Survivor [TaeKook] ✔️

19.

Jungkook's pov.

„Kooku, chápu, že je to strašný pohled, ale musíš nám pomoct, než bude pozdě.“ Klekl si ke mně Yoongi, když jsem se k ničemu neměl. Hoseok s Jiminem už odnesli Namjoona, ale Taehyung tady pořád ležel, jako tělo bez duše. Lehce jsem přikývl, otřel si slzy a vydal se k jeho tělu, které jsem opatrně podebral. Rozešel jsem se s ním k výtahu, který Yoongi přivolal. V ruce držel batoh, kterého jsem si doteď nevšiml. I ten byl celý od krve, ale nevypadalo to, že by to nějak jeho obsahu vadilo.

„Polož ho tady a sundej mu tričko.“ Zaúkoloval mě Jin, když jsme přišli do jeho ordinace. Udělal jsem, jak mi řekl, a položil ho na lůžko, které museli před chvílí přinést kluci, protože tady nikdy nebylo. Se zatajeným dechem jsem si vzal nůžky a přestřihl mu jeho triko, které bylo celé nasáklé krví. Další slzy vpluly na povrch, když jsem viděl, jak má pohmožděné tělo. Jeho přes tím bezchybný hrudník tvořily modřiny různé velikosti.
„V pohodě?“ Přišel za mnou Gi, který mě pohladil po zádech. Němě jsem přikývl a otočil se k ostatním, kteří stáli u Namjoonova lůžka.

„Jak je na tom?“ Zeptal jsem se, protože jsem si všiml modřiny, kterou měl snad přes celé břicho.
„Špatně. Má naštípnutá žebra, otřes mozku a myslím, že má i vnitřní krvácení. Nemám tady ale dostatek pomůcek, abych ho mohl operovat.“ Odpověděl zoufale a prsty si promnul kořen nosu.
„Počkej, Jine. Mám tu jeden batoh, který ležel na chodbě. Možná tam něco bude.“ Podal Jinovi Yoongi batoh, který jsem již zmiňoval. On si ho převzal a v rychlosti vysypal na stůl. Kromě hromady jídla vypadly i různé obvazy, nitě a další pomůcky, které jsem neznal.
„Ach, Joone. Jak já tě miluji!“ Křikl šťastně, když uviděl krabičku, na které byl obrázek skalpelu.

„Tak jo, vážení. Kdo mi chce asistovat?“ Zeptal se Jin, když si nasazoval ochranné rukavice.
„Já ti pomůžu Jine. Jenom mi musíš říct, co mám dělat.“ Ozval se jako první Jimin, načež Jin kývl.
„Dobře, Chime. Připrav se, ano? Já ještě zkontroluji Taehyunga a můžeme na to.“ Řekl a vydal se k lůžku, kde ležel můj anděl. Nebo ďábel?

„Má to trochu pohmožděné, ale jinak je v pořádku. Můžete ho otočit na břicho, ať se můžu podívat na jeho křídla? A taky doneste mop. Nemusí ta krev být po celém areálu.“ Zatímco Hobi šel hledat něco na vytření, já s Yoongiho pomocí, otočil Taeho na polohu, kterou Jin chtěl.
„Pane bože!“ Vyděsil jsem se, když jsem to viděl. Jeho křídla byla u jeho zad nalomená a tekla z nich krev. A když říkám krev, myslím tím hodně krve.
„Sakra. Má je natržené. Budu mu je muset přišít k zádům, aby mu srostli zpátky.“ Říkal si pro sebe, když držel křídla v ruce.
„Jungkooku. Budu po tobě chtít, aby jsi mu zastavil to krvácení. Dám ti nějaké pomůcky, které použiješ. Chci ale, aby jsi na to tlačil, jinak to téct nepřestane. Musíme využít toho, že je Tae v bezvědomí, takže se neboj přitlačit.“ Hodil mi do ruky obvaz a další položil na stolek vedle lůžka. S hlubokým nádechem a výdechem jsem přešel k Taemu a položil onu látku ke kořenu jeho křídel. Látka se hned začala zbarvovat do červena. Nebudu lhát. Nebylo mi z toho pohledu zrovna dvakrát nejlépe.

„Tak jo, Jimine. Budeš mi pouze podávat věci. Zbytek už nějak zvládnu. Kdyby ti bylo špatně, nehraj si na hrdinu a řekni mi to. Připraven?“ Řekl Jin, když si nasadil roušku. Jimin udělal to samé a přikývl na souhlas.
„Takže, vážení. Kdo nechce, ať nekouká. Bude to drsné. Desinfekci, prosím.“ Dal Jiminovi první pokyn, který ihned splnil. Já svůj zrak odvrátil hned, jak se skalpel, který Jin držel v ruce, začal přibližovat k břichu od Namjoona.

