Umění tolerance ✓

12. Teď a tady

Chci tvůj respekt, Grangerová.

Od momentu, co tato slova pronesl, mlčel stejně jako mlčela ona. Jen na sebe mezi dveřmi zírali, navzájem se propalovali očima a zatraceně pořád mlčeli.

Až doteď.

„Chceš můj respekt?“ zeptala se, aby se ujistila, že se nepřeslechla, když se probrala z toho šoku. Mít nemocné srdce, tímhle svým zjevením a následným prohlášením by ji zabil. A taky ji trochu vyděsil tím, že doslova přišel s hromem. Beztak čekal za dveřmi a odpočítával si to.

Ztěžka polknul a pravou rukou si prohrábl své mokré vlasy, načež nakrabatil čelo, mezi obočím se mu objevila vráska, jež je typická spíš pro ni, a zuby si přejel po spodním rtu. Vypadalo to, jako by byl na vážkách a sváděl vnitřní boj sám se sebou. Možná bojoval se svou pýchou.

Hermiona prudce zvedla zrak k jeho očím, když promluvil, jelikož doposud pozorovala jeho rty, které k sobě poutaly její pozornost.

„Ano, chci,“ vypadlo z něho konečně a ona užasle pootevřela pusu, vzápětí se ale usmála.

„Tak dobře,“ vydechla a on překvapeně povytáhl obočí. „Můj respekt máš už jen tím, že ses tady odvážil přijít a požádat o něj.“

Draco se zarazil. „To jako... vážně?“ podivil se zamračeně.

Čarodějka, která se pořád ještě usmívala, na něho chvíli hleděla a pak její tvář z vteřiny na vteřinu ztvrdla. „Ne,“ odsekla a zabouchla mu dveře před nosem.

Opřela se o ně zády a zírala do blba. Nebo na blba, jelikož do chodby nakoukl Ron.

„Kde je Nott?“ zeptal se a přimhouřil oči, protože nikoho jiného neviděl. Nečekaně, když u dveří byla jen Hermiona.

„Nebyl to on,“ odvětila, přestala se opírat o dveře a jen letmo k nim pohlédla. Měla nutkání podívat se kukátkem ven a zjistit, zda tam Malfoy ještě stojí, ale jelikož je trochu paranoidní, děsila se toho, že by kdyby ke kukátku přiložila oko, pohlédla by do oka jeho, protože by se do kukátka díval taky, což by jí už infarkt jistě způsobilo.

„No a kdo teda?“ vyzvídal rudovlasý muž a Hermiona se na něho zamračila.

„Sousedka,“ odpověděla první věc, která ji napadla, a Ron povytáhl obočí.

„A co chtěla?“

Kudrnatá žena svého kamaráda zpražila pohledem. „To jsem snad u výslechu nebo co?“ zareagovala popuzele a tentokrát se zamračil on.

„Jo. Jsem vrchní vyšetřovatel. Kdes byla včera v noci kolem jedenácté?“ Vytáhl z kapsy notes i brk a čekal na odpověď.

Kudrnatá čarodějka Ronovi ukázala tak neslušné gesto, že vidět to její matka, vydrhla by jí ruku ve svěcené vodě. Následně sebou trhla a šlehla pohledem ke dveřím, neb na ně ten blonďatý smeták znovu zazvonil.

„Co zas chce?“

„Můj respekt. Asi,“ zabrblala odpověď na Ronovu otázku, a on se na ni zmateně podíval.

„K čemu té sousedce jako bude?“

To taky netušila. Myslela si, že respekt ostatních je něco, co Malfoy nepotřebuje. Vždyť jsou mu všichni u prdele, tak o co mu jde? No a ještě... to by bylo, kdyby to blonďaté pako opravdu bylo jejím sousedem. To by jistě dlouho nepřežili - ani ona, ani on. Možná by to nepřežil ani barák.

„Běž, prosím tě,“ vyzvala ho Hermiona, když se chystala otevřít dveře a nakopat Malfoyovi zadek. „Nepotřebuju, aby tě viděla. Je to stará drbna,“ vysvětlila lživě a v mysli se omlouvala paní Higginsové, své skutečné sousedce, protože je to velmi milá stará dáma, která jí nosí koláčky a domácí limonádu.