Umění tolerance ✓

29. A všechny ženy světa pláčou...

„Takže jako... nic víc? Jenom tohle?“ nechápal to Blaise, který se dosti zmateně mračil a škrábal se u toho na hlavě. V druhé ruce držel jakýsi kus tlustého klacku, který mu měl sloužit jako zbraň. Nebo na rozdělání ohně, protože v lese člověk dřeva moc nenajde, že jo, takže je potřeba brát si klacky s sebou.

Muž, se kterým mluvil, zavrtěl hlavou a zahanbeně se začervenal, sklopil zrak k zemi a špičkou boty začal šťourat do hlíny.

„Ty jsi fakt unikátní blb, Weasley.“ Draco zavrtěl hlavou a kriticky si rudovlasého muže prohlížel. Theo do něj šťouchl loktem, protože měl dojem, že urážením Rona na svou stranu nezíská.

Ronald k němu prudce vzhlédl. „Byl fakt obří!“

„To je i ten můj a Pansy taky nepiští, když na něho naběhne. THEO, NE!“ zaječel Blaise v momentě, kdy mu Theodore jednoduše vrazil pohlavek tak silný, až čokoládový zmijozel klopýtl a bota se mu chytila do kořenu, který vyčníval ze země, na kterou se následně natáhl jak dlouhý, tak široký.

„Něco jsem ti o těch idiotských poznámkách říkal!“ zavrčel Theodore Nott a s přimhouřenýma očima sledoval, jak se Blaise zvedá ze země, zatímco Ron se škodolibě hihňá. „Slyšet to Pansy, hodila by tě o ten strom vedle tebe takovou silou, že by tě jím prohodila,“ podotkl a Blaise s Dracem věděli, že je to pravda, proto první zmiňovaný Theova slova nevyvracel.

Ron, kvůli kterému slavné zmijozelské oblekové trio vyrazilo do lesa, se mezitím posadil na zem a snažil se uklidnit, neboť ještě teď byl bílý jako čerstvě napadaný sníh a třepal se jak čivava uprostřed lednové noci. Pro tři hady nebylo těžké tohoto lva najít. Byl prakticky hned na okraji lesa. A jak jim prozradil, jeho hystericky vyděšený řev způsobila pavučina, do které vkročil a která se mu přilepila na tvář. A taky ho vyděsil obyvatel této pavučiny. Jeho náhle přeříznutí řevu pak způsobil již zmiňovaný a údajně obří pavouk. Ron totiž musel bleskově zavřít pusu, protože mu ten osminohý sudokopytník, jak ho v záchvatu paniky popsal, do ní chtěl zalézt. Prý.

Ne, slavný Harry Potter s nimi nakonec na záchrannou výpravu nevyrazil. Sotva totiž udělali pár kroků, Pansy na něho zařvala, aby se klusem vrátil zpátky, protože z jeho ženy to lítá jak z prokopnutého hydrantu. Byla to pravda, Ginny se udělalo zle a obloukem poslala všechno, co snědla, na zem v altánku. Díky Merlinovi za kouzla, protože uklidit tu nadílku bylo lehké a bezpracné. Poté však byla snoubenka vyvoleného hadí královnou vyslána do domu, aby si na chvíli lehla a odpočinula si. Harry šel samozřejmě s ní, do toho lesa se mu stejně nechtělo.

„Tady v lese je docela příjemně, ne?“ pronesl Blaise, který nakonec na zemi zůstal a uvelebil se na listí a mechu stejně jako Ron. „Když tě teda nějaký psychopat, třeba Theo, nemlátí,“ dodal jízlivě a černovlasý muž ho zpražil pohledem, načež se překvapivě i on posadil na zem a zády se opřel o kmen stromu.

„Co jako děláte?“ Blonďa ohrnoval nos a nechápavě se na své přátele a na Rona díval. Nemyslel si, že sedat si v drahých kalhotech v lese na zem je dobrý nápad. Smůla se člověku nejen lepí na paty, ale taky na zadek, když si sednete přímo na ni, že jo.

Theo k němu vzhlédl a následně mírně protočil očima, načež vytáhl hůlku a jedním švihnutím vyčaroval prostou, na první pohled hrozně nepohodlnou dřevěnou židličku. Očividně se má ještě co učit, aby dokázal jen tak odnikud vyčarovat nějaké pohodlné křeslo jako to třeba uměl nebožtík Brumbál.

Draco, teď už spokojen, že se nemusí bát toho, že by si zašpinil svůj drahý jednorožčí oblek, se usadil na dřevěnou židli, natáhl si nohy, které si pak překřížil, a ještě si složil ruce na hrudi a tyčil se nad třemi zbývajícími muži jako pán. „A co tady jako budeme dělat?“