11. Respekt si musíš zasloužit

5K 325 266
                                    

„Už mi řekneš, co s tebou je?“

Hermiona, která seděla ve svém oblíbeném křesle v obývacím pokoji svého bytu, vzhlédla od pracovních papírů, které měla položené na stehnech. „Říkala jsem ti, že mi nic není,“ usmála se na Adriana, který se válel na pohovce a sledoval v televizi večerní zprávy. Ten mudlovský vynález ho uchvátil hned, jakmile tu před pár týdny přišel poprvé. „Mám jen spoustu práce, to je všechno,“ zamumlala a znovu věnovala pozornost své práci, kterou si dobrovolně tahala domů.

Vedoucí bystrozor se na ni zamračil a vyhoupl se do sedu. „Nemáš,“ odporoval a ona zakoulela očima a podívala se na něho. „Jako vedoucí odboru mám tu čest se každý den scházet s vedoucími odboru jiných, proto vím, že vyloženě nemáte do čeho píchnout, takže kde je pravé jádro problému?“

Hermiona si ho dlouze prohlédla, než znovu sklopila zrak k papírům. „Vůbec nikde,“ odsekla a snad po dvacáté třetí si četla jeden pitomý odstavec stále dokola, neboť vůbec netušila, co se tam vlastně píše.

Poslední dva týdny se nedokázala na nic soustředit, byla roztěkaná a nebo naopak zpomalená a zadumaná, čehož si začali všímat i ostatní, a otázkou: Co s tebou je? ji tedy nečastoval jen Adrian, se kterým pořád ještě chodí. Ke svému vlastnímu údivu, protože si myslela, že se na ni vykašle, když je tak... no ano, divná.

Adrian Thomas Hale si povzdechl a mrzutě se na ni podíval. „Theodore si myslí, že za to tvoje divné chování můžu já,“ prozradil jí a ona se zamračila na jeden a ten samý odstavec, který pořád ještě čte.

„Theodore, ať si trhne nohou,“ zabručela a Adrian povytáhl obočí.

Ne, že by se s Theem pořád ještě nebavila, to ano, svým způsobem to mezi sebou urovnali a všechno zase pomalu najelo do starých kolejí, ale aby byla upřímná, poslední dny neměla náladu vůbec na nic a taky na nikoho.

„Ahá...“ protáhl s lehkým tázavým podtónem. „Půjdem už do postele?“ Obratně změnil téma a Hermiona se napnula.

„Běž, přijdu za tebou,“ usmála se na něho, ale úsměv to nebyl upřímný.

Adrian s povzdechem zakroutil hlavou, zamumlal něco, co znělo jako: ani jsem nečekal jinou odpověď, a pak vyrazil do koupelny, zatímco Hermiona se znovu věnovala své práci a nevšímala si ho.

Dveře se zabouchly a ona k nim vzhlédla. Chvíli na ně s vráskou mezi obočím zírala a pak odhodila pracovní papíry na stolek vedle sebe. Opřela se zády do křesla a obličej si schovala do dlaní.

Její ego je pořád pošlapané a její hrdost smrtelně nemocná. Tolik se nenáviděla za to, že tomu blonďatému hajzlovi přiznala, co mu přiznala, čímž ze sebe udělala blbku kolosálních rozměrů a udělala přesně to, co od ní očekával. Kdyby neměla strach, že by toho podělala víc, ukradla by na ministerstvu Obraceč času a tu noc, kdy ji Malfoy zničil, by kompletně překopala. Možná, že by toho zmetka na tom pásku, který jí dal, uškrtila.

Nedokázala to překousnout. Malfoy ji ponížil způsobem, který nepředpokládala, neočekávala a který ji upřímně zničil. Ne, nezamilovala se do něho, to ani z vlaku, ale byla zničená spíš tím, že sama ve svých očích neuvěřitelně klesla. Vždyť byla vždycky inteligentní, měla všech pět pohromadě, a jen tak někomu na špek neskočila. Teď si připadá jako slepice. Ponížená slepice, která se na sebe pomalu nemůže podívat ani do zrcadla, zatímco Malfoy je zřejmě nadmíru potěšen, cítí se jako vítěz a plácá se po zádech. Ona by ho poplácala taky, ale Hagridovou naběračkou, s níž by ho plácala do doby, dokud by z něj nebyla placka, ze které by si udělala rohožku před dveře.

Umění tolerance ✓Where stories live. Discover now