Survivor [TaeKook] ✔️

25.

„Ou, jdu nevhod?“ zeptal se zaraženě Jin, když viděl, v jakém jsme rozpoložení. Zaraženě jsem na něj koukal, protože mi nešlo na mysl, proč nám nese další jídlo, když to poslední jsme měli tak patnáct minut zpátky, a taky nás vyrušil zrovna v momentě, kdy jsem se chtěl Taehyungovi tak nějak vyznat. Zrovna v tak pěkný moment. Pochybuju, že ještě někdy bude taková vhodná příležitost, jako byla právě teď. Tu odvahu na to, říct ta slova nahlas, budu sbírat asi další pěknou chvíli, jelikož jsem to ještě nikdy nikomu neřekl. Ale možná je to i dobře, že nás vyrušil. Možná mi chce nějaká vyšší síla naznačit, že ještě není ten správný čas na vyslovení tak citově silných slov.
„Ne, pokud mi chceš už vytáhnout ty nitě ze zad,“ vyprskl na něj Taehyung. Musel jsem se nad tím usmát. Je fakt jako dítě. Dítě se stinnou stránkou ďábla.

Jin položil tác s jídlem na stůl, který byl mezi postelí Namjoona a Taeho, a přistoupil k černovláskovi, aby se podíval na jeho křídla.
„No, ta rána už vypadá dobře, takže ty stehy ti můžu sundat už teď. Horší to bude ale s tím tvým křídlem. Máš ho zlomené, takže tu tyč tam budeš mít minimálně ještě další týden,“ oznámil mu, když si ono křídlo opatrně prohlížel.
„To je mi jedno. Hlavně ať si můžu aspoň sednout,“ odfrknul si nedočkavě, hlavu zabořil do polštáře a hlasitě si oddychl.
„No jo, bobku. Aby ses nám tady neunudil k smrti,“ promluvil na něj, jako na mimino. Tae pouze obrátil oči v sloup, ale nijak to nekomentoval. Jin přešel ke stolečku, na kterém mimochodem pořád stálo nedotčené jídlo, a vzal si do ruky nůžky, na které nejdříve nastříkal desinfekci.
„Možná to trochu štípne,“ upozornil černovláska a přestřihl první steh, načež ho i vytáhl a položil na kapesník, který si před tím položil vedle sebe. Takhle pokračoval dál, dokud se na ubrousku neobjevilo dalších jedenáct takových kousků nití. Tae nehnutě ležel, netrpělivě ťukajíc prsty do matrace pod sebou.

„Ták, hotovo,“ oznámil mu Jin, když položil poslední kousek na kus bílého tenkého papíru, který následně zmuchlal a vyhodil do koše.
„Konečně!“ zajásal Tae a chtěl se zvednout.
„To ať tě ani nenapadne, Taehyungu!“ napomenul ho náš doktor a přitlačil ho zpátky na lůžko. Odpovědí mu bylo pouze zakňučení a další zoufalý povzdech, kterými dneska vůbec nešetřil.
„Ještě ti to musím zkontrolovat. Pak se můžeš zvednout, ale hlavně pomalu. Jedno křídlo budeš mít těžší, takže si musíš dávat pozor, jasné?“ upozornil ho, načež Tae horlivě přikývl na souhlas.

Jin se pustil do kontroly, která zahrnovala jeho záda, kořen křídel i křídla samotná. Ujistil se, zda je ten kus dřeva pevně na svém místě a šel do jedné ze skříněk něco hledat. Navázal jsem oční kontakt s párem rudých očí, které mě s jemným úškrnem na tváři pozorovaly. Nejistě jsem mu pohled oplácel, i když mě znervózňovalo to, jak to na mě působí. Vypadá, jako by měl něco v plánu, což mě dost znejistilo, protože jsem netušil, co se mu honí hlavou. Měl bych si na to zvyknout, protože celá Taehyungova mysl je nevyzpytatelná. A na čtení myšlenek je tady Namjoon, který není aktuálně při vědomí. I když, kdo ví co se děje v jeho hlavě právě v tuto chvíli. A já dokážu cítit pouze pocity, které mi nijak nepomůžou zjistit, na co přesně člověk myslí. Teda, aspoň myslím.

