Survivor [TaeKook] ✔️

22.

Probudil jsem se na něčem měkkém. I když jsem cítil, že mám přes sebe něco, co by mě mělo zahřát, byla mi zima. Více jsem si onu látku přitáhl ke krku, abych zabránil úniku tepla, když jsem si najednou uvědomil, že si vůbec nepamatuju, jak jsem se sem dostal. Bez problémů, díky tmě v místnosti, jsem otevřel oči a rychle se posadil. To jsem ale neměl dělat, jelikož se mi zamotala hlava, ve které mi i nepříjemně zatepalo, byl jsem nucen si opět lehnout. Bolestně jsem sykl a chytil se za spánky, kde byla bolest nejsilnější. Trvalo to jenom chvíli, než se bolest stala snesitelnou a já se tak mohl opět pokusit posadit se.

Porozhlédl jsem se po místnosti a uvědomil jsem si, že jsem pořád v ordinaci. Mou myslí začaly proudit myšlenky, které směřovaly k událostem, které se staly. Stále jsem ale nechápal, co dělám na lůžku. 'J-já už n-nemůžu.' prolétlo mi hlavou a mně se začaly objevovat mé vzpomínky na události, které se děly. Mé srdce začalo splašeně tlouct a úzkostí se sevřelo, když jsem si vzpomněl na bezmoc, kterou jsem prožíval, když Tae přestal vnímat. Snažil jsem se zahnat slzy, které si razily cestu z mých očí, když jsem viděl, že Tae pravidelně oddechuje. Pomalu jsem se postavil a mé tělo se otřáslo, když se mé nohy setkaly s ledovou zemí. Ale ani studená podlaha mě nezastavila, abych přišel blíž k Taemu a sedl si zpátky na židli, kterou jsem okupoval již pět dní.

Mé srdce se opět zastavilo, když jsem si všiml otevřených očí, které nepřítomně hleděly před sebe. Jeho pohled vypadal prázdně, bez jakékoliv emoce, která by mohla aspoň naznačit, co se mu honí hlavou nebo jak se aspoň cítí.
„T-tae?“ Špitl jsem s knedlíkem v krku. Zároveň jsem se snažil i nerozbrečet, jelikož se mi v hlavě opět objevil Tae, který ztrácí vědomí.
„Už jsi vzhůru?“ Tělem mi projel mráz, když jsem slyšel, jak chladně to od něj znělo. Vůbec se mi jeho tón nelíbil. Děsil mě. A to nejen jeho hlas, ale i to, jak na mě působil. Jeho oči byly pořád zabodnuté do prázdna, tvář měl mrtvolně bílou a jeho tělo bezvládně leželo na lůžku.
„J-jak se cítíš?“ Zkusil jsme se zeptat, i když jsme se bál odpovědi. Zaregistroval jsem, jak se mu napnula paže, když stiskl ruku v pěst. Z toho tlaku mu až zbělaly klouby a jsem si jistý, že kdyby mohl, do něčeho by praštil.
„Jak bych se měl asi cítit, Jungkooku?!“ Pohlédl na mě a začal mě propalovat pohledem. Cítil jsem, že je naštvaný. Nemusel jsem ani použít svůj dar, protože to bylo očividné. Jeho tvář zdobil rozčílený a přísný výraz a v jeho očích jsem mohl vidět plameny hněvu. Se strachem jsem na něj pohlédl. Vůbec jsem neměl v plánu ho nějak naštvat.

„J-já jsem ch-chtěl jen-nom-“
„Jenom co? Ani to nemusíš říkat, Jungkooku. Starej se laskavě o sebe!“ Jeho hlas přitvrdil a já cítil, že je zle. Jeho hněv začal ještě více nabírat na síle a jeho aura, kterou jsem mohl vidět, začala lehce tmavnout. Měl jsem strach, protože vím, čeho je schopný, a jsem si jistý, že ani bolest v jeho křídlech ho nedokáže zastavit. Přemýšlel jsem, co mám sakra dělat, ale na nic jsem nedokázal přijít, protože jeho hněv začal ovlivňovat i mě. V duchu jsem začal zuřit. Začala mi vadit jakákoliv maličkost, na kterou jsem pomyslel. Byl jsem naštvaný na sebe, na Taeho, na celý tenhle zkurvený svět, který může za všechno, co se aktuálně děje!

Prudce jsem vstal ze židle, která se převrátila a s prásknutím spadla. Naštvaně jsem se začal procházet po místnosti, abych nějak ventilovala své emoce, které byly značně ovlivněny Taehyungem. Všiml jsem si, že mě pozoruje, ale ignoroval jsem to. V mé hlavě jsem měl zmatek, který byl občas přerušen tím, co mi Tae řekl. Starej se laskavě o sebe.

