Survivor [TaeKook] ✔️

27.

Pár slov na úvod, protože ke konci se to moc nehodí. 

Ne, nechápu, co se to se mnou děje, že jsem schopná vydat další kapitolu. ale přisuzuji to blížícím se zápočtům a zkouškám, které se blíží, takže moje prokrastinující já má aktuálně svou šanci něco napsat.

To je vše, co jsem vám chtěla sdělit. XD
Užijte se kapitolu ;-)

„Jak je mu?" zeptal jsem se okamžitě, když jsme spolu s Taehyungem a Hobim přiběhli do ordinace. Yoongi s Jiminem už tady byli, přičemž jsem si všiml, že je Gi zpocený. Někde v hloubi duše mě to překvapilo, ale aktuálně jsem se tím nechtěl zabývat. Jin na nás okamžitě varovně pohlédl a s prstem před pusou nám naznačil, že máme být potichu.
„Je zmatený, ale snad bude v pořádku," řekl potichu.
„Spí?" zeptal se pro změnu Tae. Jin pouze přikývl a pohladil Namjoona po vlasech. Vnitřně se mi ulevilo. Jsem rád, že bude v pořádku. Co bychom si bez něj počali? Je to naše hlava, náš mozek, který vše vymyslí. Taky je to i příjemný společník, pokud vám teda zrovna nečte myšlenky.

„Díky," ozval se hlas osoby, který jsem měl možnost slyšet naposled před několika týdny.
„Namjoone!" řekl Taehyung, který když viděl, že to byl Namjoon, a že je vzhůru, ihned se za ním vydal, aby ho, v rámci možností, mohl obejmout.
„Jsem tak rád, že jsi vzhůru, že jsi tady. Bál jsem se, že to nepřežiješ," začal na něj sypat, ignorujíc Namův bolestný sykot.
„Taehyungu! Dávej na něj pozor, právě se probudil," okřiknul ho Jin a odtáhl ho od něj.
„To je v pohodě, Jine. Jsem v pořádku. Teda, až na tu bolest hlavy," řekl Namjoon a chytil se za hlavu.
„Co je to za bolest?" vyptával se Jin, který po této informaci vstal a začal něco hledat v šuplících okolo.
„Na to nic nenajdeš. Leda bys měl mou čelenku," informoval ho. Jin se zarazil, přestal hledat a pohlédl na nás se zamyšleným pohledem.
„Je u vchodu," řekl Nam, který nás všechny pozoroval pobaveným pohledem.
„Jasně, u vchodu. Zaběhneš tam, Yoongi?" ukázal na jmenovaného, který pouze přikývl a odešel z místnosti.
„A ty," ukázal na Joona, „mi nelez do hlavy," pohrozil mu. Ten se jenom lehce zasmál a svůj zrak přesunul na Jimina, který vypadal, že je ve svém vlastním světě, soudě podle jeho výrazu. Sledoval jsem reakci Namjoona, která mě nemile překvapila, když se jeho výraz změnil na lítostivý a smutný. Takže se Jiminovi něco děje, že je tak smutný? Pomyslel jsem si.

„Už jsem tady," ozval se po asi dvou minutách Yoongi, který se v místnosti objevil s čelenkou v ruce. Jeho hrudník se zrychleně pohyboval, jako kdyby byl po nějakém běhu, ale jeho postoj ani výraz nic takového nenaznačovalo.
„Jsi tu rychle," podotkl Namjoon, který si toho očividně taky všimnul. Gi pouze pokrčil rameny a podal Joonovi jeho čelenku, kterou si ihned nasadil na hlavu. Čekal jsem nějaký výraz úlevy, ale nic takového nepřišlo. Místo toho se jeho výraz změnil na zmatený a čelenku si opět sundal.
„To je zvláštní," podivil se, když svou čelenku kontroloval, „nějak nefunguje," pronesl a znova si ji nasadil.
„Jak jako nefunguje?" zeptal se ho Jin, kterého to očividně znepokojilo. Zmateně jsme na sebe všichni, kromě Jimina, ten byl stále nějak mimo, pohlédli.
„Jakože, funguje, ale pořád vás slabě slyším. Kromě Kooka, samozřejmě," pohlédl na mě. Všichni to nějak začínali řešit, já jim ale přestal věnovat pozornost, jelikož mě stále zajímalo, co se děje Jiminovi. Opravdu vypadá jako tělo bez duše. Pomalu jsem k němu přišel, abych ho nevylekal, protože si jsem jistý, že je úplně mimo a vyděsit ho by nebyl úplně ten nejlepší nápad.

„Jimine?" pomalu jsem si před něj klekl, ale nijak nereagoval. Zkusil jsem to znova, ale stále bez odezvy. Jeho oči se ani nepohnuly. Stále koukal na to samé místo, bez emoce a povadlé. Byl celý bledý, rty suché a popraskané, tváře propadlé.
„Minnie," zkusil jsem na sebe upozornit tím, že ho pohladím po hlavě, ale místo jeho reakce jsem se zhrozil já sám. V mé ruce zůstal trs jeho vlasů, které se tam objevily ani nevím jak. Zaskočeně jsem na to koukal a nevěděl, co mám říct nebo udělat.
„K-kluci?" snažil jsem se na sebe upozornit. Kluci se na mě koukli a překvapeně na mě hleděli. Stál jsem tam bez hnutí, koukal na ně, v ruce držel vlasy Jimina a tvářil jsem se, jako kdybych viděl mrtvolu.