Umění tolerance ✓

23. Blaise se trápí

Draco toho odpoledne seděl ve své kanceláři, prodíral se štosem nevyřízených papírů, na které pár dní házel bobek, a neustále si pod vousy, které neměl, šeptal stovky nadávek. Některé byly nevinné, skoro roztomilé, ale sem tam z jeho úst vyšla taková slova, za která by mu Narcissa vypláchla pusu svěcenou vodou.

Cinnamon lenivě seděla na stole, zadní částí stonku se opírala o svůj květináč a s téměř zbožnou láskou svého pána pozorovala. Jen občas se zamračila a listy si zakryla uši, které buď má nebo ne, když vyřkl obzvlášť hnusnou nadávku, která nebyla vůbec mířena na někoho určitého. Nadával sám sobě za to, že je takový lenoch a poslední dobou nepracuje, jak by měl, a přece jen nenadával přímo sobě. Jak by taky mohl? Je boží!

„Omlouvám se, Cinn,“ zabrblal, když si znovu zanadával a tím tu kytku snad pohoršil. Málem to s ní seklo, vlastně chvíli dělala, že omdlela. Herečka.

Květina k němu upřela soucitný pohled, možná proto, aby mu naznačila, že chápe jeho trápení, a pak mu věnovala úsměv. Vyškrábala se na stonek a začala si to po stole vyťapkávat směrem k němu.

Otevřel pusu naprázdno, když mu drze přešla po důležité nabídce konkureční firmy. Nic jí ale neřekl, neb ta kytka je fakt citově nestabilní, a on nechtěl riskovat, že by se na něj zase naštvala a nekomunikovala s ním. Což jakoby... ona s ním v pravém smyslu slova nekomunikuje nikdy, neumí mluvit, že ano, ale chápem se.

Ale třeba naposledy, kdy se na něj naštvala, se prostě sebrala, sbalila si věci a poté, co ho donutila snést jí květináč ze stolu na zem, začala ho dramaticky sunout po podlaze ke dveřím, které mu pak přikázala otevřít, aby mohla odejít. Věděl, že nedojde daleko, neb by s květináčem nezvládla sejít schody a výtahu se bojí, proto ji nechal tak. Naštvala ho taky, tak co by za ní lezl a doprošoval se, aby zůstala?

Měla ale výdrž, má tuhý kořínek. Do jeho kanceláře se vrátila až po dlouhých třech hodinách. Recepční říkala, že ležela na chodbě na zemi a hrála si na vačici nebo tak. Jako ne jeho recepční, ale Cinnamon.

„To stačí, Cinn,“ vyzval ji, když mu kytka přešla po ruce a vyškrábala se až na jeho rameno, aby se následně mohla lísat k jeho tváři, jak měla ve zvyku. Bylo to milé, to ano, ale trochu otravné. „Ale notak, Cinn!“ zavyl, neboť květina se mu rozplakala. „Já tě mám přece taky rád, ale-“ Zarazil se, když na něho vyplázla jazyk a vrazila mu listem facku, která teda byla spíš jako pohlazení motýlími křídly, ale ona zřejmě měla pocit, že mu vrazila jak pán. „Tohle už ale přeháníš!“

Cinnamon si odfrkla, rychle slezla z jeho ruky a po cestě zpátky ke květináči mu kopla do štosu papírů. Ale to jí nestačilo, tak přiutíkala k jejich společné fotce (ne té z restaurace), krátce se na Draca podívala a pak s pohledem upřeným do jeho očí rámeček s fotkou vyvrátila do strany.

Blonďa ji zamračeně pozoroval do doby, než zalezla do květináče. To to zase vymňoukl...

Povzdechl si, odhodil brk na stůl a zády se opřel do svého koženého, velice pohodlného křesla. Unaveně si promnul tvář, i s křeslem se otočil čelem k oknu a zadíval se na svět tam venku.

Docela rád by věděl, co asi teď dělá Grangerová. Dva dny ji neviděl a - no jak by to jen řekl, hučí mu v kulích. Nebo aspoň takhle to říká Blaise, když mu Pansy nedá, což je informace, která by měla zůstat soukromá, že jo, ale Blaise je velice sdílným člověkem. Někdy až moc.

Poskočil na křesle, když kdosi zaklepal na dveře. Bleskově se na křesle otočil čelem k nim. Že by Grangerová přišla splnit svou mileneckou povinnost?