Survivor [TaeKook] ✔️

9.

Taehyung's pov.

„Bude v pořádku?" strachoval jsem se, když jsem viděl, jak dlouho to trvá.
„Doufej v to. Má sice zrychlenou regeneraci, ale ty jsi mu prorazil lebku, Taehyungu! Nemám tady dostatek pomůcek na to, abych mu ji spravil, takže mu jenom zašiju kůži a budu doufat, že mu sama sroste," řekl a nasadil si brýle. Až teď mu totiž dokázal zastavit krvácení, a vrhnul se na šití.

„Já- Omlouvám se, Jine. Přidělávám ti jenom starosti," omluvil jsem se mu a svalil se na první židli, kterou jsem viděl. Zoufale jsem si prohrábl vlasy, přičemž jsem zavadil o jeden roh, který byl o malinko větší.
„Mně se neomlouvej, Tae. Tady Jungkook musí trpět ty tvoje záchvaty. To on v noci nemůže usnout sám, protože se bojí, že mu něco uděláš. Ne, že by si Yoongi stěžoval. Od jeho příchodu se změnil k lepšímu, ale myslím si, že každý potřebuje mít prostor sám pro sebe. Navíc mu to neulehčuješ tím, že mu fakt ubližuješ. To jemu by jsi se měl omluvit. A pokud si to přeje, nechat ho na pokoji," řekl klidně Jin, který soustředěně zašíval ránu.
„Já se snažím Jine, vážně. Nejde to ale ovládat," zanaříkal jsem.
„Nejde nebo to nechceš ovládat?" vzhlédl na mě s otázkou v očích. Chvíli mě pozoroval, než se vrátil zpátky ke své práci.
„Nejde, rozumíš? Už jsem se o to pokoušel," obhájil jsem se. Jin jenom nesouhlasně mlaskl a položil si svoje náčiní na tácek vedle sebe.

„Tae, vím o té tvé poruše. Věř mi, že se to dá všechno ovlivnit. Stačí jen chtít. Všechno to máš v hlavě," řekl klidně a na Jungkookovu hlavu nastříkal desinfekci.
„Jak o ní víš?" zeptal jsem se naštvaně. Nikomu jsem to nikdy neřekl. Ani moje rodina o tom nevěděla. Chtěl jsem si to nechat pro sebe, aby si nikdo nemyslel, že jsem blázen. Proto jsem nechápal, jak se o tom dozvěděl on.
„Víš, já vím o vás všechno. O všem, co jste prožili. Všechny průšvihy, dobré skutky. Všechny nemoci, co jste prodělali. Jak jste na tom byli ve škole, jaké byly vaše sny. Není tady nic, co bych nevěděl. Kromě Namjoona a Jungkooka, samozřejmě. Ten si totiž nic nepamatuje. Když na něm totiž ležela ta zeď, když jsi ho našel, poškodilo mu to paměťové centrum. Jediné, co si pamatuje, jsou věci týkající se jeho osoby. Co má rád, jaký před tím byl. Ale jinak? Nic," vysvětloval mi klidně, když zalepoval onu ránu náplastí.

„Takže to máš od Namjoona?!" vykřikl jsem, když mi to došlo.
„Ano. Nevěřil nám, takže se nám všem podíval do hlavy, aby věděl, jestli nám může věřit. Na oplátku jsem mu nabídl, že mu vytvořím ten stimulátor, co má na čelence. Slyšel totiž hlasy, i když si to nepřál. Viděl jsi ty jeho záchvaty. To má z těch hlasů. Člověk z toho může pěkně zešílet. Dohodli jsme se tedy, že mi poví všechno, co o vás ví a já mu dám pak klid, v podobě té čelenky," řekl a šel si uklidit všechny věci, co použil.
„Jak jsi to mohl udělat! Myslel jsem, že jsme přátelé a že si věříme!" zuřil jsem. Tohle jsem od něj vážně nečekal. Bylo to, jako kdyby mi do srdce bodl nůž.