Svou pozornost jsem zase začal věnovat člověku, který potřeboval mou pomoc. Musel jsem si vzít další látku, protože ten obvaz, který jsem měl v ruce, by se dal ždímat.
„Jungkooku! Říkal jsem, že na to musíš tlačit. Jinak to děláš zbytečně.“ Křikl na mě Jin, když viděl mé počínání. I když jsem moc nechtěl, poslechl jsem ho. Do očí se mi natlačily slzy, když jsem slyšel jemné lupnutí. Chtěl jsem ten tlak povolit, ale to mi nebylo dovolené, protože mé ruce ještě více stlačil Yoongi.
„Takhle, Kooku. Chápu, že je to nepříjemné, ale teď neber ohled na to, že mu něco můžeš zlomit. Pokud ztratí hodně krve, neporaněné křídla mu budou k ničemu.“ Řekl mi Yoongi, nespouštěje své ruce z těch mých. I když jsem nechtěl, přikývl jsem na souhlas. Má pravdu.

„Nevím, jak jste na to vy, ale my už budeme končit. Zbývá nám už jenom zašít břicho.“ Oznámil nám Jin a do ruky si vzal jehlu, kterou mu Jimin podal. Nám dvěma se taky podařilo to krvácení pomalu zastavit. Ještě pořád to sice trochu teklo, ale už to nebylo tak hrozné.
„Tak jo, Jimine. Dokážeš to zalepit? Potřebuji se teď vrhnout na Taehyunga.“ Zeptal se Jin, když si sundával rukavice. Jimin přikývl a vzal si tu největší náplast, kterou našel.
„Jak to vypadá tady, hoši?“ Zeptal se pro změnu nás dvou, když přišel ke druhému lůžku. Ránu jsem odkryl, aby si ji mohl lépe prohlédnout. I když už nebyla tolik od krve a byla čistší, pořád to nebyl pěkný pohled. Jsem si stoprocentně jistý, že stačilo málo a ta křídla by odpadla úplně.
„Ajajajajaj. To vypadá zle. Každopádně, není to nic, co bych nezvládnul. Křídla jsem sice nikdy nešil, ale všechno je jednou poprvé. Bylo by ale dobré, kdyby se našel kus něčeho tvrdého, rovného a dlouhého. To levé křídlo má zlomené, takže mu ho budu muset zpevnit.“ Řekl Hoseokovi, který držel v ruce mop. On přikývl a rozešel se to něco hledat.

„Tak jo. Kdo chce, může jít. Já už to tady sám zvládnu.“ Řekl nám Jin, když si bral do ruky jehlu, kde už měl provlečenou niť. Kromě mě, všichni přikývli a odebrali se ven z této místnosti.
„Ty nejdeš?“ Optal se mě Jin, když jsem se k ničemu neměl. Záporně jsem zatřásl hlavou a sedl si k židli, která tu byla.

„Co si myslíš, že se jim stalo?“ Promluvil jsem po dlouhém tichu, které tady panovalo. Jin se soustředil na práci a já byl ponořen ve svých myšlenkách.
„To vážně netuším. Ale podle stop na těle od Namjoona to vypadá, že ho někdo zmlátil. Naštěstí ten někdo neměl takovou sílu, takže jsem rád, že to nedopadlo hůř. Zajímalo by mě, co se ale stalo Taemu. Vypadá to, že se mu někdo snažil ta křídla servat nebo že ho za ně chytil. Každopádně je fascinující, že i v takovém stavu byl schopný oba dostat dovnitř. Ty to asi nevíš, ale ty dveře, co vedou do bunkru, jsou těžké jak prase. I Taehyung má občas problém je otevřít. A to nemluvím jenom o jedněch. Musel otevřít troje, než se dostal úplně dovnitř.“ Vyprávěl mi svou úvahu Jin, zatímco soustředěně zašíval.
„Troje? To jako proč?“ Nechápal jsem.
„To kvůli ochraně. A taky kvůli radiaci. Kdyby tady byly jenom jedny, radioaktivní spad by se sem dostal hned, co by se otevřely. To samé i člověk. Je lehké otevřít jedny dveře, ale zkus si jich otevřít víc. Zkoušel jsem to, ale u těch posledních jsem málem vypustil duši. A to mám ruce čtyři.“ Zasmál se a přestřihl niť. I když mi moc do smíchu nebylo, na tváři se mi aspoň vytvořil jemný úsměv.

„Tak jo. Teď mi podej tohle.“ Ukázal na dřevěnou tyč, kterou tady nechal Hoseok, než odešel. Dal jsem mu, oč žádal, a koukal, co bude dělat.
„Promiň, Taehyungu. Tohle tě bude bolet, až se probudíš.“ Tiše se mu omluvil a začal přivazovat ten kus opracovaného dřeva k jeho křídlu.