Survivor [TaeKook] ✔️

20.

„Jungkooku, pojď se najíst.“ Řekl mi Jin, když přišel do své ordinace, kde jsem seděl. Nepřítomně jsem se na něj podíval.
„Nemám hlad, hyung.“ Odpověděl jsem mu a vrátil pohled zpět na lůžko, kde na břiše ležel Tae.
„Kooku. Sedíš tu už pět dní. Měl by jsi se najíst a jít si odpočinout.“ Povzdech si Jin a přišel ke mně. I když jsem ho moc dobře slyšel, nijak jsem nereagoval. Nechtěl jsem. Jediné, co jsem momentálně chtěl, bylo nadále držet Taeho ruku a doufat, že se co nejdříve probudí. Bylo mi bez něj smutno. Chybí mi jeho smyslný hlas, který mi dokázal postavit chloupky na těle. Jeho krásný úsměv, kterým mě poslední dobou obdarovával. Jeho polibky a objetí, kterých nijak nešetřil. I když je to mezi námi dobré jenom pár dní, cítím, že jsem k němu nějak přilnul. Nemůžu říct, že ho miluju. Jenom jsem se do něj zamiloval a záleží mi na něm.

„Jungkooku! Já to myslím vážně! Musíš si odpočinout a najíst se! Chápu, že ho chceš hlídat, ale je nás tady více, takže se můžeme střídat. Ale to ty víš, takže teď se mnou půjdeš nahoru a já tady pošlu někoho jiného.“ Promluvil znova Jin a svou ruku mi položil na rameno.
„J-já chci zůstat s Taem.“ Šeptl jsem a v mých očích se vytvořily slzy, které začali postupně stékat po mé tváři.
„Ach, Kookie.“ Povzdech si Jin a otočil si mě k sobě. Vyhýbal jsem se očnímu kontakt s ním, ale to on vyřešil, když si vzal můj obličej do dlaní, abych koukal na něj.
„Já vím, že ti na Taem záleží, ale nesmíš zanedbávat sebe. Myslíš, že by byl Tae rád, kdyby věděl, že jsi toho během těch pět dní snědl méně, než kojenec?“ Záporně jsem zakýval hlavou. Vím, že se mě snaží jenom přemluvit, aby jsem nakonec udělal, o co mě žádá, ale taky vím, že má pravdu.
„M-možna bych něco snědl.“ Řekl jsem potichu a naposled pohlédl na toho malého anděla, který neměl vůbec ponětí o tomhle světě.

„A-ale pak se tu hned vrátím. Neusnul bych.“ Dodal jsem rychle, aby věděl, že jsem přistoupil pouze na jeden jeho návrh.
„Tak dobře. Ale pouze v případě, že sníš všechno, co ti naložím.“ Upozornil mě a já přikývl. Pořád lepší, než jít spát.

„Heleme se, kdo sem přišel.“ Ozval se jako první Hoseok, když mě uviděl vcházet do klubovny. Ostatní se otočili mým směrem, ale já nijak nereagoval. Byl jsem psychicky vyčerpaný a na nic jsem neměl náladu.
„Já nevěděl, že je venku zombie apokalypsa.“ Rýplnul si zase Jimin, který se spolu s Hoseokem začal chichotat. Kdybych mohl, protočil bych i oči, ale neměl jsem na to sílu.
„Nechte ho na pokoji. Aspoň mu nejsou lhostejní.“ Okřikl je Yoongi, který seděl vedle mě a byl opět opřený o stěnu.
„Nám taky nejsou lhostejní, ale zase nejsme takoví šílenci, abychom tam trávili věčnost.“ Ohradil se Jimin a dál se bavil s Hoseokem, teď už na jiné téma.
„Na, tohle sněz. A ne, že něco necháš.“ Postavil přede mě Jin dva talíře s jídlem. Vykuleně jsem na to koukal, nejen kvůli množství, ale i kvůli toho co za jídlo jsem viděl.
„Jak se to sem dostalo?“ Zeptal jsem se zaraženě. Myslel jsem, že máme jenom kaši.
„Bylo to v tom batohu, co jsem vysypal v ordinaci, pamatuješ? Navíc Yoongi ještě venku našel ten druhý, který byl nedaleko. Tam bylo jenom jídlo, takže máme docela slušnou zásobu.“ Vysvětlil mi Jin.
„Ale už jez než ti to vystydne.“ Přikázal mi a odešel. V povzdechem jsem si vzal hůlky a nabral si první sousto. Abych byl upřímný, moc se mi jíst nechtělo. Žaludek jsem ještě pořád měl stažený nervozitou a měl jsem pocit, že se za chvíli pozvracím. I tak jsem to risknul a své první sousto s těží spolknul. Můj žaludek udělal kotrmelec, ale nevypadalo to, že by to bylo na zpáteční cestě. Proto jsem si vzal další sousto, které už bylo přijatelnější.

