Survivor [TaeKook] ✔️

30.

„Jungkooku? Pst, Jungkooku!" slyšel jsem, jak mě něčí hlas budí ze spaní. Unaveně jsem rozlepil své oči a pohlédl na osobu, která se mnou mírně třásla.
„Co se děje, Yoongi?" zeptal jsem se a s protřením očí se posadil. Chvíli jsem se rozkoukával a všiml si Taeho, jak vedle mě leží, stále ponořen v hlubokém spánku.
„Nic, já jen... Myslíš, že bych si k vám mohl lehnout?" zeptal se a já viděl, jak se jeho ouška sklopila. Asi se styděl, což jsem chápal.
„Jo, jasně," souhlasil jsem a trochu se posunul více do středu k Taemu. Jelikož jsme již před nedávnem naše postele spojili, abychom se nemuseli mačkat na jedné, bylo tady dostatek místa i pro další osobu.

Yoongi ještě odběhl pro svou peřinu i polštář a ulehl vedle mě.
„Promiň, že jsem se tu tak vetřel, ale mám takový divný pocit, že se něco stane, takže nechci spát sám," řekl sklesle a dekou se přikryl až ke krku.
„V pořádku, Yoongi," unaveně jsem se na něj usmál a svou ruku strčil pod jeho peřinu, kde jsem nahmatal tu jeho, a pevně ji stiskl.
„Děkuju," zašeptal a ještě blíže se ke mně přisunul. Chudáček, asi se opravdu bojí. I když na to od pohledu nevypadá, už od našeho prvního setkání jsem věděl, že je to jenom maska, a že ve skutečnosti je to milý kluk, který chce všem jen dokázat, že je silný. Neváhal jsem a Yoongiho objal. On si svou hlavu schoval na mou hruď a spokojeně vydechl. Musel jsem se usmát, když jsem slyšel, jak začal i příst.

Z druhé strany jsem cítil, jak se na mě natiskl Tae, který mě ve spánku objal kolem pasu a přilepil se na má záda, když měnil svou polohu. Pro sebe jsem se usmál, protože mi takhle bylo příjemně. Byl jsem mezi dvěma osobami, na kterých mi záleželo, a jednu z nich i miloval. Ano, miluji Taeho. Ještě jsem mu to sice nestihl říct, ale jakmile bude byť jen sebemenší příležitost, tak mu to řeknu. Jsem si jistý, že mě neodmítne, i když tím jsem si jistý už dlouho. Ale po dnešku, když jsme se spolu vyspali, nejdříve v pokoji a pak ve sprše, mi přijde vhodné konečně říct, co cítím. Mrzelo by mě, kdyby se něco stalo a on to nevěděl. Poslední dobou se nemůžu, a ani nechci, spoléhat na později. Nikdo neví, co se může stát zítra, za hodinu nebo klidně i za pár minut.

„Proč nespíš?" slyšel jsem Taeho hlas, jak mi unaveně šeptá do ucha.
„Neboj se, už budu. Jenom jsem přemýšlel," vysvětlil jsem mu.
„Už zase? A o čem?" optal se mě unaveně a přitáhl se mě k sobě co nejblíž to šlo.
„O tom jak moc tě miluju," vypadlo ze mě náhle, že jsem to ani já sám nečekal. V místnosti se rozprostřelo ticho, které mi začínalo být trochu nepříjemné. Cítil jsem, jak Taeho svaly ztuhly, což mě znervóznilo ještě víc. Napětím v duši mi začalo bušit srdce, které čekalo na nějakou reakci, která se mi ale nedostávala. Jen doufám, že neusl.
„Taky tě miluju," uslyšel jsem blízko mého ucha. Ze srdce mi spadl jeden velký kámen, který musel vážit tak tunu, jaká to byla úleva. Spokojeně jsem vydechl a volnou rukou objal tu Taeho, která mě držela kolem pasu.
„Miluju tě už tak dlouho, ale bál jsem se ti to říct, jestli na to ještě není moc brzo," pokračoval dál. Vidím, že jsme oba uvažovali úplně stejně.
„Taky jsem se bál," přiznal jsem a pro sebe se usmál.

„Hele, nechci vám to tady nějak narušovat, ale nedá se tu spát," ozval se znenadání Yoongi, o kterém jsem si myslel, že už spí.
„Hele, sám sis tu vlezl, tak neotravuj. Buď rád, že ti toleruju, že se tady lepíš na mého kluka," zasyčel na něj Tae.
„Ale zalez Taehyungu," vrátil mu Yoongi a jako na truc se ke mně ještě víc natisknul. Stisk kolem mého pasu zesílil a já tak mohl cítit teplo Taeho těla ještě intenzivněji než před tím. Musel jsem se opět pro sebe usmát, jelikož mi tak bylo moc dobře, i přes to, že ti dva spolu bojovali o mou náklonost, což bylo směšné. 

„Já vím, že jsem neodolatelný, ale nemusíte se spolu hádat," nedalo mi to a musel jsem si trochu pohonit ego, jelikož mi tahle situace jistým způsobem lichotila. Zároveň jsem byl i trochu v rozpacích, jelikož jsem tohle zažil poprvé. Nikdy o mě nikdo nejevil takový zájem jako právě teď, v době, kdy je situace nejhorší.
„Jsi neodolatelný a taky velmi roztomilý, krásný a po dnešku vím, že i taky chutný," zašeptal mi Tae do ucha, načež jsem pod poslední větou zrudnul až na zadku. Musí to zmiňovat?
„No fuj," ozval se zase Yoongi po tom, co to taky slyšel.
„Nezáviď," odpověděl mu Tae.
„To mě ani nenapadlo, ty prase jedno zvrhlé," opáčil mu zase Yoongi.
„Ale už klid tady bude," vmísil jsem se do toho. Cítil jsem, jak na mě šla únava, a ti dva by se hádali klidně až do rána, jak je tak znám.

„Dobrou noc," popřál jsem jim, když se dlouho nic neozývalo. Z obou stran se mi dostalo stejné odpovědi a já tak v obětí dvou milovaných osob mohl konečně procitnout do bezesného, ale klidného a ničím nerušeného spánku. Ale na jak dlouho???

Ticho před bouří???

Ahojte koťátka!

Omlouvám se za mou neaktivitu, ale je to pro mě náročný. Jsem ráda, že jsem mohla dopsat tuhle kapitolu, i když je krátká, ale slibuji, že příští kapitoly se to konečně rozjede!

Taky se s pomalu, s mým tempem vydávaní, ale jistě dostáváme na konec příběhu. Budu se snažit do konce ledna tento příběh dopsat (chtěla jsem napsat do Vánoc, ale jsem realista, takže do ledna), kdy to zároveň bude i dva roky od první zveřejněné kapitoly, takže nechť Jonghyun stojí při mě a dá mi sílu tohle dopsat.

Jinak doufám, že jste všichni zdraví a těšíte se na Vánoce. Já se připravuji na zápočty a zkoušky co mě čekají, díky bohu ještě prezenčně, ale pořád je ve vzduchu ta šance, že nás zavřou, což bych samozřejmě nechtěla.

No nic, dávejte na sebe pozor a u další kapitoly se uvidíme.

PS: kdo by měl zájem, může mě začít sledovat na Instagramu. Moje @ je stejné jako tady.

Nelinkatm