Survivor [TaeKook] ✔️

17.

Jungkook's pov.

Probudil jsem se do prázdného pokoje. Jako obvykle, Yoongiho postel byla neustlaná a připomínala více pelíšek než normální lůžko. Druhá postel, ta co patřila Taemu, byla už pár dní úhledně upravená. Není divu, když poslední dvě noci spí se mnou.

V rychlosti jsem se převlékl, protože mi nebylo příjemné tady být sám. Měl jsem v plánu se dostat do klubovny, což se mi i po malé chvíli povedlo. U stolu seděl znuděný Yoongi a Jimin, který něco zaujatě říkal Hoseokovi.
„Dobré ráno.“ Řekl jsem, aby si mě všimli.
„Ráno? Je po poledni.“ Ozval se Jin, který si to mířil z kuchyně s talířem v ruce.
„Po poledni? A ještě se nevrátili?“ Zpanikařil jsem. Vždyť mi Tae před odchodem říkal, že za chvíli budou zpět.
„Bohužel.“ Povzdech si Jin a podal mi talíř. Přijal jsem ho a začal jíst. Moje nálada byla na bodu mrazu. Začal jsem se strachovat, že se jim něco stalo. V podstatě by to byla moje vina. To já jim tady plýtvám zásoby ve velkém. Nebýt mě, tak by tady všichni teď seděli. Užívali si své dny na téhle planetě, které hrozí velká zkáza. I tak by tady seděli, hráli karty a bavili se, jako stáří známi.

„Hej, Jungkooku. Uklidni se, ano?“ Slyšel jsem hlas Yoongiho, který se objevil vedle mě. Ani jsem nevěděl, že mi po tvářích tečou slzy. Zoufale jsem na něj pohlédl, zadržujíc vzlyk.
„M-mám o ně strach.“ Řekl jsem nahlas své obavy a nechal další slzy ztéct.
„Nemusíš se o ně bát, ano? Nejspíš jsou v pořádku. Jenom je něco zdrželo. Nebo hledají dál.“ Cítil jsem z něho klid a pohodu. Ani špetka nervozity neproudila jeho tělem. Dokázalo to uklidnit i mě. Nějak mě ubezpečil v tom, že se nemám o ně strachovat, a že jsou nejspíš v pořádku.
„Díky, Hyung.“ Usmál jsem se na něj a do ruky si vzal jeho ocas, který jsem hladil. Yoongi okamžitě zavřel oči a začal příst. Uchechtnul jsem se, ale svou činnost nepřerušil.

„Jsem rád Yoongi, že si tuhle chvíli užíváš, ale potřebuji teď s Jungkookem o něčem mluvit.“ Přerušil nás Jin, který měl na tváři kamenný výraz. Mlčky jsem naposled uhladil jeho ocásek a položil ho vedle sebe.
„A jak se to týká mě?“ Ozval se otráveně Yoongi.
„Nijak. Jenom můžeš doplnit chybějící informace.“ Vysvětlil mu a otočil se na mě. Pořád se na mě koukal s nečitelným výrazem. Ani jeho emoce jsem nedokázal vycítit. Nevěděl jsem, co od něj můžu momentálně čekat. I pozornost Hoseoka a Jimina se obrátila na nás a netrpělivě čekali, co se bude dít.

„Ježíš, Jine. Tak už se vymáčkni.“ Řekl znuděně Yoongi, kterého, stejně jako mě, tahle situace napínala.
„Takže, slyšel jsi to už od Namjoona, ale musím to říct taky. Není mi úplně jedno, co spolu s Taehyungem máte, a nesouhlasím s tím. Sice neznám tebe, ale moc dobře znám Taeho. Jsem sice rád, že teď spolu relativně dobře vycházíte, ale nelíbí se mi, jakým je to směrem.“ Začal Jin.
„Promiň Hyung, ale já za to nemohl.“ Sklonil jsem hlavu do klína, kde jsem si prohlížel své prsty.
„To je mi jasné, Kooku. Co mi ale není jasné, proč v tom pokračuješ?“ Zeptal se Jin. Nevěděl jsem, jak odpovědět. Protože se mi to líbilo?
„J-já-“
„Nemusíš odpovídat, pokud nechceš. A tebe Jine to vůbec nemusí zajímat. Je to jeho život a myslím, že teď není moc času se zaobírat tím, co se smí a co ne.“ Ozval se Yoongi, který mě začal bránit.
„Ty se do toho nepleť, Yoongi. Tváříš se, jak moc ho chceš chránit, ale kdo tady nezasáhl, když mu Taehyung rozbil lebku? Kdo tady jenom nečinně seděl a nic nedělal? To samé platí i pro vás dva.“ Ukázal na Jimina s Hoseokem, kteří zahanbeně sklonili hlavu. No jo, proč? Zajímalo i mě.

