Survivor [TaeKook] ✔️

3.

„Nah. Musíme?" zeptal se otráveně Yoongi.
„Ano, musíme. Měl by vědět, proč se tohle všechno stalo," odsekl mu Jin a koukl na ostatní. Nikdo nic neříkal, a ani to nevypadalo, že někdo něco řekne.
„Ach, jste hrozní. Tak já ti to řeknu," postěžoval si Jin a otočil se na mě. Cítil jsem se nejistě. Viděl jsem na něm, že mu není příjemné o tom mluvit. Nechtěl jsem, aby to ze sebe páčil, když nechce.
„Ale on ti to chce říct," ozval se Namjoon, který na mě koukal, přičemž se na něj všichni otočili. Když si všiml, že je na něj upřena pozornost, zrak odvrátil.
„Nečti mu myšlenky, Namjoone!" řekl mu Jimin naštvaně.
„Já se snažím, ale nejde to!" chytl se za hlavu.
„Má je moc silné. Jde z něj cítit strach a to jenom jeho myšlenky zesiluje. Ani ta podělaná čelenka nefunguje," řekl naštvaně a čelenku hodil na stůl. Znova se chytl za hlavu a začal se kolébat ze strany na stranu. Začal si něco pro sebe šeptat a oči měl zavřené.
„Klid, Joone. Bude to v pořádku, ano? Jenom ti znovu nasadím tu čelenku," řekl klidně Jin a hladil ho po zádech. Chvíli se nic nedělo, ale pak se zklidnil. Utřel si slzy, které byly na jeho tváři, a pohlédl na nás. Vypadá to, že ostatní jsou na jeho chování zvyklí, protože nikdo nevypadal šokovaně. To se ale nedalo říct o mně. Něco takového jsem viděl poprvé v životě.
„To se divím. Takové záchvaty jsou celkem časté i u běžných lidí," řekl Namjoon, který znova na mě koukal. Nečti mi myšlenky, prosím. Požádal jsem ho v hlavě.
„Chápeš, že to nejde? Mám pocit, že tady hraje rádio, které říká všechno, co si myslíš. Nejde to ignorovat," snažil se říct klidným hlasem, i když šlo vidět, že je naštvaný.
„Nejsem naštvaný. Jsem jenom vytočený."
„Tak a dost! Namjoone, pokud chceš, můžeš odejít. Nemám náladu na tvou konverzaci s Jungkookovou myslí," řekl naštvaně Jin a ukázal na dveře. Namjoon mlčky kývl a začal se zvedat. Očividně se mu ulevilo, soudě podle jeho výrazu.
„Můžu jít taky?" ozval se Yoongi.
„Ne, zbytek tu zůstane. Potřebuji už konečně Kookovi vysvětlit, co se stalo."

„Takže, Jungkooku. Nevím, co si pamatuješ, takže ti řeknu všechno od začátku.

Už několik let byl mezi světovými velmocemi neustálý boj o nadvládu. Jednalo se hlavně o Ameriku, Čínu, Rusko a Severní Koreu. Tento spor tu byl i před dvěma sty lety, ale ještě pořád nebyl vyřešený. I když se vyměnili vůdcové, ničemu to nepomohlo.

Všechno to vyvrcholilo útokem na Ameriku. Stejně jako při druhé světové válce Japonci, Čína zaútočila na důležité americké body. Amerika si to nenechala líbit, takže vyslala na Čínu atomové bomby. Prostě stejná strategie, jako u Hirošimy a Nagasaki.

Jenže věděli, že Čína je spojená se Severní Koreou, takže po cestě hodily bombu i na Pchjongjang. Tlaková vlna se rozšířila po celém Korejském poloostrově. Zničila všechny budovy a radiace se šířila rychlostí světla. Zemřelo nejméně padesát milionů lidí. A to počítám jenom náš poloostrov.

Tento čin se nelíbil Rusku, jelikož velká část výbuchu bomby v Číně, zasáhla i jejich území. Ten výbuch byl mnohem silnější, jelikož bomba zasáhla důležité vývojové centrum, kde Číňané měli své zbraně, které následně explodovaly. Rusko se proto rozhodlo jednat a už celý svět byl ve válce. Každý použil vše, co má. Co se ví, tak celkově bylo použito deset nukleárních bomb. Celý svět je zdevastovaný a přeživší trpí. Počet obyvatel země se snížil o osmdesát procent.

Není jídlo ani voda. Lidé umírají na zásahy radiace nebo mutují. V různých koutech světa se rozmohl kanibalismus, protože lidé šílí. Jsou hladoví a dělají vše pro to, aby přežili." Dokončil Jin a já jenom civěl. Nějak jsem to nedokázal pobrat.

„Jak dlouho už to trvá?" optal jsem se.
„Asi měsíc. Divím se, že jsi byl ještě naživu, když jsme tě našli."-Jin.
„Vy jste mě našli?" podivil jsem se.

„Ne, já tě našel," slyšel jsem neznámý hlas ode dveří. Moje tělo se automaticky napnulo, když jsem zaregistroval, jak moc hluboce ten hlas zněl. Bál jsem se otočit, ale moje zvědavost byla silnější.

Jemně jsem pootočil hlavu a strachy se roztřásl, když jsem uviděl osobu, které ten hlas patří.