Najednou se mu jeho výraz změnil v bolestný, oči přivřel a z úst mu ušlo tiché syknutí.
„Vole, co děláš?!“ zasyčel na Jina a ruce zaťal v pěst.
„Kontroluju ti křídla, vole.“
„A musí to tak bolet?“
„Nemusí, ale baví mě tě srát,“ mrkl na něj, i když on to vidět nemohl.
„Jdi do prdele, Jine,“ řekl mu, teď už rudý vzteky, Taehyung.
„To není můj styl, Tae,“ odpověděl mu, přičemž na mě letmo pohlédl. Pochopil jsem, jak to myslí. Nejsem idiot, abych to nevěděl. Taky proto jsem se začal cítit nesvůj, protože mi není příjemné, že někdo na něco takového naráží, zvláště když se to týká i mě osobně. Cítil jsem, jak atmosféra v místnosti trochu zhoustla, ale nikdo nic nedělal pro to, aby se to změnilo, takže si každý hleděl svého.

„Tak jo, teď už se můžeš posadit. Může to trochu bolet, ale snad to bude v cajku,“ promluvil Jin do toho nesnesitelného ticha, které mě vnitřně užíralo. Tae s pár nadávkami a tichým syknutím udělal tak, jak mu náš doktor řekl. Své nohy si přehodil přes okraj lůžka a pomalu se posadil. Chvíli jenom seděl, zadržujíc dech, s bolestným úšklebkem na tváři. Svou hlavu naklonil na levou, pak i na pravou stranu, aby si mohl protáhnout své ztuhlé svaly.
„Tak co, dobrý?“ ozval se Jin, který stejně jako já, sledoval Taeho počínání.
„Úžasný,“ úlevně si vydechl a na jeho tváři se objevil jemný úsměv. Ten se objevil i u mě, protože to ve mně vyvolalo jakýsi pocit radosti. I z něj jsem cítil to samé, z čehož jsem měl radost o to větší.
„Super. Křídla taky vypadají v pohodě, takže se můžeš i postavit a až se na to budeš cítit, můžeš se přemístit za ostatními do klubovny.“ Tae přikývl na souhlas a opatrně položil svá chodidla na podlahu, jako by ho měla spálit. Viděl jsem, že váhá. Možná se bál bolesti, což chápu, protože si jí poslední týdny užil až až. Neváhal jsem tedy a natáhl k němu své ruce, aby se o ně mohl případně opřít. Ani chvíli neváhal a mou malou pomoc přijal. Cítil jsem, jak pevně stiskl mé dlaně a netrvalo dlouho, když jsem ucítil i protitah, aby se mohl zvednout. Zvládl to, i když s menším zaskuhráním, hned na první pokus.
„V pohodě?“ zeptal jsem se ho, jelikož jsem cítil, že jeho stisk nijak nepovoluje.
„Jo, jenom mě drž, jinak spadnu.“
„Nemám v plánu tě pouštět,“ mrknul jsem na něj a jemně se i usmál.

Chvíli to vypadalo, že tady vystojíme důlek, ale nakonec se přecejenom Tae odhodlal k dalšímu kroku. Tak to pokračovalo postupně dál. Já couval, on dělal další a další kroky, aby si jeho svaly opět zvykly na tento typ činnosti.
„Ach, koukejte, jak dělá své první krůčky, ten náš malý bobek,“ ozval se vedle mě Jin, který celé tohle počínání sledoval, s falešnou slzou v oku a špetkou sarkazmu v hlase.
„Aby ti ten malý bobek nezlomil hnátu,“ odsekl mu Tae a nadále pokračoval ve své činnosti.
„Mám ještě tři další,“ vysmál se mu zpátky nejstarší člen naší skupiny, ale i tak ustoupil o krok dozadu, když viděl vražedný pohled mého démona.

