Umění tolerance ✓

34. Co dokážeme z lásky

Byla tady. Upírala na něho své nádherné oči a byla skutečná. Po několika dnech na samotce a mezi čtyřmi stěnami mu připadalo, že je jeho holka jen nějakou fantazií, něčím nereálným, něčím, co si jen ze zoufalosti vysnil.

Jenže teď je tady. A on z toho nemá radost.

„Ahoj," pozdravil ji po dlouhých vteřinách mlčení, kdy jen nečinně stál v meziprostoru a zíral na ni.

Pomalu přešel ke stolu a bez dalšího slova se posadil naproti ní, načež se zhluboka nadechl a podíval se na ni, odhodlán s hrdostí a klidem přijmout cokoliv, co na něj vybalí.

„Jak... jak se máš?" zeptala se ho poněkud kostrbatě, protože zeptat se na takovou otázku někoho, kdo hnije ve vězení, asi není úplně nápad roku. Jenomže ji přesně tohle zajímalo - jak se tady má. Nebo spíš nemá.

Usmál se a pokrčil jedním ramenem. „Mohlo by to být horší," odpověděl diplomaticky a ona se pořád tvářila nesnesitelně vážně. „Jak se máš ty, kotě?"

Hermiona po něm vrhla nevěřícným pohledem a už už se nadechovala, že na něho vyjede, co se ptá tak pitomě, ale rychle se uklidnila. „Mohlo by to být lepší," odpověděla stejným stylem jako on a Draco se koutkem úst pousmál, třebaže důvodů k úsměvu moc neměl. Ale ona jím byla. Zatím ještě ano.

„Proč jsi tady?" položil další otázku a když se na ni chystala odpovědět, přerušil ji dotazem dalším, neboť mu došlo, co ho mělo trknout hned. „A jakto, že tady vůbec jsi? Nemám dovoleny žádné návštěvy."

Hermiona se nepatrně zamračila. „Domluvila jsem si to s Adrianem," odvětila klidně a Dracův pohled zchladl.

„Se šmejdem?!"

„Ano, s Adrianem," ujistila ho stále tak nesnesitelně klidně a nevzrušeně.

Odfrkl si a ještě se u toho ušklíbl. „Služba něco za něco? Nedělá dobré skutky. Nebo ti to snad povolil ze staré známosti?" zeptal se hořce a Hermiona ho zpražila pohledem.

„To snad není důležité," odbyla ho. „Všichni tě moc pozdravují. Theo ti vzkazuje, že s Harrym a Ronem dělají, co můžou. A slibuje ti, že tě odsud dostane, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá. Blaise máš prý čekat na úsvitu sedmého dne, nebo co, protože plánuje vloupat se sem. Ale Pansy mu to zakázala, takže z toho zřejmě nic nebude. Leanne ti vzkazuje, že si - podle jejích slov, ne mých - nemáš nechat srát na hlavu a ať si tady srovnáš strážné do latě. A taky ti vzkazuje, že pokud to s Blaisem nevyjde, tak ji máš čekat prozměnu na úsvitu osmého dne. Pansy chce, abys věděl, že každý den chodí za tvou matkou i za Astorií a že to obě zvládají relativně dobře," odříkala monotónně a stylem, jako by to předčítala z nějakého dopisu, což ne. Jen má dobrou paměť. Za to může pravidelné čtení.

Blonďatý muž se nepatrně pousmál a přikývl, načež se zády opřel do židle a ruce si složil do klína. „A ty?" zeptal se prostě, jelikož ho ze všech lidí zajímala právě ona. Ona a to, co mu chce říct.

Čarodějka poprvé od doby, co sem přišla, ukázala ve svém obličeji nějakou emoci. A bylo jich spoustu. Byla to únava, bezmoc, vztek, zoufalství, smutek a všechno dohromady. „A já..." povzdechla si a krátce uhnula pohledem, ale jakmile se podívala zpátky na něho, už věděl, co ona.

No tak nějak s tím počítal už pár dní. Nepřekvapilo ho to. To ale neznamená, že by ho to zasáhlo míň.

I přes palčivou bolest v hrudi se usmál. „Hádám, že tohle bude tvoje poprvé..." odtušil s úšklebkem na rtech a ona nechápavě svraštila obočí. „Dát někomu kopačky ve vězení," vysvětlil a Hermionino obočí se vyhouplo nahoru.