„Nemusíš mi věřit, ale dělal jsem to pro vaše dobro. Kdysi jsem totiž četl, že se mutace odvíjí od toho, jakou osobnost máte. Potřeboval jsem vědět, co čekat, případně jaké hrozby by mohli nastat. Všechno to totiž do sebe zapadá.

Namjoon čte myšlenky, protože je extrémně chytrý. Tenhle, říkejme tomu dar, mu byl přidělen, aby mohl vědět ještě více. Zajít až za hranice lidských možností.
Yoongi je napůl kočka. Ten to má hlavně po vzhledové stránce, ale i tak byl vždycky línější povahy. Taky byl více panovačný a sobecký, jako jsou právě kočky. Ale když chce, umí se i mazlit, což vidíš, když je s Jungkookem.

A ty? Ty jsi pro svou ochotu a dobrotu dostal křídla. Je to symbol toho, že jsi pro mnoho lidí andělem strážným. Vem si, že jsi zachránil Namjoona, Jimina, Hoseoka i Jungkooka. Obětuješ svůj život, aby jsi zjistil, jak na tom naše planeta je. Určitě pociťuješ, jaké má na tebe ta radiace škodlivé dopady. Pak je tu ale tvá stinná stránka. Tvoje alter-ego, což znázorňuje ta porucha. Proto máš rudé oči, křídla černé barvy a z hlavy se ti tlačí rohy. Tím, jak v sobě tu nemoc potlačuješ, v sobě probouzíš ďábla, který tě nutí dělat tyhle hrozné věci. Pokud v tom budeš pokračovat, bude to ještě horší a nikdo ti už nepomůže. O tebe se ale nebojím tak, jako o Kooka.

Nic o něm nevím. Nic. Vím jenom to, že je už od malá stydlivý, ale to je tak všechno. Trápí mě, že nevím důvod, proč Namjoon slyší jeho myšlenky, i když má na hlavě ten stimulátor. Taky nechápu, že kdysi odtažitý Yoongi, je najednou úplně přítulný a hodnější, pokud se v blízkosti právě nachází i Kook. Nevím, proč má na tebe takový vliv, když se nachází ve tvé blízkosti. Ani on to neví. Myslím si ale, že to je právě jeho dar. Mimo vlastní regeneraci, dokáže ve zmutovaném člověku zvýšit intenzitu jeho daru. Bohužel, u tebe je to právě ta špatná stránka. Musím ještě přijít na to, jak tomu předejít, ale kořen problému je hlavně u tebe. Jen ty sám dokážeš ovlivnit, na jakou stranu se vydáš." Jin přišel ke mně a pohladil mě po hlavě.

„Musíš se rozhodnout, jak chceš pokračovat. Ale pamatuj, pokud dovolíš temné straně tvého já, aby tě ovládla, už tady pro tebe nebude místo. Nechci si totiž ani představit, co by se mohlo stát a já bych chtěl ochránit kluky. Včetně sebe. Podívej se, čeho jsi schopný," koukal se mi do očí, aby se ujistil, že to co říká, myslím vážně. Chápal jsem, proč to říká. Taky chci kluky ochránit. Ale nečekal jsem, že bych to mohl být zrovna já, kdo by je mohl ohrozit.

Myšlenky na tohle všechno, mě rozbrečely. Bylo toho na mě moc. Zjistil jsem strašně moc nových informací, které mi až teď začaly dávat smysl a já tak pochopil jejich význam. Sesypal jsem se Jinovi do náruče a propadl svým obavám. Nechtěl jsem být ten špatný, ale zároveň jsem nevěděl, jak se stát tím dobrým. Měl jsem v hlavě zmatek.
„Klid Tae, ano? Klidně se vybreč, pak to spolu vyřešíme. I s klukama. Měli by o tom vědět," hladil mě po zádech, mezitím, co jsem mu vlhčil tričko mými slzami.

Jemně jsem přikývl na souhlas a nechal se dál objímat. Teda, dokud nás nevyrušil pohyb na lůžku, kde ležel Jungkook.