„Zvládáš to skvěle,“ řekl jsem Taehyungovi, když jsme spolu prošli celou místnost. Tae se pouze jemně usmál a pomalu povolil svůj stisk, až jsem kontakt s ním úplně ztratil. Chvíli jsme měl obavy z jeho případného pádu, ale když jsem viděl, že to v pohodě zvládá, opět jsem si oddychl.
„Myslím, že jsem už v pohodě,“ řekl směrem k Jinovi, který ho podezíravě sledoval, jakoby nevěřil jeho slovům.
„Dobře, můžeš jít do klubovny, jestli chceš. Použij ale výtah, protože jestli na schodech spadneš z vyčerpání, tak tě tam nechám ležet,“ pohrozil mu a otočil se k nám zády.
„Ty nejdeš?“ promluvil jsem tentokrát na doktora já.
„Ne, ještě zkontroluju Namjoona, jelikož se mi poslední dobou zdá lepší a musím mu taky vytáhnout stehy,“ oznámil nám a do ruky si vzal podobné náčiní, které před chvílí použil na Taehyunga. Já pouze přikývl a mlčky následoval Taeho, jak si to pomalu kráčí k výtahu.

„Ještě abych používal schody. To tak, vůl,“ oddychl si Taehyung, když se opřel udýchaný o stěnu výtahu, který se pomalu rozjel do patra, kde se nachází naši kamarádi. Nic jsem mu na to neřekl,. protože jsem to bral jenom jako poznámku, kterou si utrousil pod nosem.
„Jsi v pohodě?“
„Naprosto,“ podíval se na mě a na tváři se mu opět objevil ten jeho nebezpečný úšklebek. I když jsem z něj necítil nic špatného, trochu mě to vykolejilo. Co má v plánu?

„Au,“ vydechl jsem bolestně, když mě znenadání přitiskl zády k jedné plechové stěně. Jeho ruce jsem měl vedle hlavy a jeho pohled vyhledával ten můj.
„Na to, že jsi se před chvílí učil znova chodit, jsi teď docela čipera,“ utrousil jsem, když jsem poznal, že tohle je z jeho strany pouze hra, místo nějakého fyzického napadení.
„To víš, mám prostě talent,“ povrchně se usmál a přitiskl své rty na ty mé, až to cinklo. Své ruce jsem přesunul na jeho tvář, kterou měl i po tak dlouhé době sametově hebkou. Jeho ruce se taky přemístily, a to na můj pas, kterým si mě přitáhl k sobě blíž. Líbali jsme se sice krátce, ale mně se to zdálo jako hodina. Čas v takových chvílích běží jinak, protože jiné vysvětlení nemám. Výtah cinkl na našem patře, což nás vyrušilo z naší činnosti. Udýchaně jsme si o sebe spojili čela a hleděli si do očí.

„Tohle jsem měl v plánu už asi týden,“ vydechl a dal mi lehkých polibek na rty.
„Takže to byl důvod tvých divných pohledů?“
„Divných? Já nemám divné pohledy. Pouze hrozivé a sexy,“ mrknul na mě, načež jsem pouze obrátil oči v sloup.
„Tak pojď, ty sexy pohlede. Myslím, že nejsi jediný, komu tvé pohledy chyběly,“ vzal jsem ho za ruku a táhl ho směr klubovna, odkud se ozýval smích dvou jistých jedinců.

AHOJ LIDI

MOC SE OMLOUVÁM ZA MOJÍ NEAKTIVITU! Člověk by čekal, že když je ta karanténa a člověk tráví čas doma, že na to psaní má pak víc času, ale opak je bohužel pravdou.

Tahle kapitola mi trvala asi tři měsíce!!! Není nic moc, ale aspoň jsem se snažila vyvarovat chybám, takže snad mám nějaké to + 😅

Taky vás chci upozornit, že touto kapitolou nepokračuji ve své aktivitě. Prostě jsem chtěla už něco vydat, protože mám tenhle příběh ráda, takže ho chci dokončit, ale zároveň ho nechci psát z donucení. Možná jste si všimli, že tady na Wattpadu nejsem aktivní celkově. Mám na to své důvody, jako je třeba vysoká, která mi dává zabrat, jelikož online výuka je nejvíce demotivující věc, která může existovat.

No nic, snad se vám kapitola líbila. Možná se teď zaměřím na opravu chyb u mého prvního příběhu YOU DON'T KNOW ANYTHING, jelikož jsem si ho teď četla a je tam chyb jak nasr*ných 😂

Tak se mějte pěkně a zůstaňte zdraví ❤️❤️❤️

Nelinkatm ❤️❤️