Umění tolerance ✓

48. Menší zlo

Bylo už docela pozdě, když Leanne otevřela dveře ložnice a vstoupila dovnitř. Theo, který ležel v posteli a při světle lampy si četl, k ní vzhlédl. Usmála se na něho, vklouzla dovnitř a zavřela za sebou dveře.

„Kde jsi byla?" zajímal se. Zavřel knihu a položil ji na noční stolek. Jen tak mimoděk zabloudil pohledem k hodinám na budíku.

Blondýnka se výmluvně usmála. „Hm... Myslím, že to vědět nechceš a radši ani nepotřebuješ," odpověděla a Theodore se pobaveně usmál.

Souhlasil s ní. Už dávno se spolu domluvili, že mu raději nebude nic říkat o těch bláznivých výpravách s Blaisem. Ono totiž občas bylo lepší nevědět. Vsadil by svou hůlku na to, že ti dva často balancují na hraně zákona a on o tom nechtěl znát žádné podrobnosti. Obával se dne, kdy mu Leanne domů přivedou bystrozoři nebo mudlovští strážci zákona. To se totiž klidně může stát. Vlastně se to stane určitě, jen neví kdy.

Na posteli se posadil a zaujatě ji pozoroval při svlékání. Stála u šatní skříně a zbavovala se jednoho kousku oblečení za druhým, až se mu nakonec předváděla jen ve spodním prádle. Rozepnula si podprsenku a sundala si ji. Nadechl se a dál si ji prohlížel. Zorničky se mu rozšířily zájmem a nedočkavě čekal, až se jeho žena otočí k němu, protože doposud k němu stála zády. Jenže nestalo se. Sáhla po noční košilce, jejíž délka beztak není legální a vyrazila do přilehlé koupelny. Zabouchla za sebou dveře a představení skončilo. Theodore si povzdechl a zklamaně sebou plácl zase do lehu.

Ta zatracená holka ho pořád tak provokovala... Dělá jí to vyloženě škodolibou radost a dělá to často, protože si velmi dobře uvědomuje, že ho přitahuje naprosto vším a zejména pak každým svým jediným úsměvem. Nikdy by nevěřil, že obyčejný úsměv může být takovým afrodisiakem. A protože Leanne se vlastně směje pořád... Merline, v tomhle domě není jediný kout, který by spolu nevymetli.

Nechápe, proč se do ní nezamiloval dřív. Mohl by ji milovat o tolik déle! Vždyť Leanne zná už roky a vídal se s ní opravdu často, ale neviděl to - neviděl, že ona je ta pravá. Jenže taková láska je, zrodí se tam, kde by to člověk nečekal.

Láska nepotřebuje být perfektní. Potřebuje být opravdová. S Leanne všechno perfektní není, ale je to... tak opravdové, tak přirozené. Nechápe, jak vůbec kdy mohl existovat bez ní.

Je jeho největší fanynkou, jeho pevným bodem v tom vrtkavém světě, jeho nezlomnou oporou, jeho nejlepší kamarádkou a jeho parťákem. Co je víc?

Dveře koupelny se otevřely a on k nim pohlédl. Sjel svou snoubenku v krátké noční košilce pohledem odshora dolů a málem zasténal. Nejradši by si ji hned teď vzal, jenomže... není rytíř, takže fakt nemusí mít meč od krve. Ehm.

„Jaký jsi měl den?" zeptala se ho Leanne, když si prsty prohrábla mokré vlasy a vyrazila k posteli. Vklouzla k němu pod peřinu, vtiskla mu krátký polibek a přitulila se k němu.

Theo ji jednou rukou objal. „Adrian se vrátil, takže náročný," odpověděl a vzal z nočního stolku žlutý tulipán. Podal jej své snoubence a ta se na něho zeširoka usmála a posadila se.

„Ty jsi fakt šílený srdcečmajz, Notte," broukla, když si od něj květinu vzala a přičichla k ní. „Děkuju." Vlepila mu pusu a tulipán vložila do vázy na svém nočním stolku, ve které bylo už poměrně plno.

Theo jí totiž domů nosil květiny téměř každý večer. Vždycky jen jednu a pokaždé jinou. Takže měla ve váze skoro celou botanickou zahradu. Občas jí přinést květinu zapomněl, ale to je v pořádku. Ostatně to po něm nežádala a ani se nikdy nezmínila o tom, že by snad chtěla, aby jí nosil květiny. O to víc ji tohle gesto dojímalo a o to víc se do svého budoucího manžela zamilovávala.