„Kdyby jsi tady s námi seděl, tak by jsi věděl, že to byl právě Namjoon, kdo navrhl, aby jsme ty dva nechali tak, jak jsou! To on je tady ten chytrej, ne? Ten, co myslí dopředu. To určitě!“ Odfrknul si a překřížil si ruce na hrudi.
„Co říkal, Hyung?“ Zeptal jsem se ho pro změnu já.
„Myslel, že Taehyungův psychický nátlak na tebe může rozjet tvou mutaci. I když měl nakonec pravdu, nesouhlasil jsem s tím. Myslím, že by tady byl i jiný způsob, než psychické zhroucení. Ani nevíš, jak ošklivě jsme se pohádali, když jste s Taem letěli na ošetřovnu. Kdyby jsi nedostal ten šok, asi by jsme se i porvali.“ Vysvětlil mi Gi a prohrábl si své vlasy.
„To je pravda. Byli jako dva kohouti na smetišti.“ Ozval se Hoseok a Jimin jenom přikývl. A je to zase tady. Lidé, kteří by jinak byli bez konfliktů, se kvůli mě málem pobili. Začínám pochybovat o důvodu mé existence na tomto místě.

„Fajn! To ale nic nemění na tom, že ti dva mezi sebou něco mají! Co když Taehyung chytne další záchvat? Možná se teď drží, ale nikdo nedokáže své emoce skrývat věčně.“ Pokračoval Jin ve svém názoru. Už mě to nebaví. Musí se pořád bavit o mně a Taem? To nemají lepší věci na práci, než rozebírat cizí vztahy?!
„Už jeden záchvat měl.“ Kuňknul jsem. Všechny pohledy se najednou přemístili na mě a cítil jsem z ostatních překvapení.
„Ale dokázali jsme to vyřešit. Byl naštvaný sám na sebe, protože si myslel, že selhal, když tě viděl brečet. Bral si to osobně. Ale jak říkám, dokázali jsme to vyřešit a už je v pohodě.“ Pokračoval jsem. Bylo vidět, jak Jinovi potemněl zrak, takže jsem se mu to snažil rychle vysvětlit.
„V pohodě. Jasně. Ale jak dlouho to vaše 'v pohodě' bude trvat? Pokud ti to ještě nedošlo, tak Taehyung to má hodně na hraně se svou psychikou. Stačí nějaká malá blbost, aby se dostal do stavu nepříčetnosti.“ -Jin
„Ty si myslíš, že to nevím? Že nevidím, jak jeho aura u něj pořád mění barvu, protože se rozhoduje, jakou stranu si vybrat? Myslíš si, že necítím, jak se cítí? Hyung, já jsem jediný, kdo to ví nejlépe!“ Křikl jsem a postavil se.
„Bolí mě to, chápeš? Všechny emoce, které proudí vašim tělem, cítím i já! Ani si neuvědomujete, tak moc příšerný pocit to je! Ale je to jediný způsob, jak můžu Taehyunga kontrolovat a zasáhnou ještě dříve, než je už pozdě!“ Vzlykl jsem.

„Promiň Jungkooku, to jsem nevěděl.“ Začal se mi omlouvat. Já ho ale ignoroval a sednul si zpátky na své místo. Hlavu jsem si schoval do dlaní a propukl v pláč. Na svých zádech jsem cítil, jak mě Yoongi jemně hladí a snaží se mě uklidnit. Byl by býval pokračoval, kdyby se z chodby neozvala rána jak z děla. Všichni jsme se lekli, Yoongi si zakryl své ouška, a podívali se směrem, odkud ta rána šla.

„Co to bylo?“ Ozval se jako první Jimin. Nikdo mu ale nedokázal odpovědět. O, ne! Ucítil jsem známý pocit, který patřil Taehyungovi. Bez rozmýšlení jsem se rozběhl směrem ke dveřím, které jsem, za doprovodu nesouhlasného křičení, otevřel.
Při tom pohledu se mi zatajil dech. V očích jsem měl opět slzy, které jsem se nijak nesnažil skrývat.
„Nesmíš takhle utíkat, co kdyby-“ Nedořekl Yoongi, který se objevil za mnou. Oba jsme koukali na dvě těla, která tam ležela.
„Taehyungu! Namjoone!“ Zakřičel jsem a přiběhl k nim. Zoufale jsem zkoumal jejich těla, která byla celá od krve. Už na pohled šlo poznat, že je na tom Namjoon podstatě hůř. Mělce dýchal a z hlavy mu tekla krev. Taemu zase krvácela křídla. Byl to strašlivý pohled, ale nedokázal jsem se od nich odtrhnout.

„Rychle! Musíme je dostat dolů!“ Slyšel jsem Jina, který dával rozkazy klukům, aby je mohl zachránit. Ach, Tae. Co se vám to jenom stalo?

Tak jo. Musím se vyjádřit k albu...

Úplně ho žeru. Bála jsem se, že to bude nějaký dark koncept, ale nakonec je většina písní veselá. Teda... Co se hudby týče.

Texty jsou už samozřejmě hodně hluboké. Nebudu lhát, ale u Inner child, Friends a We are bulletproof jsem brečela. Tak moc mě to dojalo, že jsem se neudržela.

A ten videoklip??? Jako haló???
Jsem z toho vedle ještě teď.

A co vy? Máte oblíbenou písničku? Jaký je váš názor?

Nelinkatm xx