Umění tolerance ✓

Epilog

Co nám čas vzal a dal.

Nad lesy ve Wiltshire zapadalo slunce a jeho téměř rudé, hřejivé paprsky tančily na kamenné zdi sídla. Draco, sedící v zahradním křesle na terase, zapadající slunce pozoroval téměř hypnotizovaně a nastavoval jeho paprskům svou bledou, údajně upíří tvář.

Kdysi sice tvrdil, že má na slunce alergii, ale to pochopitelně nebyla pravda. Dokonce se ani nekoupe v bělidle, jak se nechal před lety slyšet, když se na jednu noc v baru skamarádil se skřetím vínem, které mu nakonec moc nesedlo a on tu noc žvanil, jako by mu někdo promazal panty olejem. Nebo jako by byl Hermionou Grangerovou.

Malfoyovou! Už roky! Měl by se odnaučit říkat jí jejím dívčím příjmením. A to nejen proto, že dívka už dávno není. Je stará jako ty její Dějiny Bradavic, které vytrvale čte, třebaže ze školy je pryč už celé století. Však jí neříká ty stará rachejtle jen tak, pro nic za nic.

Ne, neříká jí tak. Nazval ji tak jednou, když se málem porvali při hře Čaroději, nehněvej se! A ona mu šlehla po tlamě tou hrací deskou a donutila ho sníst jednu figurku. Ta věc z něj pak sice... vyšla ven, ale dodnes jí to nezapomněl.

Jeho manželka je trochu šílená. Ale to věděl, už když si ji před více než dvěma lety bral. Takže zrušit sňatek kvůli tomu nemůže. Ne že by chtěl! Je spokojený, i když mají doma občas solidní Itálii. Štěstí, že široko daleko od jejich sídla nestojí žádné jiné. Asi by těžko vysvětlovat, proč skáče z okna v nejvyšším patře, když mu dojdou argumenty. Vždycky použije úžasné a pro něj fakt užitečné Aresto momentum, ale stejně to vypadá blbě.

No, každopádně jim to vyšlo, i když zjistil, že se jejich přátelé vytrvale vsází o to, kdy a kdo z nich dvou požádá o rozvod. Už je to poněkud otravné.

„Pořád mě udivuje, že můžeš být na slunci, aniž by se tvoje existence vypařila nějakým démonským způsobem," nechala se slyšet Hermiona, která právě vyšla velkým francouzským oknem na terasu za ním.

Věnoval jí rozmrzelý pohled, zatímco ona se zastavila u kamenného zábradlí a s úsměvem na rtech nastavila svou tvář posledním paprskům slunce. Cinnamon vťapkala na terasu pár vteřin po Hermioně. Vyšplhala po noze stolu, zazubila se na svého páníčka a pak se uvelebila vedle konvice čaje.

Ano, Cinnamon pořád existovala a pořád vytáčela Dracovu lidskou lásku k nepříčetnosti. Teď však jinak než kdysi. Cinn si totiž tu čarodějku nakonec zamilovala a nedala jí ani na pár minut pokoj. Neustále jí byla v patách, pořád jí vysedávala na rameni jako papoušek a urážela se, když ji Hermiona čas od času seřvala a rázně ji požádala, ať zvadne, načež se Cinnamon urazila a pár dní se ji snažila zabít jako za starých dobrých časů. Pak se ale holky zase usmířily. Byla to nekonečná smyčka a Draca ohromně bavila.

„Chtěla bys jít někam na večeři?" zeptal se blonďa své ženy a zvedl se z křesla, aby ji mohl jednou rukou obejmout za pas.

Hermiona se na něho usmála koutkem úst. „Zveš mě na rande, Malfoyi?"

Ušklíbl se a vtiskl jí něžný polibek, když se k němu otočila čelem. Potom se od ní mírně odtáhl a chtěl jí říct, že ji bude zvát na rande až do konce všech dní, protože pořád stojí jen o ni, ale nestihl to. Místo toho od ní odskočil a zatímco ona ve tváři, která se jí zkroutila bolestí, úplně zbledla, on se hystericky rozječel a vyskočil na křeslo, které se pod ním zlomilo. Rychle se sebral a vylezl na stůl, kde ochranářsky schoval v náručí svou kytku a vyjeveně zíral na svou manželku.