Love between times

17.kapitola

Ráno mu nejlepší přátelé donesli snídani, potom i oběd a večeři. Na toaletu si odběhl vždy jenom tehdy, když tam nikdo jiný nebyl, což bylo obtížnější, když tam madame Pomfreyová byla dvacet čtyři hodin denně.
No a tak to bylo ještě několik dlouhých dní, dokud jednou dopoledne...

"Neee!" se škubnutím se posadila a zrychleně dýchala. Sirius se díky jejímu hlasu probudil taky a hned co jí viděl se přemístil na její lůžko a pevně jí objal. Konejšivě jí hladil po zádech a šeptal jí do ucha další a další konejšivá slůvka.

"Jsem tu... To bude dobré. Už jsi vzhůru, ano? Byl to jen sen.. Dlouhý sen, ale je pryč... Taaaak, hezky dýchej..." když se uklidnila a začala dýchat zhluboka, přitiskla ho k sobě ještě pevněji.

"Jak dlouho jsem tady?" zeptala se a podívala se mu do očí. Do očí, které jí chyběly přestože se s nimi v tom snu několikrát setkala.

"Skoro týden..." povzbudivě se na ní usmál.

"Cože?! A co je vůbec za den?"

"Hermiono, to není tak důležitý jako fakt, že žiješ... Jak ti je?" zeptal se a starostlivě si jí prohlédl.

"No... Když budu dělat že se mi nezdála ta příšerná noční můra, tak dobře..." při vzpomínce na její sen jí polil studený pot.

"Už na to nemysli, ano? Už je to pryč..." usmál se a pak, když chtěl vstát, vzpomněl si na kouzlo které seslal na jejich ruce, tak rychle mávl hůlkou a kouzlo neverbálně zrušil.

"Kam jdeš?" zeptala se šokovaně, když jí došlo že vstal, aby odešel. Sirius se na ní poplašeně podíval a pak se usmál.

"Musím dát vědět tvému fanklubu, že jsi živá a při vědomí... Ale jako první musím na onu místnost, pokud dovolíš..." zasmál se a chvíli na to se zasmála i Hermiona.

"Jasně, běž... Co jsi myslel tím fanklubem?" zeptala se udiveně. Sirius poukázal na vedlejší lůžko, kam se Hermiona taky hned podívala. Bylo tam hrozně moc sladkostí, přáníček a tak podobně. Doslova to zahrabalo celou tu postel.

Pohled Hermiony Grangerové

Nevěřila jsem vlastním očím. Postel se pod tíhou čokolád, bonbonů, dárečků a přáníček téměř prohýba. Opatrně jsem se posadila a pokusila se vstát, abych si mohla aspoň nějaké přečíst, ale zastavila mě ostrá bolest hlavy. Svezla jsem se zpátky do postele a chytla se za hlavu. Hned na to se ke mně přihnala madame Pomfreyová a její radostný výraz mě trošičku až vyděsil.

"Vy jste nás ale vyděsila.. Jak je vám, děvče?" usmála se a podala mi kalíšek s něčím na napití.

"Jo, dobře, ale hrozně mě bolí hlava..." ošetřovatelka sáhla si kapsy v její zástěře a do pití mi kápla dvě kapky čehosi, co mělo být proti bolesti. Vypila jsem celý kalíšek a pokusila se opět postavit. Tentokrát to už šlo.

"Děkuju moc..." pousmála jsem se. V tu chvíli už přišel zpět Sirius a mě se opět velmi ulevilo.

"Takže... Chceš s tím pomoct na pokoj?" zeptal se, když viděl jak jinak na hromadu na nemocničním lůžku. Jen jsem se podívala na ošetřovatelku, ta kývla na znamení, že můžu odejít, tak jsem se otočila zpět na Siriuse a kývla na něj. Usmál se a šel ke mně. Aniž bych to čekala, objal mě.
"Tohle už mi nikdy nedělej, Perlo... Hrozně jsem se bál, že už se neprobereš..." zafuněl mi do vlasů.

"Neboj... Budu opatrná.." Pousmála jsem se a cítila, jak mě pomalu pouští.

"Odteď budeš mít svoje vlastní bodyguardy. A teď nemyslím jenom nás, Poberty, nejskvělejší partu v historii téhle školy. Myslím tvoje přátele, kterých, jak vidíš, není málo..." usmál se a ukázal na všechno to na lůžku.