Se vztekem jsem na něj pohlédl.
„Mám se starat o sebe?!“ Skoro jsem zakřičel. Tohle mě vážně vytočilo. Nezajímal mě jeho náhlý překvapený výraz, kterým mě najednou pozoroval.
„Jak se mám kurva starat o sebe? Uvědomuješ si Taehyungu, že mi na tobě kurva záleží?! Víš, jak jsem se cítil, když jsem vás s Namjoonem našel na chodbě, oba od krve a v bezvědomí?! Pět dní jsem tady seděl, abych vás, a hlavně tebe, mohl hlídat! Nejedl jsem a nespal jenom proto, abych tu byl! Víš, co to byl za pocit, když jsi se probudil a Jin ti zase musel zašívat tvé křídla, protože jsi si přetrhal stehy? Ani netušíš, jak hrozně jsem se cítil, když jsi od bolesti křičel a prosil, ať už to skončí. Myslel jsem, že jsi umřel, když jsi přestal vnímat! Myslel jsem, že jsi to všechno vzdal, doprdele! Měl jsem takový strach, že jsem tě ztratil, kurva!“ Rozbrečel jsem se, protože toho bylo na mě moc. V krku mě z toho křiku nepříjemně pálelo a ani tomu nepomáhalo to, že jsem vzlykal. Svalil jsem zpátky na židli, kterou jsem s námahou postavil, a rukama si překryl obličej. Cítil jsem se strašně. Byl jsem vyčerpaný a naštvaný. Měl jsem chuť něčím praštit, ale mé tělo, jako by vypovědělo službu. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo brečet a pokusit se u toho nezadusit.

Pocítil jsem na své ruce dotek, ale nijak jsem na něj nereagoval. Až pocit na mé tváři mě přinutil pohled zvednout. Můj zrak se setkal s tím od Taehyunga. Překvapilo mě, že jsem viděl, jak mu po tváři tečou slzy. Trochu mi to vyrazilo dech.
„J-já-“ Chtěl něco říct, ale přerušil jsem ho.
„N-nic prosím neříkej. J-já chápu, ž-že to teď nemáš jednoduché, neumím si ani představit, co se ti tam venku stalo a co jsi si teď musel protrpět za bolest. Máš můj obdiv, že jsi se dokázal dostat sem, i s Namjoonem, protože vím, že to není lehké se sem dostat. Ale musíš si i uvědomit, že je nás tu víc a záleží nám na tobě. Pokud se nebudeš ovládat a krotit své emoce, nemůžeme ti nijak pomoct. Každý má svůj pohár trpělivosti a ten můj se už začíná plnit. Záleží mi na tobě, vím že ti to vůbec neulehčuju, protože mám na tebe vliv, ale nemůžu žít s tím, že nevím, co mám od tebe čekat.“ Řekl jsem, teď už normálně, co jsem měl na srdci. Bolelo mě to říct, ale nějak jsem to chtěl ze sebe vypustit a vyfiltrovat. Uvědomuji si, že to mohlo znít chladně z mé strany a nevhodné, vzhledem k situaci, ve které se Tae nachází, ale cítil jsem, že jsem to říct prostě musel.

Nechápu, co se stalo, ale Tae se rozplakal. Začal jsem panikařit a pocit viny do mě udeřil jako blesk do bleskosvodu. Přisunul jsem se k němu a svou ruku položil na jeho tvář, kde jsem začal stírat slzy, které neustále přibývaly.
„Promiň, promiň, promiň. Nechtěl jsem tě rozplakat.“ Opřel jsem o sebe naše čela a pořád dokola se mu omlouval, protože pocit viny se stupňoval. Vážně jsem neměl v úmyslu mu nějak ublížit, ale očividně se mi to povedlo. Jsem to ale pitomec.

„Ja- ja- já-“ Snažil se říct, ale jeho vzlyky mu to nedovolily. Nepřestával jsem ho hladit po tváři a dávat polibky na jeho obličej, abych mu pomohl se uklidnit. Docela mi to připomnělo scénu, když jsem ho uklidňoval při tom zákroku. Oba dva, psychicky i fyzicky vyřízení, v bolestech, aktuálně na srdcích.
„Nemusíš teď nic říkat, ano? Uklidni se, klidně se i prospi. Budu tady s tebou, dobře?“ Prohraboval jsem mu vlasy a snažil se o vlídný úsměv. Tae pouze jemně přikývl a zavřel oči, přičemž dovolil dalším slzám stéct po jeho rudé tváři. Ještě chvíli to trvalo, než se zcela uklidnil a jeho tělo se uvolnilo. Pravidelně oddechoval, takže jsem usoudil, že opravdu usnul.

Jsem to ale vážně idiot! Místo toho, abych mu byl oporou, tady na něj křičím a vyčítám mu kde co. Co jsem to za člověka. Nevydržel jsem to a znova se tiše rozplakal.

Moc vám děkuji za 1k přečtení. Moc si toho vážím. ❤️❤️❤️❤️❤️❤️
Taky děkuji za votes, které mi dáváte. Jsem ráda, že se vám příběh líbí.❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️

Samozřejmě nebojte se komentovat, ať vím, co můžu změnit, pokud máte nějaké připomínky.

Ještě jednou, děkuji ❤️❤️❤️❤️❤️

Nelinkatm xx