Survivor [TaeKook] ✔️

4.

„Taehyungu, kde jsi zase byl?" zeptal se přísně Jin, když ho spatřil.
„Jenom venku," řekl ledabyle a blížil se k nám. Zrak měl upřený na mojí maličkosti a navazoval se mnou oční kontakt. Jestli byl Yoongi před tím děsivý, tak nevím, co je tohle. Vypadal jako démon. Vlasy měl uhlově černé a oči v barvě krve. Všiml jsem si, že má na zádech křídla, které nesou stejnou barvu, jako jeho vlasy. Těmi křídly jsem se ale dlouho nezaobíral, protože jeho pohled byl tak intenzivní, že mi naháněl husí kůži po celém těle. Připadal jsem si tak malý. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem se natiskl na první osobu, co mi byla po ruce, abych měl alespoň nějaký pocit bezpečí. Všiml jsem si, jak se uchechtnul, když viděl, co dělám.

„Taehyungu! Jdi od něj pryč! Děsíš ho!" slyšel jsem od dveří mluvit Namjoona, který se tam najednou objevil.
„To vidím," zasmál se, ale dál pokračoval ve své činnosti. Nadále mě pozoroval a byl blíž a blíž. Začal jsem vnitřně panikařit, protože jsem nevěděl, co mám dělat. Strach zcela ovládnul mé tělo a já se rozbrečel. Cítil jsem kolem sebe paže, takže jsem neváhal a schoulil se do klubíčka. Mým tělem prošel zvláštní pocit, ale snažil jsem se ho ignorovat. Má mysl byla zatemněná. Jediné, co jsem viděl, byl pár rudých očí, které mě pozorovaly.

„Doprdele, Taehyungu. Vidíš, co děláš?!" slyšel jsem naštvaného Jina, jak křičí.
„Byla to jen sranda, Jine. Klid," zase ten hlas. Mám pocit, že je ještě intenzivnější, než před tím.
„Sranda?! Sakra, Taehyungu! Ten kluk se před chvílí probudil! Nic si nepamatuje a bojí se nás! Stačí, že Yoongi na něj zkoušel to samé! Ještě ty se tu musíš objevit a dělat naschvály!" Křik. Jediné, co jsem slyšel, byl křik. Víc, než slova, jsem vnímal intenzitu hlasů, která mi nedělala vůbec dobře.
„Hej, Jungkooku. Musíš se uklidnit," slyšel jsem hlas, kterým mi našeptával do ucha. Moc dobře jsem poznal, komu patří. Divil jsem se, že jsem zrovna v jeho náručí, když seděl ode mě tak daleko. Rozhodl jsem se to ale neřešit a soustředil se na své uklidnění.

Yoongi mě hladil po zádech a cítil jsem, že má kolem mě přehozený svůj ocas. Bylo to velmi příjemné, že jsem myslel, že za chvíli usnu. Netrvalo dlouho, a já vážně upadl do říše snů.

Yoongi's pov.

Cítil jsem, jak tělíčko, které jsem měl v náruči, ochablo. On vážně usnul?
Nechápu, že jsem se sám nabídl, aby mě objal. Ale bolel mě pohled na něj, když jsem viděl, jak propadá zoufalství. Vím, jaký Taehyung je, takže jsem tušil, že něco takového zkusí. Občas se tak spolu bavíme, když jdeme spolu ven. Oběma nám radiace částečně zatemnila mozek. Občas míváme stavy, kdy je naše mysl zahalená v temnotě a my tak děláme hrozné věci. Nebudu lhát. I já se někdy bojím sám sebe.

