Survivor [TaeKook] ✔️

7.

Taehyung's pov.

„Kurva!" zakřičel jsem přes celou místnost a třísknul pěstí do plechové skříně, co tu byla. Nebál jsem se, že by mě někdo slyšel, protože jsem se nacházel v odlehlé části celého krytu. Ono se to nezdá, ale je to obrovský komplex. Naši předci museli být hodně pracovití, když dokázali postavit tohle. Naše generace je už taková, jak to říct, shnilá. Na všechno jsou roboti, různé technologie; práce rukou, jako by nebyla. A to je jeden z důvodů, proč lidé umírají. Nedokáží se o sebe postarat. Byli zvyklí na to, že si budou žít do konce života v přepychu a bez starostí. No, buďme upřímní, docela hodně lidem se to povedlo. Jsem rád, že jsem vyrůstal na farmě, kde jsme si jeli pěkně po staru. Lidé se nám smáli, že jsme staromódní, ale teď jsem to já, kdo se směje.

„Doprdele práce," postěžoval jsem si, když jsem viděl na svých kloubech krev. Ruku jsem si otřel do tepláků, které jsem na sobě měl, a dál to neřešil. Byl jsem na to moc naštvaný. Sedl jsem si na zem a zády se opřel o stěnu tak, abych si při tom nepoškodil svá křídla. Hlavou jsem se silně bouchnul o zeď, ale žádnou bolest jsem necítil. Nedokázal jsem ji vnímat. Jediné, na co jsem momentálně dokázal myslet, byl vztek.

Vztek na celý svět. Vztek na lidi, kteří tohle všechno dopustili. Měl jsem vztek na Jina s Yoongim, že mě našli a zachránili. I na Namjoona jsem měl vztek, protože mi překazil mou chvíli s Jungkookem, kterou jsem si tak moc užíval. Byl jsem naštvaný i na Jungkooka, protože má v sobě něco, co mě nutí ho trápit. Není to jen jeho nevinný pohled dítěte. Nebo ty velké oči, které mě občas pozorují. Hlas, tělo nebo způsob, jak se jeho tělo brání. Je to něco uvnitř jeho těla, co mi přivádí nesnesitelnou potřebu ho trápit. Jako kdyby byl magnetem na problémy, tedy mě.

Největší vztek jsem měl ale na sebe. Vyloženě mě sere, že se nedokážu v jeho přítomnosti ovládnout. Kolikrát jsem chtěl ustoupit, povolit otěže, když jsem viděl, že třeba pláče. Měl jsem v sobě ale blok, který mi to nedovolil. Právě naopak. Chtěl mnohem víc a víc. Jako když si feťák dá svou drogu, ale je na něj slabá. Chce víc. A to chci i já.

Ještě chvíli jsem tam seděl, než jsem se rozhodl, že je na čase jít zase zpátky za ostatními. Podle ticha, které se tu rozléhalo, jsem usoudil, že už všichni spí. Rychle jsem si vlezl do koupelny a spáchal hygienu. Prohlédl jsem se v zrcadle, abych zkontroloval svůj vzhled. Mívám někdy pocit, že se moje oči více zbarvují do červena. Do ruky jsem si vzal hřeben a lehce jim pročísl svá křídla, které byly mírně zacuchané. Bylo důležité, aby byly v perfektním stavu, protože s nimi často letím hodně daleko. Jsem tu jako takový zvěd. Zjišťuji, jak se lidstvu daří přežít nebo hledám něco k jídlu, co by se dalo použít. Občas najdu nějakého člověka, který je ještě živý, ale od Jungkooka jsem nikoho neviděl. Ani se nedivím. Byla jenom náhoda, že se mi Kooka podařilo spatřit. Bylo to kousek od našeho útočiště, ale úplně na opačné straně, než obvykle chodíme.

Jungkook se nacházel poblíž Songdo pláže, kde ještě před měsícem stál most. Byla to vyhlášená turistická destinace. Pamatuji si, že jako malé dítě jsem zbožňoval stánky a různé atrakce, které stály všude okolo. Pobřeží pláže lemovaly vysoké domy, kde si mohli dovolit žít pouze ti vyvolení. A právě pod troskami jedné z budou, ležel on.

Býval bych si ho vůbec nevšiml, kdyby na sobě neměl výrazně červené boty. Už na první pohled to vypadalo, že je mrtvý. Kdo by taky přežil, kdyby na něm celou váhou ležel kus stěny, který nezakrýval pouze jeho levou nohu. Zvědavost mi ale nedala a já se musel podívat. Díky svojí síle, jsem hroudy sutě dokázal z jeho těla odstranit během chvilky. Netrvalo proto dlouho, a já tak mohl vidět jeho tvář.

Byl to strašlivý pohled. Celý obličej měl od krve, potlučený a poškrábaný. Oblečení, které měl na sobě, bylo potrhané a odkrývalo další krvavé šrámy na jeho hubeném těle. Z hlavy mu tekl pramínek krve, který utvořil malou loužičku vedle něj. Kdybych si nevšiml, že se mu jemně nadzvedává hrudník, nechal bych ho tam. Měl obrovské štěstí, že jsem tam zrovna letěl. I když, neměl bych takové starosti, kdyby-

Nenechal jsem dokončit svou myšlenku a zatřepal jsem hlavou, abych ji zahnal do kouta. Ne, Taehyungu. Udělal jsi dobrý skutek. Další krůček pro záchranu lidstva. Snažil jsem si vsugerovat do hlavy.

Přestal jsem si česat křídla a zaměřil se na vlasy. Nemám rád tuhle barvu. Pamatuji si, jak jsem v mládí zkoušel všechny možné odstíny. Červenou, která je mimochodem moje oblíbená, blond, modrou, růžovou, ale i stříbrnou, která mi slušela asi nejvíce. Teď mám jenom pochybnou černou, se kterou nemůžu nic dělat. I když, měl bych být vděčný, že aspoň nějaké vlasy mám. V oblastech výbuchů lidem vlasy zcela vypadaly.

„Co to?" zarazil jsem se, když jsem si něco nahmatal na hlavě. Bylo to malé, ale hodně špičaté.
„To ne," zaskuhral jsem, když jsem si uvědomil, co by to mohlo být. Rychle jsem zkontroloval i druhou stranu, na které bylo to samé.
„Sakra! Rohy ne. Cokoliv, jen ne rohy," prosil jsem kohokoliv o slitování, ale nijak to nepomáhalo. Naštvaně jsem hodil hřeben na místo a vyšel z koupelny. Po cestě jsem se snažil uklidnit a uvažoval jsem, jestli o tom mám říct Jinovi. Přece jenom, je to doktor. Ví o nás všechno. Určitě mi dokáže pomoct.

Zastavil jsem před dveřmi do pokoje. Naposledy jsem se nadechl a s hlubokým výdechem vstoupil do místnosti. Překvapilo mě, když jsem viděl Yoongiho postel prázdnou. On nikdy nikam večer nechodí. Na to má spánek až moc rád. Z mého polemizování mě vyrušil zvuk, který jsem poprvé slyšel teprve dnes. Podíval jsem se na druhou postel a viděl, jak si to tam Gi spokojeně vrní, zatím co objímá Jungkooka, který mu leží na hrudi.

Chvíli jsem ty dva pozoroval, než mi došlo, že za to nejspíš mužů já. Všiml jsem si totiž zaschlých slz na Jungkookově tváři. S povzdechem jsem znova zatřepal hlavou a lehl si do své postele, kde jsem během pár minut usnul.