Umění tolerance ✓

Prolog

„Opravdu tam musím, Theo?“ Hermiona zakňourala ze svého křesla a upírala k černovlasému muži svůj štěněčí pohled.

Theodore Nott, jenž postával kdesi v meziprostoru Hermioniny kanceláře na odboru pro dohled nad kouzelnickými tvory, ji zpražil pohledem a zamračil se na ni.

„Je to oslava mých narozenin, Hermiono,“ připomněl jí a ona nakrabatila čelo. Ne, že by to nevěděla, ale ten jeho tón hlasu... „Jsi moje nejlepší kamarádka, ovšem, že tam musíš,“ ujistil ji a ona si přehnaně moc zdrceně povzdechla a čelem třikrát zaťukala o desku stolu, aby Theovi jasně naznačila, jak jí je z toho na nic.

„Kdo tam?“

Hermiona strnula, pak se na i s židlí odrazila od stolu a naklonila se, aby pod něj viděla, zatímco Theodore povytáhl obočí. „Rone?!“ vyhrkla čarodějka překvapeně, když se na ni rudovlasý muž zazubil. Theodore povytáhl obočí ještě výš, protože... Co tam sakra Weasley dělá? Dělal něco Hermioně? „Jak dlouho tady jsi?“ zeptala se a zamračila se na něho, když po čtyřech vyťapkal ven.

„Ty si nevzpomínáš?“ odpověděl otázkou, vyškrábal se na nohy a poupravil si oblečení. „Vždyť jsem přišel před Nottem,“ kývl hlavou směrem k němu a ohrnul nos, „protože jsi po mně chtěla, ať ti roztáhnu nohy,“ řekl a Hermiona vykulila oči stejně jako Theo, který svá kukadla po tom rudovlasém muži málem hodil. „Teda utáhnu, zatraceně! Utáhnu!“ opravil se rychle Ron a zakroutil hlavou. „Ty od stolu, ne jiné,“ zabrblal a Theo se na nejlepšího kamaráda chlapce, který přežil, díval dost kriticky a dost pohoršeně.

Hermiona se slabě červenala, protože prostě takové konverzace nikdy nezvládala, i když v tomhle je teda úplně nevinně. „Pravda,“ přiznala a odkašlala si, načež se postavila. „Tak... díky.“ Usmála se na Rona a ten pokýval hlavou, načež obešel stůl a vyrazil ke dveřím.

„Mimochodem,“ řekl ještě mezi dveřmi a otočil se na mlčícího Theodora i na Hermionu, „taky by se mi mezi ty zmije nechtělo,“ ušklíbl se, když ho černovlasý muž probodl pohledem, a pak kancelář opustil a zavřel za sebou dveře. To se totiž takhle dělá, že jo, že člověk za sebou zavře dveře, když opustí jakoukoliv místnost, která mu nepatří. Nebo by se to dělat mělo, aby pak obyvatel oné místnosti nemusel vstávat a jít ty prokleté dveře zavřít sám.

„Vůbec nechápu, proč se s ním pořád ještě bavíš,“ zabrblal Theo vzápětí, složil si ruce na hrudi a zakroutil hlavou.

Hermiona po něm vrhla zamračeným pohledem. „Vážně, Theo?“ zeptala se, ale byla to spíš otázka řečnická, proto mu prostor k odpovědi, na kterou stejně nečekala, nedala. „Ty mi neustále vyčítáš, že všechny tvé přátele házím do pytle se štítkem Předsudky a že všechny přirovnávám k Malfoyovi, ale sám se na mé přátele díváš skrz prsty,“ obvinila ho a on slabě nakrčil nos.

„Promiň, Hermiono, ale sama musíš uznat, že zrovna Weasley je... no... jiný...“ mumlal, zatímco Hermiona mu očima vypalovala díru do obličeje.

„Ovšem, že je jiný,“ odvětila prostě a on se ušklíbl. „Protože je určitě lepší než ta tvoje hadí sekta,“ dodala s bradou vystrčenou dopředu a Theo varovně přimhouřil oči. „Pochybuju, že by ti třeba Malfoy nebo Pansy bacha-ať-si-nezlomím-nehet Parkinsonová přišli kamarádsky roztáhnout nohy jako Ron mně,“ pronesla útočně a Theodore vyprskl smíchy, načež Hermiona vztekle zrudla. „Utáhnout nohy!“ křikla na něj svou opravu a on se smál dál. „Nic jiného jsem na mysli neměla a nic jiného nedělal!“

Ještě aby ano. Vždyť s Ronem nechodí už merlinví jak dlouho. Ten jejich polibek během bitvy o Bradavice sice započal něco nového, ale to nové vydrželo jen do konce sprna, neboť se ukázalo, že si s Ronem sice rozumí ve vodách přátelství, ale ve vztahu jim to neklape vůbec. Oba vidí svět jinak, mají neuvěřitelně rozdílné názory i na tu sebemenší maličkost a navíc... navíc je Ronald prostě... prostě ňouma. A ona zjistila, že vedle sebe potřebuje někoho inteligentního, někoho, kdo je na stejné úrovni jako ona. Ne nějakého ignoranta, co všechno odkýve, aniž by věděl, o čem je vůbec řeč. Ron ji totiž nikdy pořádně neposlouchal, když mluvila o něčem vážnějším, a když jí konečně došlo, že ji poslouchá stylem jedním uchem tam, druhým ven, ověřila si svou teorii tím, že z původního tématu pozvolna přešla k viteálům a prohlásila, že bude kandidovat na nového Pána Zla, protože chce být nesmrtelná a řídí se Voldemortovým heslem, že neexistuje zlo nebo dobro, ale jen moc a lidé příliš slabí na to, aby o ni usilovali. No, Ronald, který si právě do chřtánu rval kuřecí křidýlka i s kostmi, zamumlal něco o tom, že má jeho plnou podporu a že má jako vždycky pravdu nebo co.