Umění tolerance ✓

20. Zásadní změny

„To mě mrzí, Theo,“ povzdechla si Hermiona, naklonila se přes stůl a dlouze ho chytila za ruku.

Theodore se pousmál. „Nemusí. Všichni jsme vlastně ve stejné hře, jen na jiných úrovních. Vypořádáváme se se stejným peklem, jen s jinými ďábly,“ pronesl myslitelsky a kudrnatá čarodějka se na něj přemýšlivě zadívala, načež stáhla ruku zpátky.

„Pravda,“ přitakala, potlačila obrázek Draca Malfoye, jenž se jí mihl v hlavě, ignorovala i mírné stáhnutí žaludku při té myšlence, a pohlédla na servírku, která jim právě donesla oběd.

Klasická středeční polední pauza, která patří jen jí a Theovi. Měla tyhle srazy v restauraci ráda, protože poslední dobou se jim moc nedařilo trávit čas osamotě - jen spolu jako za starých dobrých časů. Občas si přála vrátit se do dodatkového ročníku v Bradavicích a zažít ten zrod jejich přátelství odznova.

Její předchozí prohlášení o tom, že ji to mrzí, bylo mířeno na jeho krátký monolog, jenž se týkal toho, že s konečnou platností přestává usilovat o srdce Daphné Greengrassové, což muselo být jistě rozhodnutí velmi těžké a zásadní - pro někoho, kdo je do své kamarádky zamilovaný snad celá staletí. Možná tu blondýnku miloval i v minulém životě, tom předminulém a všech dalších.

Jenomže Daphné má, co si zaslouží. Není přece pitomá, musela poznat, že je do ní Theo blázen, protože je všeobecným faktem, že člověk před světem nedokáže skrýt jen dvě věci: že je opilý a že je zamilovaný. Takže pokud starší Zelenotrávníková nemá vyperoxidovaný i mozek, musí to vědět. A když to ví a nic s tím nedělá, její mínus. Získat srdce Theodora Notta není vůbec lehká věc, ale zato je to obrovská výhra. Když Theo miluje, miluje celým svým srdcem, celou svou existencí a hlavně upřímně. Plus je to gentleman a jedná s ženami rovně a se ctí.

Vždyť i Tracey Davisové dopředu jasně řekl, že se jejich vztah bude zakládat jen na vzájemné přitažlivosti a že bude surfovat jen a pouze na vlnách fyzična. Holka to sice poněkud dlouho rozdýchávala, ale smířila se s tím. Ono jí totiž nic jiného ani nezbývalo, že jo, pokud chtěla mít Thea aspoň takhle, aspoň tímhle způsobem.

„Jednoho dne si Daphné vzpomene, jak moc jsi ji miloval... a pak se bude proklínat za to, že tě nechala jít,“ prohlásila, neb tomu věřila, a povzbudivě se usmála.

Theo jí úsměv chabě oplatil, ale nijak se k tomu nevyjádřil. „Pojď se bavit o něčem jiném,“ navrhl černovlasý muž a Hermiona k němu upřela pohled. „Ještě jsi mi neřekla, kam jsi vlastně tehdy večer v baru zmizela,“ dodal a to bylo právě v tento moment, co jí srdce vynechalo úder, než se nervózně rozbušilo.

„Šla jsem domů,“ odpověděla a zároveň se svými slovy sklopila oči k talíři, aby její nejlepší kamarád nepoznal, že před ním něco skrývá.

Nakonec šla domů, to ano, ale ne sama.

Hermiona byla nervózní, zatraceně nervózní, když mlčky vycházela schody do nejvyššího patra, v němž se nacházel její podkrovní byt. Draco, jenž ji pozval k ní domů na večeři, šel pár kroků za ní. Z části proto, že dámy mají přednost a bla bla, a z části proto, že takhle měl skoro perfektní výhled na čarodějčino pozadí.

„Nezírej mi na zadek,“ napomenula ho Hermiona a instinktivně si potáhla sukni dolů, neb se jí chůzí po schodech neustále vyhrnovala.

Blonďatý muž jí pohled zabodl do zátylku a následně si odfrkl. „Tvůj zadek je v mém zorném poli, takže prakticky zírá on na mě,“ odvětil a Hermiona povytáhla obočí a ohlédla se přes rameno.