Survivor [TaeKook] ✔️

5.

Jungkook's pov.

Probudila mě bolest hlavy. Se zakňučením jsem si na ni sáhl, čímž jsem upoutal pozornost osoby, která tady byla.
„Jak se cítíš, Kooku?" zeptal se hned Hoseok, když si přisedl ke mně blíž.
„Jenom mě bolí hlava. Ale jinak dobrý. Co tu děláš?" zajímal jsem se.
„Hlídám tě. Spal si tři dny."
„Tři dny?! Jak to? Co se stalo?" začal jsem panikařit.
„Neboj se, nic vážného. Jenom jsi utrpěl menší psychické trauma. Ale dle Jina, jsi naprosto v pořádku. Teda, jak se to vezme," uchechtnul se. Nijak jsem se ani nepozastavil nad tím, co tím myslel, protože se mi v hlavě opět vybavil ten pár rudých očí. Hlavou jsem se snažil setřást onu myšlenku, protože jsem cítil opět strach. Vůbec jsem nechápal, proč se mi to děje. Nic vážného mi nikdy neudělal. Vlastně mě i zachránil.

„Už jsi vzhůru? Super. Musíš se jít najíst, nebo nám tady vyčerpáš všechny zásoby s umělou výživou," řekl Jin, když vtrhl do pokoje. Vlastně, až teď jsem si uvědomil, že nevím, kde to jsem. Byl jsem v nějaké místnosti, kde byly tři postele. Na jedné jsem ležel já a zbylé dvě měly rozházené přikrývky.
„Jsi v pokoji s Yoongim a Taehyungem, kdyby tě to zajímalo," ozval se Namjoon, když se objevil za Jinem. S Taehyungem? Zhrozil jsem se.
„Neboj, není tak špatný. Jenom mu přeskočilo. Ale teď už pojď nebo ti to ostatní sní," pobídl mě Jin a otáčel se k odchodu.
„Kdo by chtěl dobrovolně jíst takovou břečku," zamumlal si pro sebe Hoseok, který mě následoval. Nad jeho poznámkou jsem se musel pousmát, čímž jsem si vysloužil zvláštní pohled on Namjoona. To tady musí všichni tak divně koukat? Děsí mě to. Řekl jsem si v duchu, přičemž se mi Joon potichu omluvil. Jenom jsem kývl na to, že to přijímám a dále následoval Jina až do jídelny.

„Tak. Tady to máš. A sněz všechno, ano?" podal mi Jin mou porci kaše. Kývl jsem na souhlas a nabral si první sousto. Netrvalo dlouho, a já to měl všechno v sobě. Moc toho nebylo, ale na pocit plnosti to stačilo.
„Tak se mi to líbí. Vidíte, že to jde i bez keců," kouknul na kluky, kteří opět hráli karty. Odpovědí mu bylo jednohlasné nesouhlasné zamručení.

Všiml jsem si, že tu jeden z kluků chybí. Nemusím hádat, abych poznal, kdo to z nich je. Jsem rád, že je pryč. Teda, aspoň na chvíli.
„Za chvíli ale přijde, takže se neraduj," řekl nepřítomně Namjoon.
„Jo. Slyším, jak jde po schodech," dodal Yoongi a zahýbal oušky. Poprvé ho vidím bez čepice, takže mám tu možnost vidět, co s ním radiace udělala. Musím uznat, že vypadá roztomile. Už mi nenahání takovou hrůzu, jako před tím.
„Hlavně mu to neříkej. Naštval by se," zasmál se Namjoon a položil karty na stůl, se slovy, že vyhrál.

Najednou jsem slyšel dupot. Leknutím jsem se přikrčil a objal si tělo. Taehyung? Kouknul jsem se na Joona, který přikývl. Zhluboka jsem se nadechnul a snažil se uklidnit.
„Jungkooku, pojď sem," poplácal na místo vedle sebe Yoongi. Na nic jsem nečekal a udělal to, o co mě žádal. Sedl jsem si mezi Yoongiho a Jimina, načež si mě Gi přitáhl blíže k sobě.
„Jenom pro jistotu," šeptnul mi do ucha a já přikývl.

