmijozelští přátelé. Měla bych se vyhýbat všem, nevytvářet si žádná pouta, protože tu stejně nezůstanu. Sedla jsem si na postel, opřela se rukama o kolena a tvar si schovala do dlaní. Chvíli jsem to zvládla rozdýchávat, ale potom jsem se rozbrečela a nic mě v tu chvíli nedokázalo zastavit. Po několika minutách se ozvalo zaklepání na dveře a následně jejich otevření, doprovázené nepříjemným skřípáním.

"Hermiono? Chtěla jsem ti jen říct že... Jsi v pořádku?" Podle hlasu jsem identifikovala paní Blackovou. Zrovna jsem se uklidňovala, tak jsem si jen otřela slzy z tváří a podívala se jejím směrem.
"Co se děje drahoušku?" Zeptala se starostlivě a sedla si vedle mě.

"Ne... Je toho na mě moc... A chybí mi rodiče... Omlouvám se..." Familiérně mě objala a hladila mě dlaní po zádech. Na jednu stranu jsem přesně tohle potřebovala, ale potom jsem si vzpomněla na uřvaný obraz d domě Blackových, když tam bylo ústředí Řádu. To nemohla být ta samá žena.

"Nic se neděje... Chápu jaké to je být daleko od těch, které milujeme..." Usmala se a pustila mě. Přešla ke staré mahagonové komodě a zcela bez zaváhání sáhla do spodního šuplíku, vytáhla placatku se zvláštní rytinou na přední straně a sedla si zpět ke mně. Nechápala jsem jak to myslela, ale nevypadala, že by mi svá slova chtěla vysvětlit.

"Omlouvám se, že jsem tak utekla od oběda. Nebylo to nějaké gesto proti vám." Cítila jsem se provinile, že jsem jí jen prodělala další starosti, jako kdyby to už tak neměla dost těžké.

"Prosím, neomlouvej se. Už šestnáct let jsem matka dvou synů, myslíš že jsem se nikdy nesetkala s tím, že někdo utekl od stolu? Nebuď bláhová." Pousmála se. Otevřela placatku a napila se, načež mi malou láhev podala. Myslím, že když se napiju, nic horšího se nestane. Napila jsem se a pocítila palčivou bolest. Ohnivá whisky. Mohlo mě napadnout, že Sirius svůj vkus pro alkohol zdědil. Nad tou myšlenkou jsem se pousmála.

"Jsou si dost podobní, že? Sirius s Reggiem..." Usmála jsem se.

"Ano, je to až s podivem, vzhledem k okolnostem." Zhluboka se nadechla a znovu se napila.

"Co tim myslíte, vzhledem k okolnostem?" Paní Blacková měla v očích strach, potom se ale usmála a znovu mě pohladila po zádech.

"Vždy jsem chtěla dceru, jako jsi ty. Nedáš na to, co ti kdo o kom řekne, ty si prostě musíš udělat svůj názor, že? Taky jsem byla taková... Víš, vyrůstala jsem v tomhle pokoji a do mých jedenácti jsem neznala nic, než zdi tohoto domu a jen nejbližší pozemek venku, stejně jako jsem znala jen své příbuzné a lidi z vyšších tříd, jako všichni ti včera večer. Nesnášela jsem to. Když jsem nastoupila do Bradavic, byla jsem tak... Šťastná, i když jsem byla ve Zmijozelu. Víš, byla jsem šťastná, že se mi rozšířily obzory. Už to nebylo jen příbuzenstvo a soukromí učitelé. V Bradavicích jsem si zažila to, co jsem nikdy nemohla cítit tady. Už jsem si myslela že můžu být šťastná do konce života. Vážně ano. Jenomže kvůli tomu, jak mě vychovali jsem se vzdala toho nejcennějšího, co člověka může potkat. Nechtěla jsem, ale nic jiného mi nezbývalo." Na chvíli se odmlčela. Do očí se jí nahrnuly slzy. Znovu se napila a znovu mi nabídla. Chtěla jsem předstírat, že piju, ale bylo tam jen pár kapek, tudíž mi došlo, že by to bylo nápadné.