Taehyung je ale horší případ. V době výbuchu byl na cestě z Daegu do Busanu, kde se mimochodem momentálně nacházíme, aby navštívil své známé. Je jenom zázrak, že tu tlakovou vlnu přežil. Nějak se nám ho podařilo s Jinem najít a přivést sem. Byla to hrozná muka pro všechny tři, protože buňky mutují rychle a my tak prošli různými změnami. Jinovi narostl další pár rukou, mně ocas a uši a Taemu křídla. Navíc jsme spolu s Taehyungem nějakou dobu neviděli, protože se nám oběma měnila barva očí. Mně i tvar, ale nemám si proč stěžovat. Vidím mnohem lépe, než před tím.

„Spí?" zeptal se Jin, když si nás všiml. Všechny pohledy se upřely na mě, jak se nechávám objímat Jungkookem, kterého objímám nazpět.
„Ano. Až se mu divím. Řvali jste tu, jak na lesy," zamračil jsem se na ty dva, kteří před chvílí vedli ostrou hádku.
„Myslím, že nám dvěma nemáš co vyčítat. Ty jsi úplně stejný," odsekl mi Jin a překřížil si ruce na prsou. Jenom jsem pozvedl oči v sloup a dál se věnoval tomu stvoření v mé náruči.
„Jine?" zavolal jsem na něj, když jsem si něčeho všiml.
„Co je?!" zeptal se otráveně a koukl na mě.
„Pojď se na něco kouknout," řekl jsem mu a dále nespouštěl zrak z jeho vlasů.
„Koukni se," ukázal jsem hlavou směrem k Jungkookovi.
„Jak se to stalo? To před tím neměl," zpanikařil Jin, když viděl, jak se Jungkookovi změnila barva vlasů u kořínků. Z takové zvláštní oranžové vznikla neonově žlutá, stejně jako jeho oči.
„Vezmi ho ke mně do ordinace. Potřebuji vědět, kde všude se ještě změnil," zavelel Jin a já tak udělal. Opatrně jsem si ho vzal do náruče a šel s ním za Jinem, který si to mířil k výtahu.

„Jdu s vámi," ozval se za námi Namjoon, když jsme nastupovali do výtahu.
„Proč, Joone?" nechápavě jsem se ho zeptal?
„Slyším jeho myšlenky. Stále se bojí. Má v hlavě jenom a pouze obraz Taeho očí. Byl bych klidnější, kdybych ho měl pod kontrolou. Kdyby se něco dělo uvnitř Jungkooka, tak vám to můžu říct," vysvětlil a zmáčkl tlačítko do minus pátého patra.
„Dobře, ale na nic nebudeš sahat. A kdyby se cokoliv dělo, i jakákoliv blbost, co se mu bude zdát, hned mi to nahlásíš," řekl Jin a Namjoon přikývl.

„Polož ho tady, a podej mi lupu," přikázal mi Jin hned, jakmile jsme vešli do ordinace. Udělal jsem, jak mi řekl a čekal, co bude dělat. Pozorně mu prohlížel každou část hlavy.
„Pomoz mi ho svléknout," pobídl mě Jin a začal mu vyhrnovat tričko. Kývl jsem na souhlas a začal mu opatrně stahovat tepláky, abych Jinovi mohl ukázat nohy.
„Co to má?" zajímal jsem sem. Na levé noze měl velkou červenou skvrnu.
„To tam měl už před tím. Když ho Taehyung našel v těch troskách, jediné, co mu šlo vidět, byla noha. Měl ji popálenou, tak jsem mu ji ošetřil. Ale hojí se mu rychle. Ještě dneska ten flek byl tak dvakrát větší," začal si ji prohlížet.
„Myslíš si, že za to může ta mutace? Že má nějakou schopnost rychlejší regenerace?" uvažoval jsem nahlas.
„Už si tím jsem jistý. Myslel jsem si to už před tím. Vem si, v jakém stavu ho Taehyung přinesl. Divím se, že se po týdnu probudil. I když, kdo ví, jak dlouho tam ležel," vysvětlil Jin a dále se věnoval Jungkookovi. S Namjoonem jsme se na sebe koukli a dál pozorovali Jina v jeho práci.