„Zdravím, rodino," pozdravil všechny Taehyung, když se objevil ve dveřích. Všichni, až na mě, mu zamávali nebo ho pozdravili zpátky.
„Ale, někdo se nám probudil. Jak se spalo, Šípková Růženko?" zasmál se a usedl na místo, kde jsem před tím seděl já. Nijak jsem neodpověděl, jenom se více natisknul na Yoongiho, který si přes mě přehodil svůj ocas.
„Roztomilé," znova se zasmál a začal si prohlížet své prsty. Najednou bylo ticho. Takové to trapné, které mi není vůbec příjemné. Nevěděl jsem, jak se chovat nebo co dělat, tak jsem začal hladit Yoongiho ocas, abych se nějak zabavil. Má ho na dotek hladký a jemný. Nese stejnou barvu, jako jeho vlasy a uši. Opatrně jsem mu ho rozcuchal a následně pak zpátky uhladil do původní podoby. Bylo to velice uklidňující a uspokojující.
„Yoongi? Ty předeš?" šokovaně vykřikl Hoseok, když si všiml, jak Gi vrní.
„Jo, vole. Jsem napůl kočka. Navíc, tohle je příjemné," řekl a přivřel oči. Pro sebe jsem se usmál a pokračoval dál ve své činnosti. Podíval jsem se na ostatní, kteří vypadali stejně šokovaně, jako před chvílí Hoseok. Trochu jsem zčervenal, protože jsem se začal cítit trapně. To nikdy neslyšeli Yoongiho příst?
„Ne. Tohle je poprvé," odpověděl mi Namjoon. Trochu jsem se zamračil a pohlédl na ně, jestli to myslí vážně. Nikdo ale nevypadal, že si dělá srandu. Nechal jsem to být a rozhodl se, že se podívám po místnosti.

Byla malá, tmavá, ale zdála se být útulná. Byly tady dvoje ocelové dveře, jedny co vedly na chodbu, a druhé, které vedly asi do kuchyně. Bylo tady i pár skříní, které byly zavřené. Můj zrak ale získal pozornost osoby, se kterou jsem navázal oční kontakt. Díval se na mě se zájmem. Jeho oči do mě propalovaly díru, div jsem neuhořel.

Opět jsem se začal cítit nepříjemně. Koukal na mě, jako na svou kořist, kterou se chystá ulovit. I když jsem moc chtěl, nedokázal jsem se od těch rudých očí, které mi nahánějí hrůzu, odtrhnout. Kdybych mohl, začal bych couvat, ale bránilo mi v tom Yoongiho tělo, které si předlo klidně dál. Všiml jsem si, že i sebemenší pohyb, který jsem udělal, dokázal Taehyungovi zvětšit zorničky snad až na maximum. Bylo to vážně strašidelné. Nevydržel jsem to a schoulil se v Yoongiho náruči a na chvíli zavřel oči. Bylo uklidňující slyšet to pravidelné vrnění, které vydával.

„Neusni tu. Je ještě brzo," upozornil mě Jin, který najednou přišel. Toho hned využil Taehyung a začal mu něco říkat.
„Jine, mám noviny," upozornil na sebe, přičemž strhl na sebe všechnu pozornost i od ostatních.
„Něco z venku? Jak to tam vypadá?"začal se zajímat Jimin. I Yoongi přestal příst a kouknul se na něj.
„Je to... Horší. Přeživší začali umírat na nedostatek vody a jídla. Plus ještě na následky ozáření. Lidé se snaží sníst cokoliv, co jim jde pod ruku. Je jedno, jestli to je myš, červ nebo kousky rostlin. Bojím se, že to přeroste až na kanibalismus. Už jsem to viděl v Evropě. Je to tam ještě horší. Lidé zakládají kmeny, které na sebe navzájem útočí. Snaží se přežít, ale stále umírají ve velkém. V Americe se nějací přeživší vědci snaží zjistit, jak aspoň přefiltrovat vodu, aby se dala pít, ale bez výsledku. Nevím, jak dlouho to tu ještě přežijeme," řekl zoufale Taehyung a prsty si promasíroval spánky.

„To je to až tak špatné?" promluvil jsem. Všichni se na mě podívali, načež přikývli.
„A to neexistuje místo, které není na tom tak špatně? Co třeba Austrálie?" napadlo mě
„Austrálie patří pod Británii, ta je taky zničená," řekl Hoseok.
„A Nový Zéland?" pokračoval jsem.
„Taky. Hned po Austrálii." -Jimin.
„Antarktida?"
„Tam to nemá cenu. Nic tam neroste a zvířata tam už nežijí. Jsou tam stejné podmínky, jako tady." -Yoongi.
„A co třeba-"
„Vzdej to Jungkooku! Nemá to šanci!" křikl po mně otráveně Taehyung. Po jeho slovech jsem sklapnul a radši už nic neříkal.

„Co budeme teda dělat?" zeptal se Jimin a prohrábl si frustrovaně vlasy.
„Nevím, Jimine. Vážně nevím," odpověděl mu Jin se zoufalstvím v hlase.

Omlouvám se, že teď nevyšla dlouho kapitola.

Jsem nemocná, mám antibiotika, takže jsem vůbec neměla náladu na nic.

Doufám, že vám se daří lépe a užíváte se víkendu.

Mějte se skvěle

Nelinkatm xx