„Jak se cítíš, Kooku?“ Zeptal se mě Yoongi, který si přisedl blíž ke mně. Ztrápeně jsem na něj pohlédl. Myslím, že můj výraz mluvil za vše. Jsem si jistý, že je moje pleť světlá jako stěna a pod očima mám dva velké fialové kruhy.
„Chápu. Ale měl by jsi se šetřit.“ Cítil jsem, jak se kolem mého pasu ovinul jeho ocásek a jeho ruce si mě přitáhli do objetí. Nijak jsem neprotestoval a objal ho kolem pasu. Hlavu jsem si položil na jeho hruď a zaposlouchal se do tlukotu jeho srdce. V očích mě zase začaly štípat slzy, když jsem si vzpomněl, že mě takhle uklidňoval Taehyung. I když jsem se snažil nemyslet na ty dva, kteří leží o pár poschodí níž, moje slzy si i tak našly cestu a postupně mi zanechávaly vlhkou cestičku na mé tváři.

„Neplakej, Kooku. Uvidíš, že se všechno zpraví.“ Řekl mi Yoongi, když si všiml, že brečím. Moje podvědomí chtělo věřit jeho slovům, ale zároveň se bálo, že se stane pravý opak. I tak jsem přikývl na souhlas a odtáhl se od jeho těla. Mlčky jsem si do ruk opět vzal hůlky a pokračoval v jídle. Představa, že zase budu v blízkosti Taeho mě hnala dopředu a já to měl během chvíle snědené.
„Ty jo. Ty máš ale hlad.“ Divil se Hoseok, když si všiml, jak jídlo, které tady bylo, zmizelo.
„Žádny hlad. Jenom už chce být zpátky u Taehyunga.“ Řekl Jin, který se k nám posadil.
„Už zase? Kooku, měl by jsi se vyspat.“
„Můžu už jít, Hyung?“ Ignoroval jsem Yoongiho protesty a čekal na Jinovu odpověď. Se zamračeným výrazem přikývl, i když šlo vidět, že by mě nejradši vlastnoručně odtáhl do postele. Vděčně jsem se na něj usmál a vydal se pryč z klubovny. Slyšel jsem, že se ještě kluci o něčem hádají, ale mě nezajímalo o čem. Mé myšlenky zase ovládala osůbka, ke které momentálně jdu.

„Už jsem zpátky.“ Řekl jsem do ticha, když jsem přišel do místnosti, kde ležely dvě osoby. Automaticky jsem se vydal k židli, na které jsem už pět dní seděl. I když to mohlo vypadat neslušně, otočil jsem se čelem k Taemu, kterého jsem opět chytil za ruku. Druhou jsem mu odstranil vlasy, které mu padaly do obličeje, a dal mu je za ucho. Měl je pořád jemné a příjemné na dotek.
„Ach Tae, co se vám jen stalo. Prosím, vrať se mi.“ Zašeptal jsem a hlavu si opřel o jeho rameno. I když jsem nechtěl, zavřel jsem oči. Bylo uklidňující cítit jeho teplo, které z něj lehce vyzařovalo. Možná to bylo únavou, možná psychickým vyčerpáním, ale po chvíli se mi podařilo usnout.

„Jungkooku. Jungkooku!“ Probudil mě hlas a následně zatřásnutí. Unaveně jsem pohlédl na osobu, která mě probudila a viděl Jina, který na mě kouká se starostí v očích.
„Pojď, půjdeš si lehnout do postele, ano? Yoongi zatím Taeho ohlídá.“ Oznámil mi a vzal mě za ruku. Zakýval jsem na souhlas, i když jsem přesně nerozuměl, co říkal. Pustil jsem Taeho ruku a postavil se. Následoval jsem Jina k východu z místnosti a pohledem ještě zavadil ho Yoongiho, který se na mě jemně usmál. Neměl jsem sílu mu úsměv oplatit, takže jsem pouze jemně přikývl. Chtěl jsem pokračovat v cestě, kdyby mě nezastavil zvuk, který se najednou ozval z ordinace.

„A-au. C-co? A-au!“