Love between times

27.kapitola

Ráno jsem se vzbudila ještě za tmy. Vstala jsem, posbírala jsem si věci a potichu jsem se vytratila ven z pokoje. Přeběhla jsem společenskou místnost a vběhla přímo do našeho pokoje.

"Kde jsi byla?" Zeptala se Lily, když si mě všimla.

"Spala jsem u Pobertů. Večer jsme něco řešili s Remusem a Siriusem. Ale neboj, odteď už budu spát jen tady." Ujistila jsem jí, ale měla jsem pocit, jakobych to říkala spíš sobě a že to ani nebylo oznámení jako spíš rozkaz pro tu část mě, která pořád chová city k Siriusovi. Dělo se toho mezi námi moc. Ta společně strávená opilecká noc, jeho chování vůči mě na plese, moje žárlivost pokaždé, když ho vidím s jinou dívkou, jeho vyznání lásky, to co udělal včera večer, když už kluci spali... Nevím jak dlouho tohle snesu. Vím že nechci nic, než mít možnost prožít s ním život, ale je to celé šíleně komplikované. Asi není správná doba. Nad tou myšlenkou jsem se chce nechtě pousmála. Nebyla vhodná doba v roce devadesát pět, ale ani teď o osmnáct let dřív. Možná bychom spolu mohli být v úplně jiné době, na jiném místě, kdyby třeba ani jeden z nás nebyl kouzelník a neměla přijít válka, které chci zabránit... Možná, třeba, kdyby... To jsou ta tři slova, která se nesnáší s realitou. A že tahle realita je daleko víc než by si dokázal nekouzelník představit. Oni si přejí, modlí se za druhé šance s těmi, které milovali a o které nějakým způsobem přišli. I já jsem si jednu dobu přála aby to bylo celé jen zlý sen, několikrát jsem se načapala jak se v duchu modlím, aby mě Bůh probudil z té odporné noční můry a já měla druhou šanci. Je to ten důvod proč jsem tady? Má tohle být moje druhá šance? Tak proč se toho tak bojím, vždyť jsem pro ni byla ochotná udělat vše na světě.

"Mio, slyšíš mě?" Zaslechla jsem vedle sebe Lilyin hlas, který byl jako studená sprcha. Tohle není moje druhá šance. Tohle je moje šance dát jí, jejímu budoucímu manželovi a synovi šanci, kterou si zaslouží.

"Promiň, co jsi říkala?" Zeptala jsem se a pokusila se o vřelý úsměv. Lily se na mě taky usmála, ale v jejím úsměvu se odrážela starost.

"Jen že jdu na snídani. Sice jsme se s Jamesem domlouvali že půjdeme spolu, ale jak ho znám tak stejně určitě ještě spí." Pousmála se.
"Tak jestli se ke mně přidáš ty, byla bych moc ráda kdyby jo."

"Lily a jak to teď mezi vámi je? Víš že tě má rád, já zase na tobě vidím že ty máš ráda jeho. Nemluvě o tom posledně, jak jsi byla úplně v háji z myšlenky, že by měl zájem o mě." Lehce jsem do ní šťouchla loktem. Řekla bych že jediná nevýhoda toho, když je někdo zrzavý je, že místo lehkého začervenání se úplně zrudnou.

"No... Tak trávíme spolu hodně času... A je mi s ním vážně dobře. Se mnou se chová úplně jinak, než jak se choval vždycky předtím. Asi mu došlo že pokřikováním si mě nezíská." Přiznala opatrně.

"Lily, jsi červená jako rajče a přešlapuješ. Jdi se chvíli vyklonit z okna, ať ti ten oheň z tváří zhasne." Lily rychle vyskočila a za chvíli bylo v pokoji chladněji. Došlo mi že dnes máme péči o kouzelné tvory a že je ta hodina venku, takže bych si s sebou měla vzít i svetr a spíš než sukni bych si měla vzít něco teplého co zmenší možnost nachlazení.

"Už lepší?" Zeptala se Lily a otočila se na mě.

"No, teď jsi červená z mrazu, ale dobrý je, že to zase za chvíli samo zmizí." Zasmála jsem se. Oblékla jsem si kalhoty a popadla tašku. Lily udělala to samé a společně jsme vyrazily do společenské místnosti. Těsně před odchodem z ní jsme slyšely dupání rychlých kroků. Ohlédly jsme se a viděly jak ze schodů spěchá James s napůl rozepnutou košilí, na které měl těch několik málo knoflíků zapnuté špatně, v běhu si ještě zapínal kalhoty, v ruce měl jednu botu, kterou si zřejmě nestihl obout a brýle držel v druhé ruce, čímž se mu to zapínání kalhot dost ztížilo. Na jednom z posledních schodů ale zakopl a o necelou vteřinu později už ležel na břiše pod schody. Bolestně zaskučel a převalil se na záda. Než jsem se stihla vzpamatovat z toho, čeho jsme byly svědky, Lily už seděla u něj a ptala se jestli je v pořádku.