Survivor [TaeKook] ✔️

18.

Flashback ráno

Taehyung's pov.

„Jak to vypadá, Joone? Slyšíš někoho?" Zeptal jsem se Namjoona, když jsme kroužili nad naším cílem.
„Kromě tebe, nikoho. Vypadá to tam prázdně." Řekl Namjoon a já s ním klesl níž, blíže k hlavnímu vchodu do nemocnice. Opravdu to tady vypadalo prázdně. I tak jsme ale zůstávali ve střehu, protože nebezpečí může být na každém místě.
„Tudy." Zavelel a mířil si to dovnitř budovy. Poslušně jsem ho následoval až do sklepa, který se nacházel docela hluboko. I přes to, jaké venku bylo vedro a sucho, tady byl nepříjemný chlad a vlhko. Myslím, že kdybych se pořádně zaposlouchal, slyšel bych i kapat vodu.

„Tak jo. Drž se u mě. Musíme to udělat rychle. Slyším tady cizí myšlenky. Jsou sice daleko, ale mohli by nás slyšet." Šeptl Namjoon a vydal se k obrovským dveřím, které měli na kraji displej s číselníkem. Namjoon k nim přišel a naťukal tam potřebnou kombinaci, která se zasyčením dveře otevřela. Rychle jsme vlezli dovnitř, kde nás čekali dveře další. Tentokrát se ale otevíraly manuálně. Byly podobné těm našim, které máme u nás v přechodových komorách.
„Ty musíš otevřít ty. Jsi silnější. Ale musíš pomalu a hlavně potichu." Přikázal mi Namjoon, když za námi zavřel. Mlčky jsem kývl a vydal se k páce, kterou jsem musel otočit. Šlo to velmi těžce. Chvíli jsem myslel, že s nimi nepohnu, když se najednou ozvalo zavrzání a páka povolila. S úsměvem jsem dál pokračoval v otáčení, dokud dveře nepovolily a tím se otevřeli.

„Tak jo. Vem co můžeš. Ty vem jídlo, já vezmu nějaké zdravotní pomůcky." Řekl Namjoon a rozběhl se k poličkám a šuplíkům, které tady byly. Já taky neotálel a zamířil ke skříním, kde byl piktogram jídla. Když jsem skříň otevřel, moje srdce poskočilo blahem. Přede mnou jsem viděl plno sáčků s instantními nudlemi, nějaké sladkosti a další druhy instantních jídel. Vzal jsem toho co nejvíce, ale zároveň od každého něco.
„Dej mi něco i sem." Natáhl ke mně Joon svůj batoh, který byl naplněný pouze z poloviny.
„To je všechno, co bereš?" Zeptal jsem se po dlouhé době.
„Ano. Naštěstí to má všechno malý rozměr, ale je toho hodně. Neboj se." Odpověděl mi a já pouze přikývl. Začal jsem tedy jeho batoh naplňovat dalším jídlem až po okraj, ale tak, aby šel pořádně zavřít. Jsem rád, že jsme uspěli. Byla to docela dálka, takže je pěkné vidět nějaký výsledek.

„Moc se neraduj, Tae. Slyším myšlenky. A jsou hodně blízko." Řekl mi Joon, který vypadal hodně znepokojeně.
„Jak moc blízko?" Vyděsil jsem se. Tohle nezní dobře.
„Nevím. Ruší to ty stěny. Ale můžou být i za hlavními dveřmi. Nepoznám to. Asi tady budeme muset na chvíli počkat. Ale půjdeme do přechodové komory, ať je slyším jasněji." Zavelel a začal se přesouvat. Nebudu vám lhát. Měl jsem strach. A to velký. Nikdo totiž neviděl to, co já. Bylo strašlivé se dívat, jak se lidé navzájem zabíjejí, aby si sami mohli nasytit své žaludky.
„Snad by ses ty, strašlivý Kim Taehyung, nebál." Zasmál se Namjoon. Otráveně jsem se na něj kouknul, ale nijak neodpověděl. Myslím, že odpověď moc dobře zná.
„No tak. Nebuď nabručenej." Šťouchl do mě pobaveně. Jeho chování mě otravovalo. Kdo ví, jak dlouho tady budeme muset být a on si tady vtipkuje.

„Radši mi řekni, co slyšíš." Zavedl jsem téma trochu jinam, abych se nějak odreagoval. Namjoon se na chvíli soustředěně podíval na stěnu, která sousedila s chodbou nemocnice, a zamračil se.
„Jsou tam asi tři. Nevím to jistě. Určitě vím, že tam je jedna žena. A je zmutovaná, stejně jako my. Myslím, že se baví o nás."
„O nás? Jak se můžou bavit o nás? Vždyť nás neviděli." Nechápal jsem.
„Nemyslím přímo o nás. Ale o někom, kdo je tady. Takže se baví o nás. Ale nejsou si tím úplně jistí. Ta holka říká, že slyšela zvuky právě odsud, ale ani jeden jí to nechce věřit. I tak se ale rozhodli, že tu budou chvíli hlídat. Pro jistotu." Vysvětlil a sedl si na zem, kde se zády opřel o stěnu.